Další tajemství

Včera večer jsme, těžko říct proč, odpadli velmi brzy, dneska ráno se tedy budíme taky strašlivě brzy. Vrtíme se v posteli asi od páté ranní, zkoušíme ještě aspoň na chvíli usnout, což se nám ale už nedaří, a tak to nějak dolenošíme až do půl osmé, kdy se začíná podávat snídaně. Přemýšlíme, co ze snídaňové nabídky si vybrat, protože nás dneska čeká potápění, čili jakékoli případné střevní nehody by byly velmi nevítané. Nakonec volíme jako nejbezpečnější řešení banánové lívanečky s javorovým sirupem - a jsou to asi nejlepší snídaňové lívance, jaké jsme kdy v Indonésii měli.

Potápěcí loď má odplouvat kolem deváté, ale potápěčský průvodce Eddie, který s námi včera vybíral výbavu k zapůjčení, nám rovnou prozradil, že to většinou bývá až chvíli po deváté. Třeba tak dvacet, třicet minut. Šéfpotápěč Nigel na nás během snídaně mrknul, že nemáme vůbec chvátat, protože tlakové láhve se dnes jedou nechat nafoukat na pevninu, a to chvíli potrvá. A když indonéská firma řekne, že něco bude trvat neobvykle dlouho, rozhodně není kam spěchat.

Honza se rozhodne věnovat volné ráno pečlivé hygieně, ale trochu ho překvapí, když mu namydlenému uprostřed holení přestane téct voda. Jdu tedy řešit situaci na recepci, kde najdu Aidiho, jednoho z vrchních, který nás včera po příjezdu vítal. Ten mi vysvětlí, že to je normální. Ostrov totiž nemá vlastní zdroj vody, veškerá voda se sem vozí v nádržích z pevniny. Každý bungalow pak má vlastní zásobník, odkud je voda rozváděna do celé chatičky: do umyvadla, do sprchy... Prý nám ho doplní hned a během dvou minut voda zase poteče. Ptám se ještě pro jistotu, jestli mezitím nezmeškáme potápění. Buďte úplně klidná, Miss, je plný odliv, touhle dobou je naše potápěcí loď pravděpodobě zaseknutá v přístavu na pevnině, než se trochu zvedne voda.

Naše koupelna je skutečně během chvilky zase v provozu, a než se nadějeme - tedy, chvíli před desátou - se na vyvázanou potápěcí loď s připravenými tlakovými láhvemi začnou nakládat naše potápěcí věci. Neoprény nám nechají obléknout radši ještě na souši, protože na na štíhlé dřevěné lodičce s vahadly bychom to taky nemuseli zvládnout. Jestli jsem o Wet Frog Divers v Labuan Bajo prohlásila, že je to garážovka, zdejší High Dive sídlí v garáži kdesi v suterénu. Asi deset minut po vyplutí se vracíme zpátky k hotelu, protože jeden z potápěčských průvodců zjistil, že si zapomněl ploutve. Vyplouváme tedy až na druhý pokus.

Kompletní výbavu - láhev, žaket a automatiku - montují průvodci na dně lodi. Jedou s námi celkem tři a každý má na starosti jeden potápěčský pár. Dvojice Britů a dvojice Švýcarů jsou již v důchodovém věku, výrazně přes 60 let. Notují si, že od té doby, co nastoupili do důchodu, si konečně můžou dělat, co chtějí, a trochu si užívat života. Švýcaři si potápěčskou licenci udělali teprve před rokem.

Debatujeme o tom, kde je jaké dobré potápění a jací jsou Indonésani vůči ostatním Asiatům čuňata. Švýcar kontruje, že Thajsko bylo před dvaceti lety taky takhle zasypané odpadky, a koneckonců před nějakými padesáti lety bylo takhle špinavé i Švýcarsko - záleží jenom na to, jak rychle která země dospěje k poznání, že je fajn bordel občas uklízet. To mě docela naplňuje optimismem - upřímně si nedovedu moc představit, že se před půl stoletím nedalo do švýcarských jezer vlézt kvůli odpadkům. To Brit má k tématu jiný příspěvek: ačkoli sám potetovaný vlasáč, který se evidentně v mládí svezl na hippie vlně, stěžuje si, že to všechno ti mladí, kteří nemají dneska žádnou disciplínu a někdo by je měl pořádně srovnat. My se ve svém věku ještě necítíme dostatečně zkušení se k otázkám generačních a environmentálních rozporů vyjadřovat - a stejně už jsme na první potápěcí lokalitě.

Nás má na starosti průvodce Dharma a brífing dělá opravdu pečlivě. Popíše topografii - lokalita se jmenuje Secret Garden a je do svah porostlý zahradami tvrdých a měkých korálů - zopakuje s námi signály, abychom si v případě potřeby uměli pod vodou říct to důležité, nechá nás udělat vzájemnou kontrolu výbavy a jdeme se zanořit. Vstup do vody se z loďky dělá kulením pozadu, což nesnáším, a navíc se trochu bojím, že mě po skulení přejede trup lodi nebo její vahadlo. Jak se ale ukáže, všude je místa dost, kapitán navíc loďkou po našem skulení trochu cukne dozadu, abychom měli prostor se vzájemně vidět a zahájit ponor.

Ponor začínáme v podstatě na mělčině, na necelých pěti metrech hloubky, takže mám dobrou příležitost vyrovnat tlak v uších, a ve skutečnosti to jde daleko líp než minulý týden. Múžeme tedy rovnou začít proplouvat korálové trsy. Korálů je hodně a různých druhů, mezi mini nějaké ty rybičky, ale viditelnost není valná, vidíme tak na pět, sedm metrů. Dharma je teda stejně fanda miniživočichů, stejně jako každý pokročilější potápěč, takže prošmejdí každou sasanku, aby nám ukázal tu krevetky, tu krabíky a tam nahožábré. Vidíme i pod kamenem stuleného perutýna a pod dalším smotanou murénu.

Asi na hodinu pak vylezeme zpátky na palubu, abychom přejeli k další lokalitě - tentokrát se jedná o Sunken Island. Ostrov se v pravém slova smyslu nepotopil - jedná se prostě jen o mělčinu, která je za odlivu viditelná jako kousek souše a za přílivu je potopená. Na svazích jsou zase koráli, najdeme i docela dost perutýnů (dva si mysleli, že se nám schovají v dutém korálu, ale našli jsme je!) a uprostřed jedné růžové sasanky se snaží schovat do růžova maskovaná ropušnice, ale tu odhalíme taky.

Zpátky do hotelu nás loď přiveze až kolem půl třetí, takže si dáme jen hodně rychlou sprchu a jdeme do hotelové plážové restaurace na velmi pozdní oběd. Jakmile zasedneme ještě mokří ke stolu, navrhuje vrchní Aidi, že po potápění je vždycky "Bintang time", takže si jako první objednáme dvě chlazená piva Bintang, abychom doplnili tekutiny a minerály, a pak teprve vybíráme něco k jídlu.

Zdržení potápěcího výletu nám trochu zkrátilo odpoledne, nechceme se ale vzdát původního plánu jít se podívat do mariny ostrůvku Gili Gede. Výprava je vlastně dost objevitelská, protože podle online map cesta od nás až tam nevede, je asi v polovině přerušená. My ale jdeme skoro za plného odlivu, takže se dá inkriminovaný kousek celkem bez problémů projít po pláži, akorát pár metrů musíme přebrodit - tam, kde se laguna nateklá během přílivu teď vylévá zpátky do moře.

Procházka po ostrově potvrzuje naši včerejší zkušenost, tedy že Gili Gede není moc hezký kout světa na procházení. Marina jako taková je ale vyvedená hezky - jedná se o molo pro asi dvacet jachet plus nějaké další vyvazovací bóje, kdyby poptávka převyšovala nabídku, což zrovna teď nastává. Podle rozpisu poplatků se tu dá loď d délky 14 metrů vyvázat na 15 dolarů na noc. Zdravíme Chorvaty a Italy! My se ale žádnou loď vyvazovat nechystáme, takže zejména oceníme, že je k marině přidělaná restaurace s výhledem na moře, a v ní si dopřejeme odpolední kávu a grilovaný banán se zmrzlinou.

O páté, když se zvedneme na cestu zpátky, už nám pomalu dýchá na záda soumrak. Tma v šest večer mi fakt  doma chybět nebude. Tedy aspoň do té doby, než se u nás koncem října začne taky dělat tma v šest večer. 

Teď už nám zbývá jenom rozmyslet, co malého si dáme k večeři, a zvolna se připravit na zítřejjší přesun. Zítra už pro nás totiž náš potápěčský hotýlek s plážovými bungalovy nemá místo. Budeme se muset na ostrově Gili Gede přesunout víc do civilizace.

×