Poslední trocha luxusu
|
|
Honza, 22. 9. 2024
Jak se blížíme k závěru našeho putování, vyprázdňuje se nám i program: Naším hlavním a jediným úkolem na dnešek tedy je přesun z místa A (plážová chatka v resortu High Dive) do zhruba půl kilometru vzdáleného místa B (apartmán v resortu Kokomo). K tomuto kroku nás přinutil prostý fakt, že v místě A už pro nás na další noc neměli postel.
Z výšeuvedeného je asi zřejmé, že náš itinerář není úplně nabitý, a podle toho k němu i přistupujeme: o půl osmé zajdeme na snídani, kde si (po předchozích zkušenostech možná trochu odvážně, ale nešť) necháme udělat míchaná vajíčka a do deseti pak čekáme v chatce, jestli to nebude mít nějaké nežádoucí následky. V deset pak jen opřeme sbalené batohy o plážové lehátko a pokračujeme ve vyvalování na témže, dokud nenadejde čas oběda.
Po obědě (a nutném Bintangu) si řekneme, že už je opravdu čas jít; pohledem na přílivové tabulky si ověříme, že by cesta do vesnice měla být průchozí - za vysokého přílivu je místy pod vodou - hodíme batohy na záda a vydáme se na cestu. Včera nám sice recepční naznačovala, že kdo to má v hlavě v pořádku, nechá se od nich odvézt do vesnice po moři lodí, ale vzhledem k tomu, že to je skutečně procházka na maximálně čtvrt hodiny, nenecháme si poradit.
V druhém hotelu už na nás čekají: Kokomo je nejlepší podnik na ostrově a jsou na to patřičně hrdí, takže se k nám chovají, jako kdyby k nim přijel indický maharádža s manželkou. Nastěhovat se můžeme hned, situaci jen trochu komplikuje fakt, že nás ubytovali v horské vile, co stojí asi sto metrů odsud na kopci. Samozřejmě se nepředpokládá, že bychom takovou příšernou dálku měli chodit pěšky - Hedvice sebere jeden portýr batoh okamžitě (já si svůj ubráním) a oba nás vyexpedují zadními vrátky za recepci, kde už stojí připravený golfový vozík s řidičem, který nás, naše batohy i portýra vyveze do kopce, na kterém stojí řadové domky s vyhlídkou do širokého okolí na celý mořský záliv.
Portýr nás uvádí do apartmánu; musíme uznat, že proti naší chatičce v High Dive resortu, do které se s bídou vešla postel, je to skutečně změna. Po posteli, policích i mramorové podlaze jsou poházeny květy bougenvilly a jen koupelna je větší než většina pokojů, ve kterých jsme tady v Indonésii bydleli. Uprostřed místnosti je navíc točité schodiště, vedoucí kamsi vzhůru. Když se Hedvika zvědavě zeptá, kam vede, odpoví portýr poněkud dotčeně: "No přece k bazénu, madam!"
A je to skutečně tak - náš apartmán má na střeše vlastní soukromý bazén (no, spíš bazének, ale i to se počítá), ze kterého se dá přehlédnout velká část Gili Gede. Je zde přímý výhled na východ slunce, neopomene se ještě zmínit portýr, než se diskrétně odporoučí. Na rozloučenou nám důrazně připomene, abychom v případě, že budeme chtít do města, zavolali telefonem na recepci, aby nám poslali golfový vozík s řidičem. Rozhodně se nesluší chodit pěšky!
Z přesunu pod poledním sluncem jsme řádně vypečení, takže následujících několik hodin se střídavě válíme v bazénu a necháváme se klimatizací vychladit na rozumnou teplotu. Kolem čtvrté hodiny však už teploty (naše i venkovní) klesnou natolik, že se odhodláme vyrazit do vesnice na něco na zub. Plížíme se jako zloději, aby nás cestou náhodou nezmerčil golfový vozíčkář a nenaložil nás do svého papamobilu násilím.
Dole na pobřeží si dáme po jednom koktejlu a jdeme se projít na druhý konec ostrova. Cestou debatujeme o různých věcech - například o tom, jak moc přeceňovaný je celý kult tropických ostrovů, o tom, jak by Indonésie byla fajn země, kdyby tu všude neměli hromady bordelu, a jestli mají nějakou šanci se z toho vyhrabat dřív, než je ty hory odpadků zavalí. Kolorit naší diskusi dodává opodál stojící kráva, která s filosofickým výrazem v odduševnělé tváři vytáhne ze sudu s odpadky krabičku cigaret, kterou vzápětí sežere.
Vzhledem k naší rozpočtové situaci pohrdneme nabídkou naší hotelové restaurace a na večeři zapadneme do nedalekého stánku, kde jakožto jediní dnešní hosté vzbudíme pozdvižení. Zaradujeme se, když na tabuli mezi dnešní speciální nabídkou objevíme i něco jiného, než je obligátní mi goreng - Hedvika skončí s jakousi rybou v citronové omáčce, já s kuřetem v medové hočřici. Je to všechno moc dobré a oproti jídlu v hotelu to stojí ani ne třetinu.
Domů do kopce se šouráme už úplně potmě a opět kradí, abychom nevzbudili řidiče papamobilu, který dřímá i se svým vozem nahoře u vchodu do vilky. Vypadá poněkud dotčeně, když se kolem něj snažíme proklouznout dovnitř, ale dojde zadostiučinění, když za ním za chvíli s prosíkem přiběhneme, že nás karta nechce pustit dovnitř. S pochopením nám osvětlí, že si možná sáhib vzal s pokoje špatnou kartu, kterou se zapíná v pokoji elektrika, zatímco kartu, se kterou se otevírají dveře, asi nechal uvnitř? A taky že jo.
Popřejeme našemu zachránci dobrou noc a jdeme své studem hořící tváře zchladit do našeho zcela soukromého střešního bazénku...
RSS