Poslední motovýlet

Ještě to není tak, že by se nám dovolená klonila k úplnému závěru - ještě máme týden k dobru - ale některé věci už nám přece jen končí. Například dneska je poslední den, kdy jsme motorizovanou jednotkou - zítra se přesouváme do naší finální dovolenkové lokace na Gili Gede, a to je tak malý ostrůvek, že by tam nedávalo smysl na motorce jezdit, a to i kdyby tam byly nějaké silnce.

Poté, co jsme ze svého cestovního plánu škrtli vnitrozemí Lomboku (na svazích místní majestátní sopky Rinjani sice jsou pěkné vodopády, ale a) nevíme, jak je to s nimi teď v období sucha, b) jsou šedesát kilometrů daleko, což v místním provozu znamená minimálně dvě hodiny cesty jedním směrem), a poté, co jsme včera prozkoumali pláže na východ od města, zůstává nám jediná logická destinace - pláže na západ od města.

S místním časovým rozvrhem už jsme po včerejšku obeznámení, takže snídat přicházíme v ten pravý čas, kdy už jsou všechny dobroty vybalené a připravené. Spořádáme nějaké lívance, bagety a míchaná vajíčka, sbalíme se a můžeme vyrazit - a to je sotva devět, tedy čas, kdy se město kolem začíná teprve zvolna probouzet.

Pro nás jen dobře - prosvištíme rychle uličkami, které se ještě nestačily zaplnit nekonečným proudem motocyklů a aut, a rozdovádíme našich dýchavičných 125 kubíků tak, aby nás vyvezly po kroutící se silnici do prvního kopce za městem.

Oproti včerejšku krajina i okolí vypadá úplně jinak - namísto placatých vyschlých nížin, prošpikovaných dálnicí, po které nikdo nejezdí, a silnicemi, které nikam nevedou, je na tuhle část Lomboku radost pohledět  - tedy pokud si odmyslíme všudypřítomné hromady plastových odpadků, které i tady zaplňují každý příkop. Silnička s báječným asfaltem se kroutí nahoru a dolů mezi kopci, běží skrz louky, pole (pěstuje se tu hlavně tabák, a zrovna probíhá sklizeň - každou chvíli nás míjí nějaká babča na motocyklu s obrovskou otepí tabákových listů na zádech) a vesnice. Na vesnicích je znát, že se tu i normální lidi mají přece jen o něco lépe než na Floresu: místo ubohých barabizen se střechou z orezlého vlnitého plechu tu stojí většinou zděné domy se střechami z pálených tašek - což je luxus, o kterém na Floresu málokdo slyšel. Mezi to jsou čas od času posazené rezorty pro turisty: míjíme grandiózní budovu Milky Wave - japonskou restauraci, jejíž střecha připomíná vlnobití, hotel Ashtari, který se specializuje na vegany a jógu, a centrum pro tandemový paragliding. Ať už příchozího turistu napadne cokoliv, velmi pravděpodobně se v okolí nalezne někdo, kdo se mu bude snažit do jeho vkusu trefit.

My se zrovna cítíme tak akorát na studený kokosák a lehátko na pláži - a samozřejmě, i pro nás se něco najde. Po dvaceti minutách zatáček zahýbáme na prašnou cestu, která nás přivádí na pláž Tampah, což je náš první dnešní postupový bod. Zaplatíme obligátních 10 000 za parkování motorky (parkovné vybírá holčička, které ještě určitě nebylo ani deset - nicméně transakci zvládla vybavit bez problémů) a za chodu si rovnou objednáváme u místního stánku kokosák: Bereme ten z lednice, ten je sice o 5 000 rupií dražší, ale mnohem líp osvěží.

Na pláži je všehovšudy 20 lehátek a 4 lidi včetně nás. Pláž je - světe, div se - bez bordelu; že to ale není samo sebou, připomíná poutač u silnice: "Nejčistší pláž v okolí - uklízíme každý den" a hromada odpadků, která je diskrétně šoupnutá vedle parkoviště. Krom toho tu prý má být taky dobré šnorchlování - dlouho se tedy nezdržuju, ucucnu kokosáku a jdu do moře, kde mě hned na prvních pěti metrech vlny semelou tak, že jsem rád, že žiju.

Konečně se mi podaří dostat z příboje, navléknout si ploutve a masku a začínám pod vodou hledat něco zajímavého... no, není to jednoduché. Všude roste hlavně spousta trávy, ze které jen tu a tam vykoukne osamělý balvan. Je pravda, že jakmile se nějaký takový pevný bod najde, hned se na něm usadí houf korálů a s nimi ruku v ruce jdou rybičky a sasanky, ale přece jenom je to chabý úlovek ve srovnání s korálovými zahradami, kterými nás protahovali při přeplavbě z Floresu na Lombok.

Pod vodou rejdím všehovšudy dvacet minut, než se mi podmořská step omrzí a nechám se vlnami donést ke břehu (kde mě to zase semele). Hedvika mě mezitím informuje, že nad vodou se děly zajímavější věci než pod ní - po pláži mezi lehátky právě přešlo stádo asi dvaceti vodních bůvolů i s kovbojem.

Protože si Hedvika chce taky zarejdit, předávám jí šnorchlovací výbavu (dneska s sebou vezeme jenom jednu sadu, abychom se vešli do batohu) a pak už se jen pochechtávám do kokosáku, když vidím, jak si s ní rozverné mořské vlnky v příboji hrají stejně něžně, jako před tím se mnou.

Když se i Hedvika vyrejdí a pokrčí rameny nad nevalnými podmořskými sceneriemi, naskakujeme na motorku a jedeme dál.

Další zastávka je známá surfovací pláž  Selong Belanak. Že to bude trochu jiný zážitek, se pozná už na příjezdové cestě, kterou lemují nekonečné řady zaparkovaných skůtrů. Vmáčkneme se do jedné mezírky, zaplatíme obligátních 10k parkovného a pak už se jdeme zvědavě podívat, proč je tenhle kus písku tak slavný.

Když po pár desítkách metrů vylezeme na pláži, můžeme si hlavu ukroutit: před námi se otevře pláž se spoustou lehátek, na kterých polehává spousta lidí - a další spousta lidí je v moři se surfovacími prkny, kde se snaží sjíždět asi půlmetrové vlnky. Evidentně to jsou všechno surfovací školy, kterých tu na pláži vidíme možná dvacet - každý surfovací adept dostane výcvikové prkno (obrovskou placku, tak třikrát větší než normální surf, která připomíná spíš paddle board) a místní čokoládoví lektoři si je pak ve skupinkách po třech až pěti lidí odvedou do vln. Tam je zavlečou tak deset metrů od břehu a vzdělávají je v surfovacích dovednostech. Řada surferů se táhne po celé čáře příboje - musí jich tu být stovky.

Je jasné, že v tomhle mumraji se rozhodně koupat nebudeme, zapadneme tedy do plážového baru, kde si objednáme pivo a pozorujeme masovou výuku surfových kádrů. Jestli jsem někdy byť i jen na moment zvažoval, že bych surfování vyzkoušel, tady mě to rychle pustilo.

Když jsme vynadívaní a pivo dopité, naskakujeme zpátky na motorku a po točité silnici se vracíme zpátky do Kuty. Cestou se ještě zastavíme v místním dobře zásobeném supermarketu pro nějaké dárky z cest a do našeho bungalovu se vracíme krátce po druhé hodině. Dneska už máme program prakticky vyčerpaný, zbytek odpoledne trávíme odpočinkem u bazénu. Už zbývá jen večer vrátit motocykl, zajít si na večeři do jedné z mnoha místních restaurací a pak se proplést setmělými ulicemi, zaplněnými nekonečným proudem motocyků a aut zpátky domů.

A zítra zase vyrážíme o ostrov dál...

×