Labuanské pláže

Dneska si jdeme užít čtyřhvězdičkovou snídani. Chvíli nám sice trvá, než se propracujeme přes všechny režony s rýží, nudlemi, pečenými kuřaty a smaženou zeleninou, ale na konci je sporáček se slečnou, co přiravuje čerstvá vajíčka dle přání, a samozřejmě taky stojan s croissanty, rozinkovými šneky, lívanečky, vaflemi, spoustou čertsvého ovoce, akorát šunčička a sýr tu nějak chybí - to si budeme zase muset dát až doma. Zvědavě zkoušíme od každého něco, výběr je doopravdy široký, a spřádáme plány, co budeme dneka podnikat. Rýma je, jak se zdá, úspěšně zažehnána. 

Rozhodneme se, že bychom mohli dnes prozkoumat okolí Labuan Bajo, jestli je to s těmi plážemi všude tak mizerné jako s tou naší. Sbalíme se tedy a vypravíme se pěšky do města, abchom si tam půjčili skútr - naše hotelová recepce ho totiž půjčit neumí. Ťapeme stejné tři kilometry, jako když jsme se včera stěhovali sem, ale to bylo za poledního žáru a s těžkými batohy na zádech, zatímco teď jdeme po ránu a na lehko, takže to není zas takové utrpení. Předvybraná motorkárna nás vybaví velmi slušným skútrem, i když za trošku vyšší cenu, než jsme zvyklí (za den platíme půjčovné v přepočtu skoro dvě stovky), a můžeme si ho nechat až do pátku. Dneska s ním vyrazíme jen kolem městečka, na ty slibované pláže.  

První pláž severně od města, Wae Rana, je zřejmě nepřístupná - aspoň tak to píšou lidi v hodnoceních na Google mapách. Nijak intenzivně ji ani nehledáme a náhodně na žádnou odbočku k ní rozhodně nenarazíme. Koncentrujeme se tedy až na Wae Cicu. To má být populární místo s plážovým barem. K ní odbočku najdeme, ale z pláže samotné nijak zvlášť nadšení nejsme. Plážička s oranžovým pískem je malinká, obklopená loďmi, z nichž některé sem evidentně přišly umřít, a v plážovém baru nám klučina zvládne tak akorát prodat Fantu z lednice. Pytlíků a PET lahví je ve vodě sice o něco míň než u nás, ale ke koupání to stejně neláká. 

Jako mezizastávku si pak dáme kopec Sylvia Hill s vyhídkou na okolní ostrovy a ostrůvky. Říká se mu někdy taky Love Hill a je to prý jedno z nejromantičtějších míst v blízkosti Labuan Bajo. Mno, jestli mladí z Labuanu mají skutečně za nejlepší možnost romantických schůzek písčitý parking s odpadkovým pytlem, je mi jich trochu líto - to u i nás na Jiřáku roste za kontejnery před panelákem aspoň pár stromů. 

Posouváme se tedy k další pláži. Ta ani nemá jméno a přístup k ní je velmi neoficiální - vlastně jenom písčitá pěšina. Na jejím začátku je stará rozpadlá dřevěná budka, kde se na hliněné podlaze zrovna srotilo asi pět kluků ve školních uniformách - tak, všechno lepší, než být ve škole, že jo? - a ti nás upozorní vší mocí své omezené angličtiny, že s motorkou se dolů k moři rozhodně nedostaneme. Nejspíš bychom to pochopili i bez nich: sestup by chvílemi užil jištění, je to lezení po skalách a balvanech prosypaných pískem. K moři se nám nakonec dostat podaří a množství pytlíků se se vzdáleností od města opět trochu snížilo, pláž je ale hodně mělká, teď za odlivu moře ustoupilo dost daleko a desítky metrů břehu jsou vlastně jen bahno. Takže zase žádná koupačka. 

Při výstupu zpět nahou k motorce si navíc Honza začně stěžovat, že mu nějak nesedla ta ranní objemná snídaně. S liščím bříškem není radno si zahrávat, dokáže se hbitě překlopit do gastritidy, ale Honza tvrdí, že těžko mu není, že zatím to dává a že ježdění na motorce mu vlastně dělá docela dobře, tak pokračujeme.

Za další pláží míříme na severní břeh poloostrova, podle mapy má ležet skoro přesně v ose dráhy labuanského letiště. Když ale na místo přijedeme, narazíme na plot s nápisem "Do not enter" a nějaký dalším povídaním v indonéštině - tam asi píšou, co všechno se člověku stane, když tam vleze. Tou dobou už je naše objevitelské nadšení skoro na minimu a rádi bychom dorazili na nějaké místo, které už je tak nějak objevené a skutečně stojí za vidění. To je v Labuan Bajo například Batu Cermin, Zrcadlová jeskyně.

Když jsme od ní asi sto metrů, Honza najednou odstaví motorku pod stromem u silnice a prozradí, že si není úplně jistý, jestli by měl na prohlídku jeskyně sílu, a že si potřebuje na hotelu trochu odpočinout. To není zas takový problém, od hotelu jsme se dnes nevzdálili víc než deset kilometrů, takže jsme během deseti minut v pokoji a Honza může odpadnout. Dumáme, jestli ho tak položily zbytky rýmy, nebo skutečně příliš velká snídaně, ale když zhodnotíme příznaky - nevolnost, slabost, střídaní teploty a zimnice - je to celkem jasné: úžeh. Základ jsme mu pravděpodobně položili už včerejším pěším přesunem mezi hotely a dnešní výprava na pláže dokonala zbytek. Honza má tedy naordinováno polehávat v klimatizovaném pokoji se zataženými závěsy, dávat si sprchy, hodně pít a čekat, až to přejde. Já si zatím dojdu do deset minut vzdálené indonéské jídelničky na výborný soto ayam, protože s Honzovou indispozicí sice soucítím, ale že bych s ním solidárně musela držet hladovku, tak to zase ne.     

Krátce po poledni dostane Honza nápad, že by vlastně taky mohl pomoc hotelový bazén, který je ve stínu. A když už do něj jdeme, zastavíme se cestou v potápěčském centru, abychom si defnitivně rezevovali ponor na zítřek. Honza tvrdí, že se na to cítí a že má pocit, že mu pod vodou bude vlastně líp než nad ní, tak do toho jdeme. Přípravu s námi dělá Argentinec Santi, který mluví angičtinou s krásným britským přizvukem. Musíme u toho podepsat asi milion papírů - mě osobně nejvíc pobaví: "Nebudu pod vodou posouvat živočichy ani rostliny na místo, kde je bude možné lépe fotografovat." - a rovnou se svěříme, že jsme se naposledy potápěli před šesti lety a že to tedy s námi bude jako se začátečníky. Santi se ale jenom usmívá. Žádný problém, často se s námi potápějí úplní začátečníci, s tím se počítá. Kromě toho budete ve skupině asi jenom sami dva, maximálně s vámi jako třetí půjde Paul.

Najednou se zamyslí: "Hmm, Paul. To mi připomíná - nemohli bychom si poslechnout nějaké Beatles?"

Kývne na svoji mladičkou indonéskou spolupracovnici: "Pusť z playlistu nějaké Beatles."

Indonésanka (listuje playlistem a podle abecedy jako první najde All My Loving): "Tohle třeba?"

Santi: "Jo, třeba."

Indonésanka: "A to je Paul?"

Santi: "No, Paul McCartney. To byl jeden z nich."

Indonésanka: "Aha. Tak toho neznám."

Santi: "Jak starý je Tvůj táta?"

Indonésanka: "Šedesát let."

Santi: "Tak tohle je muzika z doby, kdy se narodil. Tahle písnička zrovna z roku dvaašedesát nebo třiašedesát."

Indonésanka (zděšeně): "Tak to je ale strašně stará muzika!"

Santi: "Ale pořád dobrá, ne?"

Indonésanka: "No, to nevím..."

Santi: "Máš se ještě hodně co učit, mladý padawane!"

Indonésanka udělá jen zmatený výraz. Jo, holt srážka generací. 

Když vybereme všechny botičky a ploutvičky a neoprény a místopřísežně slíbíme, že masky si přineseme vlastní a že je tedy pro nás nemusejí balit, jdeme si konečně zasloužene lehnout do hotelového bazénu. Fakt, že Honzovi se ulevuje v chladné vodě, jen potvrzuje teorii úžehu, což je vlastně dobrá zpráva - ten by měl odeznít celkem snadno a sám. A během asi hodiny ležení ve vodě se mu udělá naolik dobře, že dobrovolně navrhne výlet do Zrcadlové jeskyně.

Z hotelu je to asi deset minut na motorce a pak dalších deset minut pěšky bambusovým hájem. Za vstupné si naúčtují pětasedmdesát kaček za jednoho, ale teda, přátelé, žádné Koněprusy to nejsou. Celý jeskynní komplex je nadzemní, je přístupný volně, bez průvodce, takže záleží jen na tom, jak je člověk drzý a kam všude si troufne s baterkou vlézt, ale ani Honza, který vleze leckde, žádnou majestátní krápníkovou výzdobu neobjeví. Všude je totiž sucho. Jeskyni se říká zrcadlová, protože vápencové stěny se prý ve slunečních paprscích lesknou, ale nevím, nevím. Mám dojem, že na to by byla nějaká ta voda potřeba. S prohlídkou jsme během pár minut hotovi a míříme zpátky do města, kde by Honza rád ulovil pár věcí, které si troufne pozřít - žaludek má pořád ještě trochu na vodě. Těmi věcmi jsou: evropský chleba (protože rohlíky tu nedělají a i chleba a bagety pečou jen asi dvě pekárny ve městě), jogurt a jogurtové drinky, čerstvé mango a hromada pití různých druhů. Jakmile tohle všechno na různých místech nakoupíme, jedeme zpátky do hotelu ujídat, upíjet a odpočívat. 

Lehnout si dneska musíme jít brzy, protože brzy vstáváme. Pod vodu se tu totiž skáče hned po rozednění.

×