Utajené Gilis

Stejně jako má eskymáčtina (prý) spoustu výrazů pro sníh, má indonéština - celkem pochopitelně - hodně výrazů pro ostrovy. Pravověrný ostrov se řekne "pulau", ale pro malé ostůvky se používá výraz "gili", který vlastně znamená jen něco jako písečná kosa. Asi nejznámější sada takových malých ostrůvků, takzvané Gilis, se nachází severozápadně od Lomboku a je to jeho nejturističtější oblast. Na Gilis jezdí rychlé lodi přímo z Bali, a když už někdo jede na Lombok, jede prostě na Gilis. Statisticky to činí asi 5000 turistů denně - a to je důvod, proč my na tyhle Gilis nejedeme.

Lombok má ale u jihozápadního pobřeží podobný shluk ostrůvků, které se marketingově označují jako Secret Gilis nebo The Other Gilis. Mají nabízet stejné nebo lepší potápění a šnorchlování, rozumnou infrastrukturu (tj. je tam kde spát a čeho se najíst, avokádové tousty ani rockové kluby se tam čekat nedají) a daleko míň turistů. Pro ubytování je využitelný vlastně jen ten největší z nich, Gili Gede, a právě tam jsme si rezervovali plážovou chatku na úplný konec svého indonéského pobytu.

Jak už jsme zjistili dřív, na Lomboku v podstatě neexistuje dálková hromadná doprava. Měl by na něm sice fungovat něco jako náš Uber (nainstalovala jsem si dokonce dvě různé aplikace, které by měly umět vyhledat a objednat auto s řidičem), ale recepční v našem hotelu se na to tvářila velmi nevěřícně, prý ještě žádné z těch aut v Kutě nikdy neviděla, a navrhla, že nám normálně objedná auto s řidičem telefonicky z nějaké dopravní firmy. A tak po snídani, o deváté ranní, vyrážíme objednaným vozem s řidičem směrem k utajeným Gilis.

Je zřejmé, že dopravní infrastrukutra je na Lomboku o třídu výš, než byla na Floresu. Asi tři čtvrtiny cesty jedeme po plnohodnotné dálnici (dva pruhy tam, dva sem), kde se rychlost vozu pohybuje místy skoro ke stovce a přibržďujeme hlavně kvůli tomu, že se nám pod kola plete nekonečné množství skútrů a taky dost náklaďáků. Až poslední část cesty kroutíme po nějaké místní silničce, ale pořád na solidním asfaltu. Máme přitom taky příležitost se rozhlédnout, jak vlastně Lombok vypadá - a jak už Honza psal včera (link), krajina i zástavba tu působí přece jen o něco utěšeněji. Akorát dominantu místního panoramatu, téměř čtyři tisíce metrů vysokou sopku Rinjani, v mlžném oparu spíš jen tušíme než vidíme.  

Kolem jedenácté nás řidič vyklopí v přístavu Tembowong, což je dost honosný název pro jedno betonové molo a budku, kde se kupují lístky. My nahlásíme, že jedeme do hotelu High Dive, prodavač lístků nás zkasíruje o devadesát korun za osobu a pokyne jednomu z majitelů vyvázaných lodí, aby nás vzal. Chlapík si ještě skočí pro cigára - v celé Indonésii se neuvěřitelně strašlivě a furt kouří - a pak už s námi vyrazí po tyrkysové hladině směrem ke Gili Gede. 

Uváže nás přímo u pláže našeho hotelu, ale odmítá nás tam nechat bezprizorní, rovnou dojde do hotelové recepce a tam zalarmuje obsluhu, že přijeli hosti. Teprve pak se s námi s klidným svědomím rozloučí, nakopne zase motůrek své loďky a zmizí v dáli. 

Naše rezervovaná plážová chatka ještě není připravena k nastěhování - a není divu, je sotva poledne. Recepční se ale zapřísahá, že tam během půl hodinky by pro nás mohlo být uklizeno, tak se zatím posadíme v plážovém baru a vyčkáváme. Samozřejmě se před námi objeví ledový čaj gratis jako welcome drink a dva různí kluci z personálu se u nás vystřídají, aby nám představili nabídku potápění, nabídku restaurace, upozornili na vysoký příliv, který je zrovna teď a který aktuálně odřízl pěší stezku kolem ostrova na sever i na jih, pochlubili se, že na ostrově existuje spaciální organizace, která pravidelně sbírá odpadky a udržuje čisté pláže - a než nám to všechno povyprávějí, náš pokojík je připraven. 

Chatička je menší, než jakou jsme měli v Kutě, ale je v ní všechno potřebné - veliká koupelna, dost ručníků, pořádná postel, slušná wifi...  My se ale moc nezdržujeme, poledne už odbilo (tedy, v případě Gili Gede ho odzpíval muezzin) a rádi bychom něco snědli. Nabídka plážové restaurace v našem hotelu je přijatelná, ale chceme se jít ze zvědavosti podívat do asi kilometr vzdálené, hlavní a vlastně i jediné vesnice ostrova, jestli nenajdeme nějaký podnik na oběd tam. Cesta vede po pláži, tak uvidíme, jestli se nějak dostaneme přes ten vysoký příliv. 

Nakonec to jde bez větších obtíží. Menší obtíže působí, že kameny, které už ustupující voda odhalila a po kterých přecházíme, jsou vlhké a kluzké, a na straně od moře je stezka lemovaná neprostupnou stěnou kaktusů, které - jak se Honza záhy přesvědčí - jsou více než ochotné zapíchnout do člověka některý ze svých dlouhých ostnů. 

Na oběd si nakonec sedneme v malém podniku, nebo spíš jen jídelním stánku přímo u pláže. Dáme si smaženou rýži nasi goreng, hovězí rendang a dva čerstvé džusy a docela nám chutná. Po obědě pak projdeme zbývající kus vesnice, moc už tady toho ale k objevování není. Pobřeží vévodí dlouhaté molo, ze kterého objíždějí rychlé čluny směrem na Bali - na jednom z nich máme na pondělí rezervované místo i my -  a které patří největšímu hotelového resortu na ostrově, podniku Kokomo. Tam budeme z neděle na pondělek spát, jednak abychom to měli k lodi blízko a druhak taky proto, že v hotelu, kde aktuálně bydlíme, mají na tuhle noc už všechny chatičky zabrané.

Za vsí nás zláká ukazatel na "walking - jogging - track". Nechce se nám moc věřit, že by Indonésani na ostrůvku vybudovali cestičku jen tak, na procházku a kvůli hezkým výhledům. Cesta vede na asi padesát metrů vysoký vrchol ostrova, odkud je skutečně hezká vyhlídka do okolí, my ale odmítáme vrátit se po cestě zbaběle zase zpátky na začátek a pokoušíme se sestoupit na drruhou stranu ostrova, což se nám nakonec podaří, i když terénem nepříliš příznivým. Přijdeme tak vlastně na druhý konec hlavní ostrovní vesnice, která je přes ostrov natažená napříč, a tou projdeme, abychom se stejnou cestou po pláži, kterou už známe, vrátili zase zpátky domů. 

Postupně zrychlujeme krok, protože se zdá, že oběd znovu trochu přiživil naše cestovatelské trávicí trable. Voda během odlivu zase o nějaký kousek ustoupila, takže se nám po pláži jde vlastně docela dobře, neustále tedy přidáváme na rychlosti. Když se přiblížíme k chatce, je situace natolik napjatá, že paralelně využíváme jeden záchod v bungalowu a druhý na recepci. Zejména Honza je celou situací dost otrávený. Říká něco o tom, že už se v Indonésii bojí strčit cokoliv do pusy a nebaví ho po každém jídle hodinu čekat u toalety, jestli to nezpůsobí nějakou kalamitu. Je fakt, že zrovna letos nás tenhle cestovatelský problém potrápil už poněkolikáté. Dokonce pro tyhle indonéské trable existuje specifický pojem "Bali Belly" a prý to postihuje asi tři čtvrtiny turistů, co do Indonésie přijedou. Je ale fakt, že když se člověku trávení druhý či třetí den konečně srovná a ten další zase zničí, moc velká zábava to není. 

Abychom si trochu spravili náladu, jdeme si zašnorchlovat. Náš hotýlek se na webu chlubí tím, že má tzv. house reef, tedy domovský korálový útes, kam je možné doplavat přímo z hotelové pláže. Pravda je taková, že přímo před hotelovou pláží je jen spousta mořské trávy, ale už o pár desítek metrů vedle jsou rozsáhlé korálové zahrady s různými druhy korálů a rybiček. Jakmile vylezeme z vody, odchytne nás Nigel, šéf zdejšího potápěčského centra, a jdeme s ním domlouvat zítřejší potápěcí výlet a zkoušet výbavu k zapůjčení. Pak si střihneme ještě jeden šnorchling - tentokrát už je za odlivu mořská hladina tak nízko, že si v jednom místě na ostré korály skoro leháme a dost obtížně hledáme cestu z jejich bludiště ven - a říkáme si, že by to pomalu chtělo něco v večeři. Na jídlo máme každopádně chuť, takže snad byla naše odplední trávicí epizoda jenom nějakou stravovací chybou a nevyřídí nás na následujících několik dní. Koneckonců, už nám jich v té Indonésii zas tak moc nezbývá.

×