Pyžámkový den

Lenka: "Já mám dneska pyžámkový den."

Tomáš: "Ale to už říkáš osmý den!"

Ve skutečnosti by si každý jen trochu rozumný člověk dnes udělal pyžámkový den. Má být celý den zataženo, v podstatě bez větru, čili nás čeká motorování, a večer do toho všeho má začít pršet. Ještě ráno sice vypadá obloha polojasně, ale už během snídaně (vyjídáme další zbytky z ledničky - müsli, jogurt, banány) se začíná zatahovat. Odjezd zbytečně nezdržujeme, čeká nás dneska nějakých 50 mil, tak ať se do toho pustíme co nejdřív. Před devátou už jsme odvázaní a na cestě.

Začínáme samozřejmě na motor.

Občas v zápalu boje vytáhneme plachty, abychom záhy zjistili, že je to celkem zbytečné, a potupně se vracíme zpátky k motoru. Kormidlování u toho samozřejmě není žádná zvláštní zábava, okolní ostrovy jsou navíc v celkem hustém mlžném oparu, takže ani výhledy nic moc, a ke kormidlu se tedy nikdo moc nehrne. Největší výdrž má Tomáš, který od kapitána Jirky získává titul D. K. ("dělník kormidla"). Ten je na šichtě odměněn aspoň hejnem delfínů, které se v dálce prožene před přídí.

Blíží se poledne.

Pavel (za kormidlem): "Co to ta Lenka dole v podpalubí dělá?"

Hedvika: "Loupe česnek."

Pavel (zděšeně): "A Jirka o tom ví??"

Jo, v pohodě, kapitán Jirka má celý proces pod kontrolou. Jirka totiž dnes připravuje špagety aglio olio, jedno ze svých ikonických jídel, na kterém posádce ukazuje půvab dobře zvládnuté prosté kuchyně. Lenka je najatá jen jako subdodavatel vyloupaných stroužků. A kromě hromady česneku je k celé dobrotě třeba jen dobrý olivový olej a správná dávka chilli papriček. Jíme na palubě - není nijak zvlášť přívětivě, ale zase máme loď pod kontrolou - a sledujeme, že počasí se průběžně dál horší. Z mraků nad naší hlavou začínají občas vypadávat dešťové kapky.

Po obědě si dopřávám chvíli poledního klidu, za dopoledne na palubě jsem už celkem prochladlá (vyfoukaná se říct nedá, protože větru moc nevane, ale zatažená obloha, vlhko a chladno dělají svoje). Když se jdu znovu podívat nahoru na palubu, loď jede na plné plachty, byť k tomu má ještě pro sichr puštěný motor, ale Honza s Tomášem právě licitují o jeho vypnutí, protože i jen samotný vítr nám uděluje rychlost přes šest uzlů. Do toho ovšem začíná krápání přecházet v celkem hustý, a zdá se, že i vytrvalý déšť. Jirka ještě pro jistotu zkontroluje konfiguraci plachet, prohlásí, že "konečně máme nějaký pořádný jachting", a my se ve slejváku asi hodinu řítíme kupředu k cílovému ostrůvku Aegina, se kterým jsme ale ztratili vizuální kontakt, protože přes hustý déšť je vidět sotva na pár desítek metrů.

Naše radost z pořádného jachtingu ale netrvá dlouho, nejdřív ustává vítr a přiměje nás znovu nahodit motor, a za další hodinu ustupuje i déšt a my necháváme konečně trochu oschnout jachtařské bundy a kalhoty. Akorát zadky máme sezením na promočených lavičkách pořád řádně mokré.

Zátoka městečka Perdika na ostrově Aegina se před přídí naší lodi objeví až po šesté večerní, po deseti hodinách perné práce na lodi. Pohled do ní ale neprovází ulehčení, jak by se dalo čekat - marina je totiž plná regatových lodí závodu Orange Cup a není vůbec jisté, že se nám Viktorku někde podaří vyvázat. Jirka nakonec vyhlédne místečko mezi dvěma regatovkami, které, nevíme proč, zůstalo prázdné. Skipper ze sousední lodi nás ale upozorní, že se tam nevyvázali schválně, protože na dně leží betonový blok a jejich dva a půl metru hluboký kýl by se nad něj nevešel. Náš jedenapůlmetrový se tam vleze, jen před spouštěním kotvy musíme trochu kličkovat mezi kotvami všech těch ostatních lodí, které už jsou rozházené v bazénu mariny. Jsme ale vyvázaní, což je dobrá zpráva, a nemusíme hledat žádný záložní přístav.

Přestože jsme obědvali poměrně pozdě a poměrně dost, po mokré odpolední plavbě máme docela hlad, takže se hbitě vrhneme na chleby se sýrem a šunkou, které Lenka během moorování připravila. Přemýšlíme, jestli nám to jako večeře bude stačit, ale Jirka nám v mezidobí zamluví na večer místo v řecké restauraci Alkyoni s krbem, kde se zná s majitelem - a krbem samozřejmě po mokré plavbě rozhodně nepohrdneme. Hospůdka má jen pár míst, a na většině z nich už sedí regatoví námořníci. Nás šest se ale v pohodě vmáčkne ke krbu a domluvíme se, že si dáme jen pár předkrmů, tak trochu něco na chuť - koneckonců právě jsme zase vyžrali skoro celou ledničku. Chceme ale ochutnat jejich pečený sýr saganaki, pak taky jejich salát s vlašskými ořechy, smažený lilek, samozřejmě taky plněné vinné listy... Zkrátka a dobře, když kolem desáté končíme s večeří (a byli jsme mimo jiné svědky oslavného popěvku jakési estonské posádky, která se zřejmě v dnešní etapě Orange Cupu umístila nad očekávání dobře), máme přechutnaný skoro celý předkrmový lístek, v sobě dva litry vína a číšník nám právě nese na účet podniku džbánek ouza a jako dezert řecký jogurt s kandovanými pomeranči, které maminka připravuje vlastnoručně.

Tak, nedá se říct, že bychom dnešek strávili v pyžamu, ale nakonec za ta příkoří dnešního počasí dostáváme aspoň adekvátní kompenzaci. Uvidíme, co pro nás chystá zítřek - měl by být o poznání méně mokrý a na trasu o poznání kratší.

×