Prosmrkaný přesun
|
|
Hedvika, 6. 9. 2024
Hned ráno je celkem jasné, že moje lechtání v krku se překlopilo v echtovní škrábání i s kašlem a u Honzy propukla rýmička, demostrující se kromě ucpaného nosu i pocitem nafouklé hlavy (i když zvenčí teda vypadá Honzova hlava úplně normálně). V noci jsme nespali nijak zvlášť dobře, a navíc nás okolo půl páté vzbudil muezzin, svolávající k modlitbám - což je o to překvapivější, že celý ostrov Flores je v podstatě výhradně katolický.
V jídelně si tedy k již tadičním lívancům s ovocem dáváme horký čaj a říkáme si, že je vlastně docela dobře, že se dneska do Rutengu přesouváme hotelovým autem s profi řidičem, a nikoli indonéským autobusem. Řidič Jeremy je na místě skoro načas, jen pár minut po půl deváté, čili náš ubytovatel Johanes nám ráno jen tak tak stihne ukázat, jak se odlupují syrová poupata hřebíčku z větviček a jak se dávají sušit - a už se musíme nakládat do auta.
V autě s námi cestují i Nizozemci Ilias a Charlotte. Nad Iliasovým jménem se trochu pozastavím, nepřipadá mi úplně tradiční, ale klučina pro to má rychlé vysvětlení - je z mixované rodiny: jeden dědeček je Syřan a druhý Indonésan. Rodiče ale normálně žijí v Holandsku, původně v Amesterdamu, a Ilias s Charlotte se teď přestěhovali do Rotterdamu, kde je to takové klidnější. V Nizozemí prý je dost běžné, že jsou rodiny hodně multikulturní. A jak prý je to v Česku, ptá se Ilias, taky tam máte takový etnický mix? Dáme se s Honzou oba do smíchu a přemýšlíme, jak Iliasovi vysvětlit, že v Česku je třeba dávat si pozor, i když je člověk je trochu víc tmavovlasý, protože by ho mohl nějaký soused preventivně přetáhnout půllitrem - jen tak, pro jistotu.
O další konverzační téma se nám postará řidič Jeremy. Jeho angličtina sice není z nejlepších, ale jeho chuť s námi sdílet zážitky je obrovská. Mluví o namlouvání na Floresu. V Bajawě, odkud on ochází, je prý situace dost specifická, protože tam je matriarchát. V praxi to znamená, že nemovitosti i veškerý majetek vlastní ženy, a ty si vybírají, jakého muže si do domu přivedou. Ten pak vlastně funguje jen jako nový genetický materiál do rodiny. Za chlapa potom jeho rodině odevzdávají odměnu, která se vypočítává v buvolech a koních, případně ve zlatě. Charlotte se hned ptá, na kolik ocenili při svatbě Jeremyho, ale ten prý na buvoly přepočítáván nebyl. Má totiž nevěstu z ostrova Timor, a tam mají patriarchát. Čili jeho nevěsta byla z Timoru vypravena do Bajawy, kde žije v jeho domě. Původně za ni její rodiče žádali sedm buvolů a sedm koní, ale Jeremyho strýček je prý velmi zručný vyjednavač, zdůraznil, jak chytrý Jeremy je a jak velký má barák, a odměnu se nakonec povedlo ujednat jen na dva buvoly a dva koně. Celá tahle story nám připadá jak z jiného vesmíru. Jeremy ještě dodá, že svatba se koná vlastně třikrát: První je kmenová, sejdou se obě rodiny a zpívá se, tančí a jí až tři dny, než jsou lidi vysílení tancem a pitím. Druhá je před knězem v kostele - jak už jsem říkala, Floresani jsou dost přísní katolíci. No a třetí je schůzka na úřadě, kde se to na matrice podepíše.
Jeremy se pak ptá, jestli se v Evropě taky lidi berou tolikrát. Holanďani kontrují, že u nich se teď lidi neberou skoro vůbec. Mezi páry, které společně žijí, je prý skutečně sezdaných jen asi 40 %, a z nich se ještě třetina rozvádí. My jsem k tomu neměli žádná česká data, ale připadá mi, že svatby se u nás pořád tak nějak dělají, i když asi míň než třeba před třiceti, čtyřiceti lety. Ale věděli jsme, že rozvodovost se v minulých letech blížila k 50 procentům. Ptala jsem se taky, co v Nizozemí vedlo k takovému ústupu popularity svateb, a holanský pár na tím chvíli dumal a pak Ilias povídá: Mladí dneska asi nehledají takový druh "stálosti".
To už máme za sebou skoro dvě hodiny cesty a Charlotte potřebuje hygienickou pauzu. To Jeremy vyřaší tak, že v nejbližší vesnici zastaví u prvního domu a zeptá se, jestli bychom mohli použít jejich záchod (koncept veřejných tolaet na Flores ještě nedorazil). Paní domácí se k tomu moc nemá, možná doma ani záchod nemají, tak nás nasměruje k sousedům a tam už skutečně nechají Charlotte vyčůrat.
Druhá polovina cesty pak probíhá skoro v meditatvním tichu. Jeremy začíná mít řízení tak akorát, silnice je úzká a klikatá, taže je to mentálně i fyzicky dost náročná práce. A nám s Honzou moc do hovoru není - moje škrábání v krku se spíš zhoršuje a on zase posmrkává čím dál tím víc. Když tedy po čtyřech hodinách cesty Jeremy prohlásí "Wecome to Ruteng", jsme všichni docela rádi, že to máme za sebou. Holanďany vykládáme v centru města a my se necháme dovést ještě kousek za město, na kopec, kde stojí v zahradě zelená vilka se šikmou střechou a hrdým názvem Kopa HillTop Family Guesthouse. Je sotva půl jedné, ale jakmile zaklepeme na vchodové dveře, ujme se nás mladá hostitelka, prověří po telefonu s tatínkem, jaký nám má přidělit pokoj, prozradí nám heslo na wifi a nabídne, že nám na terasu přinese horký čaj - což je přesně to, co v našem stavu a po dlouhé cestě potřebujeme. Po čaji si dopřejeme ještě hodnou chvíli odpočinku, abychom svá zhuntovaná těla trochu zregenerovali, ale po třetí odpolední nám to nedá a řekneme si, že se půjdeme aspoň pěšky podívat do města - až do centra je to procházka na nějakých deset, patnáct minut. Naše odhodlání sice na chvíli naruší slejvák, který se veku spustil - ono bylo už nějakou chvíli vidět, jak se ty mraky sbírají, jsme přece jen v nadmořské výšce 1200 m - ale pršení trvá jen pár minut, a tak vybaveni deštníkem pro strýčka příhodu nakonec přece jen vyrážíme.
Už po pár krocích nám padne do ruky pekárna, kde mají plněné sladké i slané taštičky a taky tarteletky a brownies, pak se v sousední večerce zastavíme pro ledovou kávu a debužírujeme na patníku u jedné z městských křižovatek, protože koncept laviček na Flores taky ještě nedorazil. Ruteng je navržen malinko rozmáchleji než Bajawa, mají tu třeba dost velký kostel, ale jinak na něm taky není nic krásného. Jak to Honza trefně popsal, další hromada baráků se střechami z vlnitého plechu. Připleteme se sice na velmi živoucí trh, ale nemáme zájem ani o čerstvé ryby, ani o živá kuřata, zastavíme se jen u ovocnáře pro čerstvé mango.
Když už to vypadá, že prohlídka města bude zcela nudná záležitost, přepadne nás skupinka asi dvanáctiletých dětí. Tři holky před sebe vystrčí jediného kluka v grupě a ten se pustí do vyjednávání: Hello, sir and lady. Can I interview you for a school project? Přijde nám vlastně docela sranda, že s námi chce někdo udělat rozhovor, děcka si navíc pořizují i videozáznam, aby mohly ve škole prokázat, že našly živého turistu a vyzpovídaly ho. Otázky má hošík pečlivě připravené: Můžeme se nejdřív představit? A už podává ruku. Z jaké země přijíždíte? Česko nezná, ale u Německa se chytá - tak my jsme hned vedle, napovídáme. Co vás přivedlo do Rutengu? Máme hezké hory. Jak dlouho tu plánujete zůstat? A kam se chystáte potom? ... V závěru ještě souhlasíme s hromadnou fotografií celé skupiny s námi oběma a musíme se do školeního sešitu podepsat.
Rozloučíme se a tlemíme se, že jsme za místní hvězdy - jenže neujdeme ani patnáct kroků a vyrazí k nám další skupinka. Hello, sir, lady, can I interview you? Odkud přijíždíte? Co vás přivádí? Sada otázek je evidentně stejná, zřejmě byly na hodinách angličtiny pečlivě připraveny pod vedením učitele. A opět v závěru společné foto a podpis do sešitu. Tak co, ptá se Honza, chtěla bys být Brad Pitt? Tohle by se ti dělo pořád. Ne, to fakt nechtěla. Míříme zpátky do hotelu, rýma už nás opět celkem zmáhá a opakovaná interview tomu nijak nepomáhají. Snažíme se vykličkovat tak, abychom už nenarazili na žadné další novináře v zácviku, nicméně absolvujeme ještě další dva rozhovory. Úroveň angličtiny je u dětí vesměs mizerná, ale sem tam se najde nějaké, které neodříkává jen naučené fráze, ale je schopné na nějaké základní úrovni skutečně komunikovat. Tak se dozvídáme, že se jedná o žáky z místní školy se zameřením na turismus a že dneska jsme jejich první a jediný úlovek. Nicméně jeden chlapeček nám prozradí, že před pár dny už tady jednoho Čecha potkal, takže už ví, že Česko existuje. Mno, jestli Flores něco potřebuje, tak hordu nadšených a jazykově vybavených specialistů, kteří by tu ten cestovní ruch trochu rozjeli - takže děckám držíme palce. A jdeme se svalit zpátky do postele.
Večeři jsme si dneska objednali přímo v ubytování. Hostitelé ji připravují u velkého stolu pro všechny ubytované naráz a menu není předem známo, je to vždycky překvapení. Tak jsme zvědaví.
RSS