Na vlnách dekadence

Když jsme kdysi dávno v Praze naplánovali, že naší poslední indonéskou zastávkou bude Gili Gede, měli jsme dost těžkou hlavu z toho, jak se odtamtud dostaneme na balijské letiště. Vypadalo to, že budeme muset z ostrova loďkou zpátky do maličkého přístavu Tembowong, odkud jsme přijeli, pak na lombocké pevnině autem do většího přístavu Lembar, případně až do hlavního města Lomboku Mataramu, tam chytit trajekt na Bali, pravděpodobně ale jen do trajektového přístavu Padangbai, a tam řešit další taxík směrem k letišti. Když se ukázalo, že z Gili Gede jezdí drahá a rychlá lufťácká loď přímo na Bali - sice jen dvakrát týdně, ale jednou z toho právě v pondělí, kdy to potřebujeme - dost nám to vytrhlo trn z paty. A když nám lodní operátor Gili Getaway napsal, že součástí ceny lístku je i autodoprava do vybraného hotelu na Bali, pokud je tento v rozumné dojezdové vzdálenosti (což náš je), změnila se tradiční asijská cestovní kalvárie v pohodový výlet.

Ráno tedy ve své vilce s výhledem na moře nijak zvlášť nespěcháme se vstáváním. Probudíme se tak jako tak ještě před šestou a největší problém pro nás tou dobou představuje dilema, jestli se máme na východ slunce nad mořem dívat normálně z balkónu v přízemí, nebo z bazénu v patře (ta dekadence!!) - a vyhraje přízemek. Pak se přiměřeně společensky upravíme a sejdeme pěšky (provoz golfové buginy nebyl v takhle nekřesťanskou ranní dobu ještě zahájen) z našeho kopce do hotelové restaurace. U snídaně nás čeká další dilema: vybrat je třeba jak druh čerstvého džusu, tak druh kávy, tak zdravou část snídaně (cereálie nebo ovoce) a tak i tu méně zdravou (vejce na různé způsoby, nebo samozřejmě tradiční snídaňový nasi goreng). Než to všechno vrchnímu nadiktujeme, sluníčko už pálí na tolik, že si od stolu na pláži musíme jít sednout ke stolu pod stromem (opět dekadence!!). 

Vzhledem k tomu, že si vilku můžeme užívat až do jedenácti, nijak zvlášť nespěcháme ani s balením. Dopřejeme si ještě koupel v soukromém bazénku a pořádnou sprchu a tak vůbec, a dveře zaklapneme skutečně až těsně před jedenáctou. Tentokrát už nás golfový vozík nemine, čeká na nás hned u vrátek a řidič nám dokonce zavolá portýra, aby nám s batohy pomohl těch posledních pár metrů do recepce, kudy už golfák nejezdí. V recepci nám velké batohy zabaví a označí kódem pro nalodění s tím, že už se o ně nemusíme starat, na palubu lodi je dopraví personál. My dostaneme přidělené lodní boarding pasy a na nás samotných je akorát strávit další hodinu a půl v hotelové restauraci popíjením drinků a vyhlížením na moře, které se, přibržděné všemi těmi okolními ostrůvky a zálivy, houpe jen tak nenápadnými vlnkami, že nad ním Honza hlasitě ohrnuje nos jako nad obyčejným rybníkem. 

Rychlý člun je u mola nejen načas, ale dokonce předčasně. Nakládáme se tedy, posádce odevzdáváme připravené boarding pasy - jsme až překvapení, jak mají Gili Getaway celou akci organizačně zvládnutou - a vyplouváme. Na sousedním sedadle v lodi právě probíhá ostrá diskuse mezi australskou maminkou a její asi pětiletou dcerou. Holčička chce sedět na horní palubě, aby mohla z lodi natáčet na mobil videa. Maminka je ale zásadně proti a argumentuje tím, že až bude holčičce osmnáct, bude si moc sedět, kde chce, ale do té doby bude poslouchat. Malá slečna se nafoukaně zaboří do sedadla v podpalubí - a během čtvrt hodiny by měla mamince líbat ruce.

V průlivu mezi Lombokem a Bali totiž není moře vůbec takový rybník, jak to při naloďování vypadalo. Vlnám nebude ke dvěma metrům moc chybět, dostáváme je nepříjemně z boku, a loď má na výšku jen tak tři nebo čtyři metry. Dost to s námi bočně houpá a v rychlosti kolem padesátky nám od přídě navíc odletují gejzíry pěny, před kterými musíme my v podpalubí zavírat okénka, aby na nás neteklo. Co dělají lidi na horní otevřené palubě, si netroufám vůbec odhadnout. Lodí každopádně opakovaně prochází obsluha s igelitovými sáčky a nekteří spolucestující sahají po připravených prostředcích proti kinetóze. Jak Honza trefně prohlásí, jet v tomhle hodinu či dvě, poblijeme se všichni. My jsme z toho naštěstí venku asi za dvacet minut, kdy nás z jihu přikryje ostrov Nusa Penida, kde děláme mezipřistání.

Teď už jsme opravdu blízko u balijských břehů a další plavba tak probíhá celkem klidně. V přístavu Serangan přistáváme skoro přesně dle časového plánu. Pozemní tým Gili Getaway nás odvede do blízké restaurace, kam za námi lodní tým dodá velká zavazadla, která cestovala v zavazadlových prostorech pod hlavní palubou. Tam nás taky agentka lodní společnosti rozdělí k očíslovaným stolům podle toho, kam máme po plavbě namířeno. My sedíme u stolu 8 s Honzou sami, protože naším směrem nikdo další nejede, a tam si nás taky vyzvedne objednaný řidič. 

Snažím se mu hned do úvodu ukázat instrukce, které nám poslala provozní z hotelu. Především adresu a obrázky posledních dvou křižovatek s velkými zelenými šipkami - hotel totiž nemá nikde žádné značení, je třeba vědět, kam se jede. Řidič jako pravověrný chlap nad tím mávne rukou, takovými detaily se nebude zabývat, hotel Donguri House v Jimbaranu samozřejmě zná, tam je jako doma. Když po čtvrthodině dorazíme přibližně na dané místo, ukáže se, že je tam skutečně doma jenom jako. Hotýlek mineme, takže musím chlapíka zabrzdit s tím, že jsme to přejeli. Diví se, že nikde neviděl značení, diví se, že hotel žádné značení nemá, diví se, když he směruji podle zelených šipek na obrázcích od provozní - a z divení vyjde, až když se s námi rozloučí.

Provozní Shanti se nás ujme a zavede nás do apartmánu ve čtyřbytové vilce. Náš je byteček v patře, takže ke společnému bazénu sice musíme dolů po schodech, ale zase máme balkon. A kromě něj taky opravdický sporák, mikrovlnku, lednici, stojan na chlazenou pitnou vodu a vůbec ledacos, co se člověku hodí, kdyby tu chtěl zůstat týden. My ale odjíždíme zítra ráno - a Honza prohlásí, že o moc déle by tu na Bali ani zůstat nechtěl, a to ani v takhle hezkém apartmánu, protože tady mají kolem silnic stejné hromady odpadků jako kdekoli jinde v Indonésii, a turistů tu mají ještě o něco víc. 

Na první dobrou si zajdeme na kávu a croissant - naposledy jsme si dali sváču někdy v jedenáct dopoledne a teď už je po čtvrté. Dorazíme se ještě v malém supermarketu nanukem s příchutí mačča, který nám na lodi z Labuan Bajo (páni, to je ale dávno!) doporučila jedna spolucestující. Pak se chvíli vyrovnáváme s odpoledním horkem v hotelovém bazénu (dekacence pokračuje), a až když se slunce skloní k obzoru, jdeme si najít nějaký vhodný restaurační podnik na jimbaranské pláži (...už to ani nebudu psát). 

Vybíráme restauraci a bar se střešní terasou, odkud máme výhled na pláž, kde je jasné, že tohle tedy žádný rybník není - vlny se do plážového písku opírají se zjevnou razancí - a na západ slunce, které se v rozvlněné vodní hladině odráží. K večeři si trochu nemoudře objednáme draft beer, což ale není točené pivo, jak jsme si mysleli a jak by to bylo všuda jinde na světě, ale obyčejné lahvové pivo - mimchodem ne moc dobré - které se jmenuje Draft Beer. Něco jako kdyby se u nás vyráběly flašky s etiketou "Točený". Abychom si spravili náladu, musíme si ještě v závěru dát namísto dezertu koktejl. DJ, který se už nějakou dobu snaží o hudební produkci, nás přiměje vypít ho docela dost rychle. A přistávací světlomety letadel z blízké dráhy balijského letiště - z té na rozdíl od dýdžeje není slyšet vůbc nic - nám připomínají, že už zítra se od léta, koktejlů, pláží a šumícího rozvlněného moře budeme muset vznést.     

×