Uvězněni na tropickém ostrově

Začínáme dobře - oběma je nám ráno o poznání lépe, Honzovi se dokonce vrátila chuť k jídlu (tu já neztrácím v podstatě nikdy) a vyrážíme na terasu na snídani. Rodina kolem nás začně v mžiku kmitat, maminka vaří čaj, dcery prostírají pečivo, vajíčka a ovoce a tatínek důležitě sedí na lavici a rozebírá s námi problémy zdravotního a vzdělávacího systému Indonésie - přičemž není pochyb, že kdyby obojí dostal do ruky on, stala by se Indonésie v mžiku asijským tygrem.

Když dosnídáme a vynadíváme se na hory - dneska už se přesouváme k moři - poprosíme ještě o účet, kam nám tatínek spočte dvě noci v pokoji s koupelnou, půjčení motorky na celý den a ještě naši předvčerejší účast na rodinné večeři a vypálí v součtu velmi přjatelnou sumu 1900 Kč.

Pak ještě odkontroluje, jestli nás správně naloží Gunung Mas Luxury Bus, který pro nás dle dohody přijede až před vrata, poobjímá nás, nechá řidiče autobusu, aby nás všechny vyfotil, a vypustí nás na další cestu.

Ta je ve skutečnosti o hodně příjemnější než předvčerejší přesun "hotelovým vozem s řidičem". Mikrobusík pro sedm lidí a řidiče má masivní polstrovaná sedadla, kam se dá pohodlně zaplout (Honza se slzou v oku vzpomíná na chilské autobusy se sedadly typu cama), a je klimatizovaný. Kvalita Trans-Flores Highway je ale stále stejná, a tak přesun přežíváme sice ve vetší pohodě, ale 130 kilometrů nám opět trvá skoro čtyři hodiny.

V Labuan Bajo se tak ocitneme chvíli po půl jedné. Když jsme tady před pěti dny měli možnost si při čekání na letadlo trochu projít město, nijak nadšení jsme z tohohle místa nebyli - připadalo nám hlučné, plné lidí a dost špinavé. Teď už máme za sebou zkušeosti z Bajawy a Rutengu, takže víme, že hlučná a špinavá je celá Indonésie. Lidí je tady v Labuanu víc hlavně proto, že sem jezdí víc turistů. Ale to, že si tady může člověk zajít na každém rohu na kafe nebo na něco k jídlu a nemusí čekat, až na křižovatku přijede pojízdný stánek s připálenými rybami, vnímáme po předhozích zkušenostech vlastně spíš jako výhodu než jako nedostatek autenticity.

Labuan Bajo taky nabízí šiřší spektrum možností ubytování než Bajawa nebo Ruteng a původně jsme si říkali, že bychom si tu mohli dopřát o něco trochu lepšího než naše obvyklé ekonomciké guesthousy za čtyři stovky na noc pro oba - zvlášť když máme oba zřejmě před sebou ještě pár dní rekonvalescence z rýmičky. Bohužel, než jsme rozmysleli, jestli zůstaneme v Rutengu dvě noci, nebo raději tři, a tím pádem naplánovali, odkdy vlastně budeme ubytování v Labuan Bajo potřebovat, spektrum možností se výrazně zúžilo, takže na nás na první dvě noci zbyl opět poněkud ekonomický hotýlek, kde špatně ovírají dveře, voda teče pouze vlažná a wifi jede jen při vroucích modlitbách. Chtěli jsme trochu zahýřit aspoň "pokojem s výhedem na moře" - a náš pokoj skutečně MÁ balkonek tím směrem, který je moře, ale mezi balkonkem a mořem je ještě spousta dalších věcí (stromy, domy a tak), takže v pravém slova smyslu se o výhledu moc mluvit nedá.

Do pokoje ale stejně jen hodíme batohy a jdeme řešit nezbytnosti. Především si musíme dneska zajistit přesun na ostrov Lombok, a na to nám žádný autobus nepomůže - chceme si koupit čtyřdenní výlet lodí, která během té doby proplouvá Komodskými ostrovy a zastavuje na zajímavých místech na výlety, koupání a šnorchlování. Velká očekávání od toho nemáme, víme, že loď je narvaná turisty po strop (vozí kolem třiceti duší + posádku), ale připadá nám to trochu zbavnější, než zase zpátky na Lombok letět. Tenhle výlet organizuje hned několik lodních operátorů, ale každý z nich vypravuje loď jen některé dny v týdnu, takže chceme vybírat hlavně podle termínu. Hodilo by se nám odjet z Labuan Bajo ve čtvrtek, nebo nejpozději v pátek, abychom dorazili na Lombok začátkem příštího týdne a měli ještě celý týden na objevování toho druhého ostrova.

Průzkum lodního trhu se ale komplikuje hned na několika frontách. První: Honzu bolí hlava. Z klimatizovaného busíku vylezl ještě v pohodě, ale popocházení po městě na sluníčku, se zbytky rýmy, se na něm propisují nepřehlédnutelným způsobem. Pohled na něj jasně ukazuje, že jestli teď něco nepotřebuje, je to multikulturní vyjednávání. Druhá: Nejsme zdaleka jediní, kdo si myslí, že šnorchlovací plavba přes Komodské ostrovy je lepší řešení než let. Obcházíme jednu lodní firmu po druhé a zjišťujeme, že: První odplouvá jen ve středu a v neděli, druhé se rozbil motor, takže její páteční výlet nevypluje, třetí má na čtvrteční plavbu úplně plno a na pátek poslední čtyři místa s noclehem na sdílené palubě a čtvrtá (tam už jenom píšeme vzkaz) má všechno zarezervováno až do příštího týdne. S pár operátory se nám vůbec nepovedlo promluvit, protože mluvili jenom indonésky. Jeden klučina v cestovce uměl říct jenom "I am very sorry, miss, but I am very incapable in English." - nic jiného už jsme z něj nedostali.

Honza posílá do háje střídavě Indonésany, lodě, horko, rýmu, mobil a brýle. S postupem času už se mnou do cestovek ani nechodí, aby tam někoho nezabil. Nakonec ale stejně musíme ustoupit smutné realitě a přesun na Lombok rezervujeme až na sobotu, kdy pro nás jeden z lodních operátorů ještě vyškrábne volnou dvoulůžkovou kabinu. Tím se nám stala taková nepěkná věc - budeme v plážovém městečku na tropickém ostrově uvězneni o dva dny déle, než jsme původně předpokládali.

Souvisí s tím samozřejmě i další důsledky, například na Lombok budeme mít o ty dva dny méně a tady v Labuan Bajo budeme muset najít bydlení na déle, než jsme si půvdně mysleli. Ale vypadá to, že do jednoho přímořského hotýlku kousek za městem bychom se ještě vejít mohli.

Teď je ale nejdůležitější dopřát si pořádný odpočinek, abychom s tou zatracenou rýmou už oba definitivně skoncovali. Další cestovatelské problémy budeme řešit až zase zítra.

P.S.: Honza během večerního výpadu do města zvládne virgin mojito, malý radler, kousek hovězího carpaccia a půl malé pizzy. Myslím, že ta rekonvalescence je na dobré cestě...

×