Horký pramen ještě jednou

Ráno se vyhrabeme z postele a opět jdeme do společné jídelny na macatý lívanec s exotickým ovocem. Zase u toho narazíme na pár Francouzů, ale tentokrát na jiný. Tihle nemají dovolenou sedm měsíců, ale jen sedm týdnů. Na Flores si nechali týden a chtějí celý ostrov objet na skútru. Vyjeli z Labuan Bajo, další den nocovali v Rutengu (130 km), včera přijeli sem do Bajawy (dalších 130 km), dneska ráno v rychlosti otočí jednu domorodou vesnici a horké lázně v Malanage a pokračují do Moni, kam to mají daších 180 km - na 150 ccm motorčičce a místních silnicích bratru 5 hodin cesty. Nezávidíme vůbec - na takový druh dovolené jsme už asi moc staří.

My zvolna dožvýkáme lívance (zítra si ho snad budu muset dát jenom půlku, z celého jsem vždycky nacpaná až do odpoledne) a začneme hledat našeho ubytovatele, abychom s ním vyřešili doplatek za pobyt, zaplatili půjčovné za skútr a hlavně se poptali, jak se odsud dá dostat do Rutengu, když tam člověk teda zrovna nechce jet sto třicet kiláků na motorce. Prý jsou dvě hlavní možnosti: 1) autobus, v nejširším smyslu toho slova - jezdí jím hlavně místní, je to nejlevnější varianta a odjíždí o sedmé ranní, nebo 2) sdílené taxi, opět v nejširším smyslu toho slova, v reálu tedy mikrobusík, který sbírá klienty cestou podle toho, kdo si ho zrovna objedná, je určený hlavně pro turisty, je o něco dražší a odjíždí až v deset. Jdeme s Honzou na pokoj balit na dnešní výlet a dumat o tom, který druh dopravy by nám vyhovoval víc, když za námi přicupitá náš ubytovatel Johanes s tím, že pár Nizozemců ze sousedního pokoje chce zítra ráno taky do Rutengu, a to už by nám dohromady hotel nabídnul hotelové auto s řidičem. Připojíme se tedy k vyjednávámí, které zrovna probíhá mezí řidičem a Holanďany, ale vlastně není moc o čem jednat: řidič řekne cenu, která je samozřejmě vyšší než veškeré autobusy a sdílené taxíky, Holanďani nadšeně kývnou - a my se holt připojíme. Výhodou je, že se dá s řidičem sjednat termín odjezdu, což dohadujeme mezi osmou a devátou. Ráno tak stihneme lívance a obědvat už budeme moct v Rutengu. Klíčové bude udržet řidiče, aby nám neukazoval všechny místní pamětihodnosti při cestě, k čemuž se zcela zjevně chystá.

Jakmile tedy uzavřeme všechny obchody, naskočíme na železného oře a vyrazíme znovu objevovat místní hory. Naším prvním cílem je vodopád - v okolí jich tu mají pěkných pár a včera nám žádný nějak nepřišel pod ruku, tak to dneska chceme napravit. Vodopád Ogi je od Bajawy, co by kamenem dohodil - akorát ho musíme mezi rýžovými políčky najít. Jak projíždíme vesnice na motorce, volají na nás "Hello!" nejen děti, ale dost často i dospělí. Zdá se, že na ostrov Flores overtourism ještě nedorazil. Tady asi bledou tvář pořád docela rádi vidí. Jediný, kdo neumí říct ani "Hello", je jakýsi Indonésan na skútru, který u nás zastaví, když zrovna hledáme cestu v online mapě, a intenzivně se nám snaží indonésky cosi vysvětlit. Honza rozkóduje akorát slovní spojení "air terjun", což znamená vodopád, přikývne, že tam chceme, a chlapík naznačí, ať jedeme za ním. Šmarjá, říkáme si, jestli nám něco nechybělo, tak je to domorodý průvodce, který navíc mluví jenom místním dialektem. Ale křidvíme mu - když chlapík vidí, že zamíříme na správnou odbočku a směřujeme k parkovišti motorek, přidá plyn, zmizí nám v oblaku prachu a potkáme se s ním znovu až na vyhlídce pod vodopádem. I tam se nám snaží něco intenzivně vysvětlit, ale to už jen krčíme rameny.

Air terjun Ogi je teď ve svém nejštíhlejším období, protože je právě sucho, nicméně třicet metrů výšky působí dost majestátně i tak. Betonový bazenék, do kterého voda padá, se ale dá obdivovat jen z vyhlídkové plošiny, do vody se nesmí - a vlastně by se nám ani moc nechtělo, protože je plná plastových obalů od ledasčeho. Indonésani jsou fakt docela čuňata. Když nám náš náhodný skoropůvodce ukáže do rozhoupaných větví stromů a křičí "kera, kera", chvíli si myslíme, že to je indonéský výraz pro vítr - ale pak zahlédneme makaka, jak šplná po větvi a co chvíli se zastaví, aby ochutnal nějaký list. U vodopádu je i pár piknikových přístřešků, ale tam si nesedneme - jednak jsme ještě plní lívanců od snídaně a druhak nejsou stavby v úplně dobrém stavu. Zdá ze, že se přes ně přehnal nějaký sesuv půvy nebo kamení, odhadem tak před deseti lety, a od té doby už prostě nikomu nestálo za to je opravit.

Když se vykoukáme na vodopád, sedneme znovu na motorku a zamíříme ke svému hlavníu dnešnímu cíli: horkým lázním Mengeruda. Zatímco včerejší Malanage byly vlastně jen horký potok, Mengeruda má mít i betonové bazénky, převlékárny a tak. Na rozdíl od včerejšího šotolinového rallye-crossu máme dneska před sebou ostrovní státovku, která spojuje Bajawu a bajawské letiště, které leží shodou okolností taky v Mengerudě. Akorát úvodní kousek cesty od vodopádu nás čeká po cestičce, která je v online mapách značená tak tenkou čárou, že skoro není vidět - ale po včerejších zkušenostech už do toho jdeme s odvahou. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že spojka je vyvedena v novém asfaltu a má nakreslenou středovou čáru (tu tady jinak má jenom Trans-Flores highway). Naopak státovka na bajawské letiště zůstává trochu za očekáváním: čas od času je asfalt vymletý až na písčito-kamenité podloží. Naše rychlost tak málokdy přesahuje třicítku. Až kolem letiště samotného se silnice rozšíří na čtyřproudovku s dělicím pásem. Evidentně je tu udělaná příprava na hustší provoz, zatím tu ale profrčí jen sem tam nějaká motorka s nákladem slepic nebo banánových listů.

Před lázněmi v Mengerudě sedí v družném hovoru pár místních dědů. Na náš dotaz, kam zaparkovat skútr a kudy ho horké vody, začnou horlivě ukazovat rukama, bohužel každý jiným směrem, takže parking pro motorku i vstup do areálu nakonec najdeme sami. Je nám trochu divné, že není komu zaplatit vstupné - cedule avizuje, že každý "orang", tedy člověk, zaplatí 20 000 (asi 30 kaček). Ale rozhodneme se tenhle problém řešit až po vykoupání. Z areálu lázní by měli velkou radost příznivci urbexu: Kdysi se jednalo o park plný pavilonků - k převléknutí, na piknik, pro děti na hraní... Centrální část samozřejmě tvořil velký betonový bazén, kam se jímala horká voda z pramene, a plůtkem obehnané prameniště, kam bylo možné se shora dívat.

V současné době je v rozvalinách v podstatě všechno. Nejdřív vlezeme do prameniště, protože nám nedojde, že rozlámané betonové kůly kolem jsou zřejmě zbytky dekotrativního plotu. Pak obhlédneme velký bazén, ale tam je voda o něco chladnější, takže tam ani nelezeme, a nakonec se nejvíc vyřádíme v teplých peřejích, kam termální voda odtéká z lázní ven. Ve vápencovém korytě se tvoří malé vodopádky a boční horké přítoky hlavní potok na různých místech dohřívají. Honza tam objeví hned několik vodopádků, pod kterými se dá rochnit, ale jsou prý malé a navíc teplé, takže jako regulérní koupání pod vodopádem se to počítat nedá. Když vylezeme z teplé vody, převlečeme se a míříme zpátky na parkoviště k motorce, všimneme si, že už tak obskurní dojem z tohole místa ještě dotváří jakýsi zřízenec, který rýžovým koštětem ometá z betonových rozvalin lázní listy spadané z okolních stromů. Podivné. V mezidobí se taky vysvětlilo, jak to vlastně funguje s placením - rozvyprávění dědové zavřeli závoru přes silnici, kterou se z lázní odjíždí, takže při cestě zpátky pěkně klopíme vstupné včetně parkovacího popatku za motorku, aby nám závoru zvedli a my nemuseli v lázních zůstat do konce života.

Kešu!

Blíží se poledne, zastavujeme se tedy v podniku Nusantara, hned naproti letišti. Tak trochu si říkáme, že restaurace u letiště bude připravená na návaly turistů kolem poledního - ale pak přijde střet s realitou. Hospodský, kuchař a číšník v jednom má plné ruce práce, protože v jeho lokále už asi šest lidí sedí.

My se musíme ozvat, jestli bychom vůbec mohli dostat nějaké menu, to je samozřejmě pouze indonésky (zlatý Google překladač v mobilu!) , a když už rozluštíme, co vlastně chceme, čekáme hodinu, než se oběd objeví na stole. A to ještě můžeme mluvit o štěstí, protože grupu čtyř Francouzů hospodský rovnou vyhodil, že už na ně nemá kapacitu. Naštěstí jsou aspoň jak Honzovo kořeněná kuře, tak moje polévka soto ayam moc dobré.

Původně jsme měli v plánu ještě asi tříhodinovou túru ke třem jezírkům (která jsou teda teď, v suchém období, vyschlá, jak nám včera potvrdil náš hoteliér). Na mě ale trochu doléhá únava - težko říct, jestli za to může střídání horka a klimatizace, nebo příliš chlazená piva v příliš teplém počasí, ale asi mám zaděláno na nějakou rýmičku. Otočíme tedy skútr zpátky do guesthousu a dáme si popolední siestu. Koneckonců, Honza ji po šedesáti kilometrech řízení taky docela užije.

Na další výpad vyrážíme až v pozdním odpoledni, a neplánujeme žádné velké výkony. Vyhlídka Watunari Wowo, kterou nám doporučil náš ubytovatel, je asi čtvrt hodiny na motorce a dvacet minut pěšky, což není tak zlé. Horší je, že se v průběhu odpoledne sesbíraly mraky, a ačkoli z nich neprší, vyhlídku nám kazí i tak, protože přes ně není na okolní dvoutisícové vrcholky vůbec vidět. Chvílemi se na nás nasune mrak tak hustý, že se nevidíme ani s Honzou navzájem, chvílemi se mlha na nějaké stovky metrů rozptýlí, takže aspoň nebjblížší kopečky jsou viditelné docela hezky. Zatažené počasí ale taky mimo jiná znamená, že brzy padne tma, takže se na vyhlídce nijak zvlášť nezdržujeme, motorku ještě do plna natankujeme, kličkování po městě mezi stovkami jiných skútrů a nakláďáků nás ale nijak zvlášť nebaví, takže ji záhy s chutí a - uff! - nepoškozenou parkujeme na dvoře hotýlku.

Na večeři dneska jdeme prozkoumat Food Corner - to je skoro jako noční trh. V hale jsou vedle sebe postavené jídelní stánky s různými jídy, něco jako když se u nás dělá jídelní festival. Kuchaři mají svou produkci většinou na plakátech vyfocenou, takže víme, co vybíráme. Testujeme další z tradičních produktů, nudlovo-knedlíčkovou polévku bakso. A navrch si jako pití a dezert zároveň dáváme džusy z manga a z pitahaye. Do toho se s námi dává do řeči majitel celého jídelního komplexu. Pochází z Jakarty, byznys s jídlem rozjel tady v Bajawě, ještě prý má podnik na recyklaci kovů v Rutengu a jeho přítelkyně je Francouzka, takže dost cestuje. Odpočinout si chodí sem a rád se podívá, jak hostům chutná - a nám teda chutná.

Cestou domů si akorát musíme dávat zatracený pozor, aby nás něco nesmetlo. Veřejné osvětení do Bajawy ještě nedorazilo (teda, jeden kandelábr dneska Honza ve městě našel), chodníky taky ne a provoz ani po setmění moc neustává. Vlastně jsme docela rádi, že zítra za nás bude pro změnu řídit někdo jiný.

×

Kešu!