Na pláži a masáži

Na dnešek jsme si naplánovali trochu prozkoumat okolí Kuty. Podobně jako jsme v Labuan Bajo zkoušeli prohlédnout pláže v jeh okolí (a tehdy to nedopadlo moc dobře), chtěli bychom se i tady mrknout po nějakém koupání. Městská pláž v Kutě ve skutečnosti není úplně nepoužitelná, nepořádek na ní dělá spíš vyplavená mořská tráva než igelitové pytlíky a do vody by tam vlézt určitě šlo, ale děláme si naděje, že třeba najdeme i něco lepšího.

V šest třicet, jak nás včera instruoval recepční, už tedy míříme na snídani, celí natěšení na výlet, ale tam vrchní teprve utírá stoly po včerejších večeřích, takže snídani ještě o tři čtvrtě hodiny odložíme. Když do restaurace nakráčíme znovu o čtvrt na osm, už jsou připravené režony se smaženou rýží, smaženými nudlemi a smaženými kuřaty, ale bílý chleba, bagety a toustovač se teprve chystají. Zítra to tedy asi bude chtít ještě o trošku později.

Po snídani ovšem musíme nejdřív někde půjčit skútr, na kterém bychom mohli na výlet vyrazit. Máme samozřejmě předvybráno několik půjčoven s dobrými referencemi, ale nakonec musíme vzít zavděk tou, která má v tuhle ranní hodinu už otevřeno, a získáváme 125cc vozidlo značky Scoopy, které si kvůli masivním slevám na dlouhodobé pronájmy půjčujeme rovnou na dva dny.

Naším cílem je Tanjung Aan, jedna z nejpopulárnějších pláží v okolí. Podle mapy.cz i Honzových Locus Maps byt k ní měly vést velmi solidní silnice a cesta má být dlouhá jen nějakých ušmudlaných 8 kilometrů - za čtvrt hodinky tam tedy musíme být. Nejdřív nás překvapí, že kolem Kuty vede regulérní dálnice - dva pruhy sem, dva pruhy tam. Skútry se na ní samozřejmě prohánějí naprosto běžně, aut je tu minimum, takže se připojíme do provozu, sjedeme na správném sjezdu, ale za chvíli jsme překvapeni podruhé, když v mapě značená státovka má v reálu podobu vyšlapané pěšiny s buldozerem na krajnici.

Neexistující síť silnic, které by podle mapy existovat měly, zřejmě souvisí se zdejším projektem Mandalika. Mandalika je asi tisícihektarový region tady na jihu Lomboku, který indonéská vláda vyčlenila jako oblast s potenciálem pro rozvoj a před patnácti lety prodala jedná dubajské korporaci, aby do něj tato nalila nějaké peníze. Tou dobou se ale Dubajcům nějak finančně nedařilo nebo co, tak po roce snah prodali Mandaliku Indonésii zase zpátky (dost pod cenou, samozřejmě). A tak se indonéský prezident rozhodl, že si Indonésie ten rozvoj ufinancuje sama a z Mandaliky udělá turistický zlatý důl. V plánu bylo přivítat každý rok dva miliony turistů a na sedmi kilometrech bilých pláží pro ně postavit odpovídající infrastrukturu, tedy asi 2000 hotelových pokojů. V plánu byl původně i závodní okruh pro formuli 1, Disneyland nebo golfové hřiště. Srážka s realitou ale plány značně omezila, a tak dneska na místě stojí závodní okruh pro motorky (MotoGP se tu jede příští týden), jeden z těch všech hotelů a různé kousky silnic a kruhových objezdů - dost na to, aby člověka zavedly do nikam, a málo na to, aby ho zase vyvedly ven.

My tedy přijedeme k pláži Tanjung Aan z nějakého úplného obskurního konce, kam nás rozestavěné kousky asfaltek přivedly a kde narazíme na - v Indonésii tak tradiční - hory odpadků a nějaké rybáře. Už o pár kroků dál ale pláž vypadá skutečně jako pláž, takže zalehneme pod rákosový slunečník na plážová lehátka, vypijeme čerstvý kokosák, zaplaveme si v tyrkysovém moři (které tu vůbec není špinavé!), dopřejeme si ještě ovocný salát s čerstvým mangem -  a usoudíme, že jinou pláž už dneska hledat nepojedeme.

Když jsme řádně vyplážení, vystoupáme ještě na vyhlídkový bod nad zátokou, odkud je pěkně vidět na začínající surfaře, kteří se v tak akorát velkých vlnách zkoušejí prvně postavit na prkno. Vyhlídka opět nese všechny znaky rychlé a nedomyšlené investice: dvouproudová příjezdovka, mýtná budka, sady odpadkových košů na tříděný odpad všude kolem dokola, hromady odpadků kolem nich a pod nimi, ale jinak nic, ani lavička na sezení.

Oběd chceme tentokrát řešit po indonésku: zajedeme si do warungu (jídelního stánku) Bu De, který jsme včera viděli v poledne našlapaný k prasknutí. Umějí tu uvařit jen asi deset různých jídel a ta, co vyzkoušíme, jsou rozhodně jedlá a každé v přepočtu za třicet korun. Evidentně se tedy ani v Kutě nemusí za jídlo utrácet stovky a nemusí to být vždycky jen avokádový toust. Přibrzdíme taky v prádelně, kam jsme včera svalili všechny svoje propocené svršky a kde si dneska vyzvedáváme balíček úhledně vypraných a vyžehlených(!) tričínek. A na polední klid s koupáním v hotelovém bazému máme vlastně jenom chvíli - je to ale dneska fičák! - protože na odpoledne už máme domluvenou masáž. 

Masérna, kterou jsme si vybrali, je dost "tradiční". Jedná se o bambusovou chatku vedle hlavní silnice, takže i když uvnitř jede meditační hudba na plné pecky, stejně člověk pořád sluší túrování motorek, škorpení děcek a kohoutí kokrhání. Procedura navíc kombinuje  prvky klasické masáže kokosovým olejem s prvky suché thajské masáže, což ani jeden moc nemusíme, takže ve finálne jsme spokojení spíš tak napůl. Do plné spokojenosti nám pomůže až jeden kvasničák a jedna hazy IPA, které si necháme natočit v podniku na hlavní třídě. Vrchní má asi nějakou evropskou hotelovku nebo co, protože s námi velmi slušnou angličtinou nezávazně konverzuje o tom, odkud jsme, jak se nám tu líbí a jestli si náhodou nedáme další pivo. Mezi řečí taky prozradí, že jejich majitel je Holanďan - tak odtud asi s tím tréninkem obsluhy vítr fouká! - a že Holanďanů, co v Kutě dlouhodobě žijí a podnikají, je spousta. Odtud tedy asi ten euroamerický flair celého města.

My si další pivo sice nedáme, ale během těch prvních dvou přijdeme na to (teda, Honza na to přijde), že bychom si k večeři dali jen něco malého. Něco jako palačinku třeba. V Indonésii, že jo. A shodou okolností je právě na téhle ulici - přísahám, nekecám! - sedm palačinkáren, a jedna z nich dělá i slané galettes. Země neomezených možností. 

Z pivní knajpy se tedy přesuneme do francouzského podniku, kde si dáme jednu palačinku s kozím sýrem a druhou tradiční francouzskou variaci "complet", kde je Ementál sice skutečně Ementál a vejce skutečně vejce, ale v bezvepřové zemi je šunka nahrazena uzenými kuřecími prsíčky, a vůbec to nevadí. Nad tím, že si oba můžeme ke galetám dát sklenici suchého cidru, se už jen nevěřícně usmíváme. 

Největší problém tedy nakonec tkví v tom, jak se po pivu a cidru dostaneme na motorce zpátky domů do hotelu. Ale Honza tvrdí, že ono to řízení není zas taková věda a že tady v Indonésii řídí skútr každý, takže my to dáme taky, i s tou mírnou hladinkou. A taky že jo. 

Tedy, ne že bychom dneska byli za nějaké velké objevitele. Ale fakt, že se na jihu Lomboku dá koupat v moři, aniž by se člověku obracel žaludek, považujeme za jedno z přelomových zjištění celé indonéské dovolené. A myslím, že bychom to měli zítra na nějaké další pláži ještě experimentálně prověřit.

×