Hoteloví povaleči

Ráno se budíme v naší 4x3x3metrové kobce plni entuziasmu, a říkáme si: Dneska naposled! Dneska naposled si musíme dávat pozor, abychom při sprchování (studenou vodou, protože jiná neteče) nezmáčeli kompletní zásoby toaletního papíru, dneska naposledy budeme muset přelézat sebe vzájemně a naše rozbalené batohy, abychom se dostali do postele - dneska vyměníme naše dosavadní asketické bydlo za čtyřhvězdičkový hotel a oddáme se rozmařilosti a luxusu.

Tyhle a další věci vzrušeně diskutujeme u snídaně (já opět lívanec, Hedvika opět omeletu, protože nic rozumnějšího se vymyslet nedá), zatímco slunce pomalu stoupá nad labuanskou zátoku a muezín, který po včerejší celodenní show zřejmě zaspal, se snaží dohnat, co v pět ráno výjimečně zameškal.

Abychom do toho milionářského světa nevlétli bez přípravy, vydáváme se hned po snídani přes město na předjednanou masáž (pěšky, limouzínu si necháme až na jindy). Přestože je sotva devět ráno, slunce už pěkně vypaluje, takže do "Wae Molas Spa Beauty & Health Center" dorážíme řádně splavení, ale už tam zřejmě viděli i horší případy, protože se nás bez reptání ujmou. Nejdříve jsou nám obřadně umyty nohy v teplé limetkové vodě, načež nám dvě slečny pokynou, abychom se v masážní místnosti převlékli do apartních jednorázových spoďárů, a pak nám nežně hodinu valchují celé tělo od špiček nohou až po kořínky vlasů. To nemá cenu popisovat, to se musí zažít; rozhodně to stálo za ty (v přepočtu) tři stovky, které jsme jim tam ochotně nechali. Jedinou chmurou, která nás trochu brzdí v našem nadšení, je fakt, že slečny byly evidentně ještě o něco nemocnější, než jsme my, a střídavě si odbíhaly odchrchlat na chodbu. Pevně doufáme, že jsme po posledních třech dnech na místní rýmičku aspoň trochu imunní, protože znovu dokola bychom si ji dali jenom neradi.

Po masáži se vracíme přes město zpátky na hotel (s obligátní zastávkou na kafe a něco malého k němu), kde naházíme do batohů všechny naše spodky, svršky i prostředky a s gustem praštíme papundeklovými dveřmi: Vzhůru do luxusu!

No, tedy tak rychle to zase nepůjde. Je sotva jedenáct a v hotelu nás naberou až po druhé odpoledne, takže si jdeme kajícně sednout nahoru do střešního baru našeho stávajícího hotelu, kde další dvě hodiny ucucáváme Radler a posloucháme, jak se DJ Muezin přetahuje o fanoušky s Ave Maria z nedalekého kostela Stella maris. Když nastane očekávaný čas, hodíme batohy na ramena a vyrážíme (pěšky, limouzínu si zase necháváme na jindy) na tříkilometrový přesun na druhý konec města, kde leží náš vytoužený Bintang Flores Hotel a jeho čtyři hvězdy.

Když se ubytujeme, jsme úplně u vytržení: Hele, podívej, v pokoji je židle a stůl! Mají tu skříň na věci! Wifi, co funguje! Ze sprchy teče teplá voda a má dveře! Záchod má taky dveře! Člověk musí strávit týden v Indonésii na budgetu, aby si uvědomil, že doma vlastně žije ve čtyřhvězdičkovém hotelu...

Protože Hedvika, dle vlastních slov, zuří hlady, jdeme vyzkoušet místní hotelovou restauraci. Z ní jsme nadšení o kus méně, protože za poměrně střídmý oběd pro dva lidi tu necháváme zhruba šestkrát tolik co obvykle. Rychle aktualizujeme naše rozšoupávací plány, ve kterých začíná hrát prim motorka, která nás dokáže rychle vytáhnout ze zdejší díry na peníze a dopravit někam, kde za ně budeme dostávat odpovídající protihodnotu. Naproti tomu návštěva místní potápěcí kanceláře - kde jsem témeř s jistotou předpokládal nadstřelené hotelové ceny - dopadla nad očekávání dobře; s místním argentinským průvodcem jsme se rychle domluvili, že bychom snad už ve čtvrtek mohli po dlouhých šesti letech zase zamířit pod vodu.

Další na pořadu dne je - konečně - koupání: Přestože se už víc než týden plahočíme po tropických ostrovech, ještě se nám nepovedlo se pořádně vykoupat v moři. A tady opět zjišťujeme, že u toho ještě nějakou dobu zůstane: přestože je pláž místními kustody téměř zbavená odpadků, v moři bezprostředně u pláže jich plave spousta. Pokusíme se do vody přece jen vlézt (provázeni nevěřícnými pohledy ostatních hotelových hostů, kteří vědí své), ale jen se přesvědčujeme, že to fakt nepůjde - z všudypřítomného bordelu se nám zvedá žaludek. Raději rychle vklouzneme do blízkého bazénu (který je excelentní), než nás nějaký zřízenec nažene do dezinfekční komory. Neskutečný hnus. Zítra plánujeme vyrazit na pláže v okolí, abychom viděli, jestli má Labuan jen smůlu na vítr a mořské proudy, nebo jestli jsou v Indonésii skutečně tak neuvěřitelní dobytci, ale zatím nikde na světě (a byli jsme už ledaskde) jsme neviděli na plážích a v moři tolik svinstva, jako tady a teď. To je smutný fakt.

A už je tu večer; točité cesty v pečlivě udržované hotelové zahradě osvítí romantické lucerny, palmy na pláži tiše šumí v mírném věříku a klidné vody labuanské zátoky odráží světla desítek kotvících lodí, zatímco inkoustová tma milosrdně skryje hromady odpadků houpajících se ve vlnách.

Idyla...

×