Za teplem

I když jsme věděli, že počasí se má trochu zhoršovat, úplně zatažená obloha nás ráno trochu překvapí. Naštěstí z ní neprší. Už z večera jsme s Honzou měli záměr vstát brzy - budíme se obvykle mezi šestou a sedmou - a zajít do pekárny pro čerstvé pečivo k snídani, než se probudí zbytek posádky. Potichoučku se tedy vyvlníme ze spacáků, oblečeme se, zlehka otevřeme dveře kajuty a Honza se po špičkách přiblíží ke schůdkům na palubu a začne co možná neslyšně otevírat překližkové desky, kterými je podpalubí uzavřeno. A pak už slyším jenom veliký hluk kombinující chřestění kostí a štípání dřeva - a Honzu najdu na podlaze s rukama na hrudníku, vyraženým dechem a kolem něj třísky z překližky. Jak se pokoušel zavírací desku neslyšně odložit v kokpitu, smekly se mu nohy po navlhlých schůdcích a neštěstí bylo hotovo. Naštěstí mu kromě pár škrábanců nic není, hůř je na tom vchodová překližková deska, které se kus uštípl. Ale holt stalo se. Už si tedy nemusíme dělat starosti, abychom neprobudili zbytek posádky - tou ranou samozřejmě všichni vyskočili z postelí - pouklízíme, co se dá, a vyrazíme k tomu pekaři.

Kromě chlebů koupíme taky pár čerstvých croissantů, obyčejných i plněných čokoládou - v městečku mají otevřeno obě pekárny, i když je dnes Svátek práce, takže je z čeho vybírat - a za chvíli nás dojde ještě Pavel, který snídaňový sortiment rozšíří ještě o kapsičky plněné jablky a vanilkou. Snídani tedy dnes pořídíme velmi rychle, přímo na palubě, a už kolem tři čtvrtě na devět jsme připraveni odplout.

Když si kapitán Jirka stoupne za kormidlo, prohlásí s moudrým výrazem kmenového šamana: "Měl jsem sen, že jsem měl kočku, která uměla mluvit, a říkala 'hovno'." Na moment se zamyslí: "Ona to vůbec byla dost zvláštní kočka." Chvíli nad tím zenovým poučením meditujeme, ale to už máme odkotveno (žádný z našich obřích sousedů naštěstí nehodil svůj obří kotevní řetěz přes ten náš), vyplouváme z mariny a opouštíme ostrov Serifos.

Počasí je dnes sice podmračené, ale není nijak zvlášť větrné - opět motorujeme. Balíme se u toho ale postupně do mikin, bund a nakonec ještě jachtařských bund, protože teplota je sice podobná jaké včera, kolem 17 stupňů, ale bez sluníčka nad hlavou je pocitově o hodně chladněji. Naštěstí je naším dnešním cílem ostrov Kythnos, kde hned kousek od mariny ústí přímo do moře termální pramen, a tak máme naději, že se trošku ohřejeme. V průběhu plavby se navíc ukazuje, že mraky necháváme spíš za sebou a před námi se obloha maličko projasňuje.

Když kolem poledního zatáčíme do zátoky u městečka Loutra, je moře rovné jako stůl, nefouká vůbec nic a nad hlavou nám svítí sluníčko. Za kormidlo si na chvíli stoupne Lenka a to je neklamný příznak, že počasí je skutečně dovolenkově ideální. Než loď vyvážeme, scupitá ale zase do podpalubí a tam mezitím připraví těstoviny s tuňákem - bohužel konzervovaným. Toho živého se ani dnes ulovit nepodařilo, i když na něj bylo políčeno po celou plavbu.

Přistáváme jako jedna z prvních lodí - je taky teprve krátce po poledni a na mole je jich vyvázaných jen asi pět. Než ale zafixujeme všechna lana, přihrnou se do přístavu další tři kousky, všechny plné plavbychtivých Poláků. Na palubě našeho souseda je mezi nimi i jeden Čech. Ten nám prozradí, že polská invaze je ale jen shoda okolností, vzájemně se mezi sebou neznají a prostě si jen v Aténách všichni půjčili lodě na stejný týden.

S množstvím zájemců o přenocování se na mole taky hbitě objeví paní z kanceláře mariny. V ruce má tablet, který umožňuje i tisk účtenek, a veškeré papírování s námi vyřídí přímo u lodi. Cena nás trochu překvapí: za stání včetně elekřiny a vody platíme za třiatřecetistopou Viktorku 25 EUR, to je tak třikrát víc, než jsme zvyklí. Naši padesátistopí sousedi to mají za sedmadvacet, takže algoritmus výpočtu zřejmě klade výrazně větší důraz na fixní část za spotřebu vody a elektriky než na délkou řízenou částku za stání lodi. Jo, holt už se blížíme k Aténám.

Odpoledne trávíme ještě o něco dovolenkověji než včera. Obloha sice dnes není úplně prázdninově blankytná, ale na druhou stranu my se dneska zase nepouštíme do žádných sportovních výkonů. Jen se projdeme po nábřeží k bazénku, kam se jímá horký pramen, a rozkošnicky se tam naložíme. Je pravda, že mezi návštěvníky Loutry je tahle zábava dost populární a chvílemi se v bazénu nedá moc pohnout, lidi se ale rychle střídají a během chvilky je úplně prázdný. Když se dostatečně vyhřejeme - voda bude mít dobře přes 40 stupňů - jdeme si sednout do kavárny s výhledem na moře, kde počkáme, až se vyrochní i Lenka s Tomášem a Pavlem.

Potom si dopřejeme krátkou siestu na lodi. Čert ví, co nás na tom půldenním motorování a půldenním nicnedělání vždycky tak vyčerpá, ale člověk se cítí úplně vyřízený. V podvečer se nám ale ještě podaří se trochu rozhýbat: Jdeme se na chvíli projít na sever od městečka, po rozeklaném skalnatém pobřeží, a pozorujeme další a další lodě připlouvající do přístavu - ty poslední už mají dost starostí se na vyvazovací mola vůbec vejít. Pak si ještě ve městě dopřejeme nějakou tu zmrzlinu, když už jsme na dovolené, že? A v místním minimarketu s obdivudhodně rozvinutou řeznickou sekcí doplníme pár zásob do lodní lednice.

Po teplém jídle k obědu dnes večeříme jen formou tapas, což Tomáš hbitě překřtí na "zbytky z lednice po španělsku" - a to v podstatě přesně odpovídá skutečnosti, až na to Španělsko. Než se projíme až na dno a propijeme všemi láhvemi, ukazují hodiny jedenáctou a to už musíme zalézt do spacáků. Zítra je totiž konec s relaxačními plavbami, zítra nás čeká nějakých 50 mil cesty, tak se na to musíme nachystat.

×