Rallye Bajawa

Dneska nám konečně začíná dovolená - nikam se nepřesouváme a neharcujeme, a tak se i Hedvice podaří v noci pořádně vyspat, což ráno s povděkem kvituje. Dalším pozitivem je snídaně, která je součástí ubytování - tvoří ji jeden veliký lívanec, ke kterému dostaneme na talířku hromadu nakrájeného manga a papáji (pro ni to tu nemají daleko, roste tu hned za oknem). Lívanec je překvapivě trochu do slana, ale s ovocem se to obdivuhodně dobře doplňuje, takže si docela pomlaskáváme.

U snídaně se dáváme do řeči s francouzským párem, který bydlí ve vedlejším pokoji - jsou na cestě 3 měsíce, další 4 je ještě čekají. Byli v Japonsku, na Jávě, Sumatře, teď tu na Floresu a chystají se na Bali a pak dál do Vietnamu... ani jim moc nezávidím. Pravda je taková, že mně po čtyřech týdnech na cestě začínají všechny vodopády, chrámy a ostatní divy světa připadat stejné a začíná převažovat touha si v klidu sednout někde, kde to znám. Evidentně nejsem jediný, protože i Francouzi přiznávají, že je načase si dát někde na chvíli dovolenou. Cestování je ve skutečnosti dost tvrdý chlebíček, nemyslete si!

Pro nás je nicméně zajímavé, že Francouzi vracejí skútr, který měli včera půjčený - hned toho využíváme a na dnešní den si ho osedláme my. Je to totiž jediný způsob (kromě pronájmu auta s řidičem, do čehož se nám nechce), jak se dopravovat k zajímavostem v okolí.

První zajímavost nás čeká hned před hostelem, kde se na slunci na jutových pytlech suší hřebíček (zvlášť květy, zvlášť okvětí) a zrnková káva. Ještě nikdy předtím jsme pěstování hřebíčku neviděli - k našemu překvapení to není kytka, ale strom, který dorůstá až dvanácti metrů, a sklízet ho není úplně sranda: češou se poupata těsně před vykvetením a strom kvete průběžně pořád - každý den tedy musí pěstitel vyšplhat do koruny stromu a probrat ty správně zralé. Zlaté jabloně...

Ještě narychlo zkontrolujeme technický stav vozidla (nádrž je plná, pneumatiky napumpované, zadní brzda se trochu chytá, ale nic hrozného) a vyrážíme na první dnešní zastávku - vyhlídku Wolobobo. Správně bychom tam měli sice vyrazit pozorovat východ slunce (protože tak se to tu dělá), ale my se místo toho rozhodli rebelsky ležet v posteli až do sedmi, a tak se k odbočce na vyhlídku dostáváme až kolem desáté.

Doposavad byla cesta bez větších problémů: z místní magistrály (jediná místní silnice, která disponuje středovou čárou) jsme sice brzy zabočili do spleti okresek, ale s pomocí map v telefonu a GPS jsme se celkem bez problémů dopravili až k odbočce, ze které nás čekají ještě čtyři kilometry do kopce. Tam začíná jízda dovednosti: silnice je sice pořád - v obecném smyslu slova - "asfaltová", ale tropické lijáky a půdní sesuvy si na ní vybraly nelítostnou daň. Kličkujeme tedy mezi dírami, jak se dá, zatímco se dýchavičný motůrek všemi svými 125 kubickými centimetry snaží posunout našich sto padesát kilogramů do strmého kopce.

Nakonec se přece bez větších karambolů dopravíme až k bráně parku, kde nás místní strážkyně zkasíruje o 40 000 rupií (asi 60 korun) a my pokračujeme ještě asi půl kilometru na parkoviště, odkud je to už na vyhlídku, co by kamenem dohodil. Úzký chodníček nás dovede na odlesněný vrcholek kopce, po kterém jsou porůznu roztroušené vyhlídkové plošiny, ze kterých se dají obdivovat okolní scenerie: vlevo se nabízí pohled do staré zalesněné sopečné kaldery, přímo před námi se tyčí majestátní kužel hory Inerie, přes dva tisíce metrů vysoké vyhaslé sopky, která blahosklonně shlíží na okolní vesnice a šéfuje tak celému okolí.

Dosyta se vynadíváme a pak se před sluníčkem, které začíná poměrně intenzivně pálit, schováme do stínu piknikového přístřešku. Samotný přístřešek tu působí poněkud nepatřičně, protože cedule v indonéštině nás nekompromisně upozorňuje, že se na vyhlídku nemá nosit jídlo - pravděpodobně aby se zabránilo plastovému bordelu, který jinak místní odhazují všude možně bez velkých skrupulí. Nám se střecha nad hlavou nicméně hodí pro plánování cesty k dalšímu cíli, kterým jsou horké lázně Malanage.

Cesta nabírá grády a po pár kilometrech si říkáme, že silnice na Wolobobo vlastně byla docela fajn. Cesta se vine poměrně hustou džunglí a na silnici se tak střídá ostré slunce s tmavými stíny, které umně maskují hluboké díry ve svršku. Kvalita cesty se navíc rychle mění - občas uháníme po dokonale hladkém asfaltu, ten ale dokáže během chvilky úplně zmizet a člověk se pak musí modlit ke všem svatým, aby motorka na prašné cestě neustřelila, než se ji podaří dobrzdit.

Cíl cesty však rozhodně stojí za všechny útrapy - "horký pramen" je ve skutečnosti soutok dvou říček - jedna je tak horká, že se v ní nedá udržet ani ruka, druhá je studená, jak dokáže být studený horský potok. V působivém vodopádku se obě říčky mísí a je na návštěvnících, aby si vybrali právě tu teplotu vody, která jim nejvíc vyhovuje.

Zaplatíme místní mírné vstupné (20 000 rupií za člověka, tzn. asi 30 Kč), za které jsou nám k disposici místní převlékací kabinky se záchodem, na vyvýšených odpočívacích plošinách odhodíme batohy a vrháme svá zpocená těla do rozkošně horké vody.

Nejsme tu sami - kromě nás se tu koupe ještě asi pět Francouzů - ale ti se koupou hluboko pod soutokem ve vodě tak vlažné, že nám to nestojí ani za vyzkoušení. My místo toho mažeme hned pod soutok, kde si díky peřejím můžeme užívat skotských střiků: horkou vodu čas od času prošplouchne studená vlna. Proud je navíc dost silný, takže člověk musí být stále ve střehu, aby ho neodnesl dolů do vlažné francouzské zóny.

Snažíme se dělat i nějaké fotky, ale jako obvykle zůstávají daleko za dojmem, který na nás dělají štíhlé kmeny bambusů, z nichž se při každém závanu větru sypou suché žlutooranžové listy na smaragdovou hladinu řeky, kde se ztrácí v horké páře. Ale koneckonců kvůli tomu jsme tady, místo toho, abychom jen seděli doma a koukali na dokumentární filmy o přírodě, ne?

Z Malanage míříme zpátky na hlavní cestu - to už je jednodušší, protože zpátky do kopců stoupáme o dost pomaleji a navíc už víme, kde čekat ty nejpikantnější pasáže. Asi po osmi kilometrech motokrosu zastavujeme na vyhlídce Manulalu, která má tu výhodu, že u ní místní postavili stejnojmennou restauraci. Baštíme tedy další z místních variací "něco s rýží", zapíjíme to horkým zázvorovým čajem (původně měl být sice studený, ale narazili jsme na jazykovou bariéru), krmíme místní kočku, která se nám promptně nastěhovala do klína, a znovu okukujeme okolní kopce v čele se sopkou Inerie, která na téhle párty samozřejmě nemůže chybět.

A pak už se vlastně vracíme domů - i když i to je ještě slušný kus cesty, než nás zase Bajawa přivítá do své chaotické náruče (po celodením projíždení místními pidivesničkami si tady opravdu připadáme jako ve velkoměstě). Hedvika, vedená neomylným instinktem kavárenského povaleče, tu dokonce objeví i kavárnu, ve které si za rozmařilých 40 000 rupií dáváme dvě solidní kafíčka s latté artem, abychom oslavili úspěšné zakončení dnešní rallye.

Sotva zaparkuju motorku (ta si asi, chuděrka, taky oddychla), odpadnu a usnu - celkem máme najeto jen něco málo přes padesát kilometrů, ale v místních podmínkách nám i to dalo dost zabrat. Venku už se beztak rychle stmívá; v půl sedmé už je skoro tma. Veřejné osvětlení tu vlastně nemají, takže nám cestu osvětlují jen barevné stánky místních prodejců čehokoliv a otevřené dveře místních restaurací.

Namátkou vybíráme jednu z nich, ve které pak snováme plány na další den nad dvěma lahvemi vlažného Bintang Beer. K tanci a poslechu nám k tomu hraje duo místních umělců na elektrickou kytaru a dřevěnou bedýnku od čehosi. Další večer v Indonésii je ten tam...

×