Na konci cesty

Celý dnešek jsme si nechali vlastně jen na to, abychom se z apartmánu v Jimbaranu dostali na asi 5 kilometrů vzdálené letiště. Letadlo letí až ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne a v apartmánu můžeme zůstat až do oběda, takže opravdu není důvod s ničím spěchat. Ranní koupel v bazénu nakonec zavrhneme, nechce se nám vézt v batohu dva dny mokré plavky, takže jediným úkolem na dopoledne je najít slušnou snídani a zabalit. 

Hledání slušné snídaně je nakonec o něco víc práce, než by se v Jimbaranu, v sousedství mezinárodního letiště, mohlo zdát. Velká většina gastropodniků v okolí jsou rybí restaurace, a ty samozřejmě snídaňové menu nenabízejí. Nakonec najdeme asi deset minut od apartmánu kavárničku, kde nám udělají velmi slušnou kávu, Honzovi francouzský toust a mně míchaná vejce na kváskovém chlebu. Cha! Ať ochutnávám, jak ochutnávám - a pro ověření dávám ochutnat i Honzovi, kváskáč to nepřipomíná ani vzdáleně. "Až přijedeme domů," komentuje Honza, "roztopíš troubu a budeš tam strkat jedno pečivo za druhým." Je fakt, že slušné pečivo mi po třech týdnech rýže, nebo v lepším případě bílých toustových chlebů, začíná taky docela chybět. 

Sbalit batohy nám nedá žádnou velkou práci. Největší objem zabírá špinavé prádlo. Bundu s mikinou si jako přípravu na pražské podzimní počasí bereme do příručního zavazadla - aspoň teda já. Honza tvrdí, že zase takové zima koncem září v Praze být nemůže a že v tričku a s dlouhými kalhotami to celkem určitě nějak zvládne. 

Co se týče dopravy na letiště, musíme so poradit sami - naše provozní se specializuje v hotelu spíš na úklid, nedělá nic jako recepční nebo klientský servis, takže když jsme se jí včera zeptali na možnosti dopravy na letiště, doporučila nám aplikaci Grab, což je takový indonéský Uber. Na potřebu objednat dovoz přes aplikaci jsme byli připravení, měla jsem nainstalované dokonce dvě takové, které by Indonésii měly (aspoň v těch civilizovanějších regionech) fungovat, ale zrovna Grab mezi nimi nebyl - a zrovna ten zazněl jako jednoznačné doporučení, zejména kvůli příznivé ceně,

Takže jsem smazala ty dvě předchozí aplikace, nainstalovala tuhle, a jakmile zaklapneme dveře apartmánu, voláme si řidiče. Na místě je během tří minut, na letiště nás skutečně doveze podle plánu za cca čtvrt hodiny, akorát nám trochu neočekávaně místo předem spočteného jízdného naúčtuje pár kaček navíc za povolení ke vjezdu na letištní parkoviště. Naštětí jsme si nechali v hotových penězích nějakou rezervu, takže ho zvládneme vyplatit i s tou povolenkou. 

Na letišti jsme jen chvíli po poledni, s třiapůlhodinovým předstihem před odletem, ale aspoň máme dost času na vyčekání všech těch front, které pro nás bajijské letiště nachystalo. Když získáme boarding pasy (fakt nechápu tlak aerolinek na on-line check-in - včera jsme se z hotelu nacheckovali do obou letadel, kterými dneska poletíme, a nechali si poslat elektronické boardng pasy, a stejně si jdeme stoupnout do fyzické fronty, kde nám stejně živá úřednice vystiskne úplně stejné boarding pasy na papír), jdeme se najíst do jedné z letištních jídelen a jsme celkem překvapení, protože cena za dvoje čínské nudle na plastovém tácu převyšuje cenu všech večeří, i těch nejlepších, které jsme si kdy v Indonésii dopřáli. 

Pak už nás opravdu čeká jen vyčkávání, až k naší bráně přistaví to správné letadlo do Taipei a až po pěti hodinách letu budeme moct přeskočit do dalšího směrem do Prahy. A vyčkávání je samozřejmě taky příležitost k úvaze, jak vlastně Indonésie skóruje v žebříčku našich dovolenkových destinací. 

Jak jsme v poslední době pilně studovali, dozvěděli jsme si, že odpadkový problém v jihovýchodní Asii se zdaleka netýká jen Indonésie. Kdybychom teď vyrazili do Vientamu nebo na Filipíny, zřejmě bychom se tam potkali s velmi podobným nepořádkem - prostě jsme měli jen kliku, že v době, kdy jsme tam byli, tehle problém ještě neexistoval, nebo aspoň ne v tak nepřehlédnutelné míře. Tohle tedy nemůžeme mít zas tak moc za zlé výhradně Indonésanům.

Co se jim dá připsat na negativní stránku celkového součtu, je obecná neschopnost poradit si s poněkud nestandardními požadavky (například ke kuřecím křidýlkům chceme navíc chleba, i když není v jídelním lístku, nebo si chceme objednat pouze dušenou rýži, zcela bez masa zeleniny). To, co by v nedalekém Vietnamu proměnili v unikátní obchodní příležitost, představuje v Indonésii často konečnou. Na druhou stranu oceňujeme, že co se týče časového plánu, fungují věci v Indonésii až neasisjky přesně (nebo dokonce s předstihem) a taky jsme tu nebyli svědkem žádných velkých snah o dojení turistů - ač by se to s vysokou mírou zdejšího turistického ruchu dalo skoro očekávat. Nevzpomínám si taky, že bychom se tu někdy někde byli cítili nepříjemně nebo nebezpečně. Možná jsme ale měli jen štěstí. 

Je docela těžké hodnotit, jak tahle obrovská země vlastně obecně vypadá. Indonéské území je mimo jiné taky Sumatra se svými orangutany, pralesy na Borneu, sopečné kužely Sulawesi nebo žraloci kličkující mezi korálovými útesy západní Papuy. My jsme z toho všeho viděli jen dva maličké ostrůvky. I na nich ale byla místa, která stála za vidění - a je dost škoda, že mezi nimi převážejí turisty soukromá auta, a možná jim u toho řidiči i zavazují oči, protože tam, kde není Indonésie určená ke koukání, je ten pohled na ni trochu smutný. Nic to ale nemění na tom, že koupání v horkém potoce, na jehož hladinu se snášejí uschlé bambusové listy, procházka po růžové pláži, kterou omývají tyrkysové vlny, nebo proplétání mezi terasami různobarevných korálů spolu s hejny akvarijních rybek jsou zážitky, které stojí za to prožít.

×