Jachtařská dovolená

Probouzíme se do blankytně modrého rána a už tušíme, že nás dnes čeká dovolenkový den: nemá totiž foukat. Vůbec. Jachtařské oblečení tedy dnes necháváme uložené ve skříňkách, bereme si trička, kraťasy, mažeme se pořádnou vrstvou opalovacího krému a chystáme se na velmi relaxační letní den.

Začínáme pomalou snídaní, pak doplníme do lodi pitnou vodu (za celou dobu nás v marině v Sifnosu nepřišel navštívit žádný správce, který by od nás vybral poplatek za přenocování, takže stání včetně elektriky a vody máme gratis), poklidíme po sobě nádobí a kolem půl desáté jsme zvolna připraveni k vyplutí.

Přibližně ve stejnou dobu odvazuje svoji loď Baleine i náš britský soused, jen pár vteřin poté ale naráží na problém: při zvedání své kotvy tahá za kotevní řetěz jedné ze sousedních jachet. Nezdá se ale, že by zamotané kotevní řetězy někoho vzrušovaly: vyvázaný námořník povolí kotevní řetěz a spojku na vrátku, Brit si sedne do gumového člunu, vytáhne vlastní kotvu i s řetězem svého řeckého kolegy, ten z ní sundá, vlastní kotvu dotáhne až do své lodi, Řekův kotevní řetěz hodí zpátky na dno a všechno je v nejlepším pořádku. Pak se pouštíme do odkotvení my, a během chvíle narážíme na podobnou obtíž: Naše kotva ale není zamotaná v sousedním kotevním řetězu, je zaseknutá na dně za řetěz poutající navzájem mooringové bloky. Už skoro licitujeme, kdo se k ní bude potápět, aby ji uvolnil. Voda je sice křišťálově čistá, ale není nijak teplá, a hloubka v bazénu mariny je kolem šesti metrů, takže by to nebyla úplně sranda. Pár postrčení lodí a pokývnutí kotvou tam a zpět ji ale nakonec spolehlivě uvolní a my můžeme v klidu odplout.

Na sousední ostrov Serifos, kam míříme, to máme asi 20 mil, vzhledem k téměř nulovému větru nám ale nezbývá nic než motorování. A nebýt toho, že během plavby upadne Tomášovi při mytí paluby do moře kbelík a my ho musíme odlovit, probíhala by cesta poněkud jednotvárně. Povalujeme se na lavičkách, domazáváme se opalovacím krémem, dáváme si střídavě kávičku a sušenky, a chvíli před cílem už začne Lenka v kuchyňce připravovat těstoviny s cuketou - což by byla aktivita za našich dosavadních plaveb naprosto neproveditelná.

Marina na ostrově Serifos má několik dlouhých betonových mol, a kolem poledního, kdy připlouváme, je v podstatě úplně prázdná. Vybíráme si tedy jedno z míst, vyvazujeme standardním systémem kotva plus dva zadní springy a vlastně souběžně s tím už si na palubě dáváme cuketové těstoviny. A celé odpoledne máme na to, abychom se šli po ostrově trochu porozhlédnout.

Cílem naší pěší výpravy je nejdřív nějaká kavárna s výhledem na moře, kde si dáme kávu se zmrzlinou, abychom trochu podpořili tu dovolenkovou atmosféru. A pak už začínáme stoupat na místní, asi 200 metrů vysoký kopec s hradem a kostelíkem. Zatímco na palubě byla teplota kolem osmnácti stupňů pro nás skoro nízká, v úzkých uličkách městečka na kopci, kam se vzpírá odpolední sluníčko, je nám i v kraťasech i tričkách docela horko. Ale možná to taky dělá to dlouhatánské stoupání po schodech...

Když dosáhneme kostelíku na vrcholu kopce, ze všeho nejdřív chytáme dech, ale jakmile ho popadneme, obdivujme výhledy na všechny strany. Vidíme, že do přístavu přijíždějí další a další lodi, mola kolem Viktorky se začínají pomalu plnit, a to hlavně obrovskými katamarany. Když se dostatečně vynadíváme kolem dokola ostrova, dojde nám, že bychom si po tom výkonu zasloužili nějaký drink. Pokoušíme se tedy sledovat rukou psané šipky "square", které tu pro případné turisty nepochybně namaloval nějaký uvědomělý Řek, nicméně na jejich konci najdeme kromě náměstí taky celý kamerový štáb, osvětlovače, spoustu Řeků v národních krojích - a tak z náměstíčka radši vycouváme a pokusíme se do centra městečka dostat oklikou, mimo natáčení. Po chvíli obcházení se nám povede najít jednu otevřenou kavárnu - pro okolní restaurace s pevně zavřenými okenicemi ještě evidentně nezačala sezóna - a dáváme si rundu piv. Prosbu o zmrzlinu smázne kavárník s tím, že v téhle zimě nemá na celém ostrově zmrzlinu vůbec nikdo. Otřeme tedy pot z mokrých čel a ponoříme se aspoň do studeného piva.

Pak už nás čeká cesta z kopce zase dolů. Jde to sice rozhodně rychleji než cesta směrem vzhůru, ale trochu víc u toho bolí kolena, takže si dole v přístavu dopřejeme jako bolestné malou odměnu - najdeme jedinou otevřenou zmrzlinárnu na celém ostrově a dáme si každý aspoň jeden kopeček na ochutnání.

V podvečer musíme na lodi chvíli odpočívat: jednak po tom fyzickém výkonu a jednak taky trochu po té zmrzlině. Při tom všichni kapku kroutíme hlavami nad těmi obry, co se v marině uvázali všude okolo. Třeba hned naši sousedé mají dvoupatrový katamarán, to jsme ještě nikdy neviděli. A přemýšlíme u toho, jak se vlastně s něčím takovým pluje a jak to pak řeší správce přístavu, když takovýhle mastodont zabere na mole místo pro čtyři až pět běžných plachetnic, a kolik to tak majitele stojí. Nás třeba stojí dnešní přenocování 5 eur.

Posledním dnešním úkolem je večeře. Máme sice na lodi dostatek zásob, přebytek je hlavně těstovin, ale třeba taky rajčatových omáček nebo kukuřice; Lenka má ovšem chuť na rybu. Za celý týden se nám nepovedlo chytit ani jediného tuňáka, na kterého kapitán Jirka během všech našich plaveb opakovaně líčí. A tak si na večer vybíráme rybí podnik Thalami. Ve skutečnosti se víc než na ryby a mořské plody ale orientujeme na masitou nabídku, z níž nakonec asi nejlíp vychází pomalu tažené mladé kůzle. U dalších a dalších karaf vína pak znovu sdílíme životní zkušenosti, než se okolo desáté odebereme zpátky do kajut. Zítra plánujeme ke snídani pořídit čerstvé croissanty z místní pekárny a pak se - pravděpodobně zase v bezvětří - přesunout asi 20 mil na sousední ostrůvek Kythnos. Pěkně se nám to dovolenkování rozbíhá, jen co je pravda.

×