keyboard_arrow_leftUvězněni na tropickém ostrově

keyboard_arrow_up

Hoteloví povalečikeyboard_arrow_right

Městští povaleči

Hedvika, 9. 9. 2024

Když zkombinujeme fakt, že nám ještě není stoprocentně dobře, a fakt, že v Labuan Bajo budeme muset zůstat déle, než jsme původně předpokládali, vyjde nám z toho na dnešek den plný pozvolného poflakování po všech různých městských vymožnostech, střídaného okouněním u moře, občas proloženým chvílemi řádného odpočinku.

Začínáme snídaní, kterou náš hotel nabízí zdarma, a vlastně jsme kvalitou nabídky - ve srovnání s kvalitou ubytování - docela příjemně překvapeni. Já snídám sýrovou omeletku, Honza banánový lívaneček s čokoládou, oba si k tomu dáme čerstvý džus a odcházíme víc než spokojeni.

Pak přijde na pořad dne úředničina. Zamíříme do města do banky, abychom vyměnili zbytek hotovosti, kterou máme s sebou stále ještě v dolarech, a k tomu vybrali i další hotovost z bankomatu, protože naše plavba na Lombok - absolutně největší částka, kterou jsme v Indonésii až dosud potřebovali zaplatit - musí být uhrazena v hotovosti. Bankovní úřednice je velmi milá, směnný kurz je sice o fous horší, než byl na Bali, ale stále přijatelný, takže jsme za chvíli venku s obstojnou ruličkou místních bankovek, pevně svázanou gumičkou, jak se to tu dělá. O něco míň milý je bankomat, která má svoji představu o tom, kolik smíme a nesmíme utrácet, takže nám naráz vydá jen částku odpovídající necelým čtyřm tisícům. Což znamená, že ho budeme muset výhledově pumpnout ještě minimálně jednou. Každopádně náš lodní výlet na Lombok se stávajícími hotovými penězi zaplatit zvládneme a dostaneme na to potvrzení, takže nás snad v sobotu skutečně naloží na loď a odvezou.

Další zastávkou je prádelna. Při zdejších teplotách a vlhkosti odrovnáváme trička přibližným tempem jedno denně (o dalších částech oděvu nemluvě), takže nám zvolna začínají docházet zásoby. Musíme vyvinout značné usilí, abychom vůbec našli v boční uličce zastrčenou prádelničku, která má na Googe mapách jednoznačně nejlepší hdnocení z celého města. Babče dáme tašku, ona ji zváží a za dva a půl kila našich špinavých svršků naúčtuje něco, co zní jako možná dvacet pět, nebo možná třicet pět tisíc rupíí. Každopádně když k nám pošle syna s drobnými na vrácení, zjištujeme, že jsme lehčí o pětačtyřicet tisíc. Kampak se asi poděly ty zbývající bankovky?

Z prádelny tedy odcházíme lehce otrávení. Doufáme aspoň, že prádlo bude odpoledne skutečně tak čisťoučké a voňavé, jak všichni klienti ve svých recenzích tvrdí, a jdeme si spravit náladu do pekárny Komodough. Labuan Bajo má jako správné turistické hnízdo pekáren hned několik, tahle je ve francouzském stylu, takže se specializuje na croissanty a další jemné pečivo a taky dělá celkem slušné kafe. Honzu ještě napadne, že když už jsme v tom poflakování, mohli bychom si ještě dneska někde dát masáž - ale nakonec to necháváme až na zítřek. Přece jen, máme dovolenou a nechceme se přetěžovat. Na dnešek máme ještě v plánu sbalit v hotelu plavky a ručníky a jít se podívat na labuanskou městskou pláž.

Přímo v Labuan Bajo se do moře vlézt nedá. Jednak je to přístav, takže je to všude kolem samá loď, a druhak je moře ve městě zaneřáděné spoustou odpadků. Nejbližší pláž je asi dva kilometry jižně od města, a ještě dál jsou potom další a další plážičky, ale to už je trochu mimo docházkovou vzdálenost. My tedy míříme hlavní třídou směrem na jih, a protože je právě poledne, zabrzdíme u dalšího pekaře, tentokrát italského. Jeho hosté si chválí hlavně plněnou focacciu, ale její cena je vyšší, než by byla v samotné Itálii, takže té nakonec odoláme a dáme si každý jen plněnou slanou taštičku a pokračujeme ve výpravě.

Městská pláž Pede Beach je natažena mezi dvěma hotelovými resorty a je na ní dost živo. Všude postávají skútry, kolem stánků s jídlem se hromadí celé party a rodiny místních, jedí, ppíjení, prozpěvují (ti víc napití) - akorát do vody se nikdo nechystá. A nechystáme se ani my - pláž je zanesená úplně stejným bincem, jaký jsme viděli v přístavu ve městě. Je pravda, že v moři plave ledacos, třeba slupky od melounu, půl mrtvé ryby nebo splavené dřevo. Drtivou většinu toho bordelu ale tvoří plasty. Takže, milé děti, přestaňte laskavě kupovat ty flaštičky a pytlíčky, ať to ty firmy konečně přestanou vyrábět, protože jinak nás to dřív nebo pozdějc všechny zavalí.

Z pláže tedy odcházíme nevykoupaní a s plánem, že budeme muset okolí Labuan Bajo zřejmě objet na motorce a podívat se, kde by se tu vlastně dalo vlézt do moře bez hrozby zamotání se do igelitových tašek. A protože oběd u italského pekaře byl skutečně velmi lehký, přibrzdíme cestou zpátky ještě v jedné indonéské jídelničce. Slečna, která ji provozuje, mluví velmi dobře anglicky, omlouvá se, že už je skoro všechno snědeno (o půl druhé není divu) a zbývají jen dvě jídla. Objednáme si od každého jednu porci, podle názvu ani jedno neznáme a obojí je výborné. Slečna nám k tomu ještě nalije domácí ledový čaj, v součtu naúčtuje za to všechno asi padesát kaček a zvedavě se ptá, jak nám chutnalo. Moc!

Zpátky k našemu hotelu to vezmeme drobnou oklikou přes Seaesta Hotel. To je místo, které je "trendy" a "in", tak je buzz, má to vibe, dělají se tam insta-photos a tiktok-videos. Hlavní trhák hotelu, který ve skutečnosti nabízí primárně společné noclehárny pro backpackery a má jen pár opravdických pokojů s koupelnou, je střešní bar s bazénem, ze kterého je výhled na moře, Komodské ostrovy a labuanský přístav. Fotky ze střechy trendují na sociálních sítích, takže je hotel neustále po střechu narvaný, nicméně střešní bar s bazénem není určen výhradně pro hosty hotelu, můžou tam i náhodní kolemjdoucí a hned na chodníku je postavený banner "Everyone is welcome". Jakmile se člověk k střešnímu baru přiblíží, zastaví ho cedule, že tu sice rádi vidí každého, ale za vstup na střechu nehosti zaplatí v přepočtu sto pade (a když v restauraci utratí víc než to, tak se jim peníze za vstup vrátí). Na jídlo do restaurace nechceme, chtěli bychom si dát jen drink, tak odchystíme klučinu z personálu - na tričku má, že je ještě v zácviku - a ptáme se, jestli na vrácení peněz za vstup funguje i útrata na baru, nikoli v restauraraci. Vypadne z něj jenom "jés, jés" a ukazuje směrem k bazénu. Vypravíme se tedy zjisit detaily na bar. Tam má slečna na tričku napsáno, že už je opravdický personál, nejen zácvik, a s ní je taky o dost lepší domluva: ano, ať už tady jíte, nebo pijete, pokud utratíte za člověka víc, než kolik je vstupné, tak vám vstupné vrátíme. Tak co si dáte?

Dáme si dvě piňa colady - to ještě nevíme, že je tu připravují jako ledové smoothie z čerstvého ovoce, ale rum v nich je taky! - a pozorujeme, jak to vlastně ve střešním baru v Seaeastě chodí. Jednak zaznamenáme asi deset dalších učňů, kteří jsou stejně k ničemu, jako ten, kterého jsme potkali před vchodem. Jedna z učnic třeba po celou dobu naší návštěvy drží utěrku, ale nikam s ní nejde a nic s ní nedělá. Dál si všimneme, že všichni ostatní návštěvníci baru jsou o dvacet až třicet let mladší než my, takže si připadáme velmi nepatřičně. A společně s tím si taky uvědomíme, že každý jeden z nich je zalezlý na svém lehátku nebo ve své barové kóji sám a se znuděným výrazem ve tváři sjíždí něco na mobilu - nikdo nemluví s nikým. Fakt, že se nám na střeše za celou dobu nepodaří najít místo, odkud by byl avizovaný výhled na moře s přístavem (zřejmě se jedná o jednu konkrétní lokaci, ze které se všechny ty reklamní fotky dělají), už jenom dokresluje absurditu tohohle pro nás těžko pochopitelného světa. Dopíjíme drink a mizíme po anglicku.

Na našem hotelu tedy zase vybalíme suché plavky - věříme, že jejich čas ještě přijde! - a jdeme si vyzvednout toužebně očekávané čisťoučké a voňavé rádlo. Pradlenka nám předává vzorně zalepený průhledný pytel, v němž hned navrh leží černobíle kostkovaná utěrka, kterou jsme ráno rozhodně nepřinesli. Pojmeme podezření, že jsme dostali špatný pytel, ale pod utěrkou je složené moje tričko, které jsme naopak ráno rozhodně přinesli. Jmeme se tedy pytel rozbalovat a přerovnávat. Navíc je jen zmíněná kostkovaná utěrka, jinak jsou všechny věci skutečně naše, na druhou stranu ale chybí všechny Honzovy kapesníky, které, byvše za posledních pár dní zcela prosmrkané, byly vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsme do prádelny šli. Než by Honza indonésky vysvětlil, co je to kapesník, natáhne se do prádelničky a ukáže na hromadu dalšího čistého prádla, kde leží jeho vyprané kapesníky hned navrch. Jestli jsme při téhle akci nepřišli o nějaké to spodní prádlo nebo ponožky, nedokážeme při nejlepší vůli říct. Prádelničku AS Laundry ale rozhodně nemůžeme s čistým svědomím doporučit.

Zpátky do hotelu se tentokrát vracíme přes rybí trh. Je to vlastně trochu zvláštní trh. Stánky mají okýnka z obou stran: na té jedné jsou vyložené čerstvé ryby nebo jiné mořské příšery a na té druhé se vydávají hotové, uvařené. Člověk si na jedné straně stánku ukáže, které zvíře by rád snědl, a na druhé straně si počká na hotový talíř s pokrmem. Sezení se pak nabízí u dlouhých dřevěných stolů přímo u vody, aby z toho strávníci měli ten správný pocit, jako kdyby si večeři byli ulovili sami. My jsme se dneska celým dnem vlastně projedli, takže už se do nás žádná ryba nevejde. Ale kdo ví? V Labuan Bajo budeme trávit ještě další čtyři dny, tak se možná příště na něco dobrého zastavíme.


keyboard_arrow_leftUvězněni na tropickém ostrově

Hoteloví povalečikeyboard_arrow_right