Do hor

Časový posun nás nepříjemně trápí - hlavně teda mě. Sice se v jednu v noci probudíme s Honzou oba, on se ale jen překulí a spí dál, zatímco já do plánovaného vstávání ve čtyři už znova neusnu. Nakonec stojíme oba spakovaní před hotelem ještě o chvíli dřív, než pro nás přijede řidič Koya. Ten má přes drsnou ranní hodinu povídavou náladu, takže se ptá, kam se ještě chystáme v Indonésii cestovat. Svěřujeme se mu se svými plány na Flores a Lombok a ptáme se, které ostrovy má nejraději on. Má v tom jasno: Bali. Nikde jinde nikdy nebyl. I jeho studium anglické literatury se odehrávalo tady v Denpasaru. Prostě to tu má rád.

S Koyou se rozloučíme u brány vnitrozemského letiště ještě hodnou chvíli před pátou - provoz je touhle dobou skutečně skoro nulový, takže jsme na místě s řádným předstihem. Tedy, aspoň z našeho úhlu pohledu. Balijské letiště se na to dívá jinak: společně s letenkami jsme dostali instrukce, abychom před vnitrostátním letem přišli s předstihem minimálně čtyř hodin (pro mezinárodní lety je to ještě déle). My jsme trochu rebelové, takže nám do odletu zbývá jen tři a čtvrt hodiny. Obavovací přepážky naší aerolinky, čísla 34 a 35, jsou ale tou dobou stejně ještě pevně uzavřené, takže se ptáme u sousedních šaltrů, kdy se zahajuje check-in. Prý vždycky tak dvě hodiny před odletem. Mno, tak to doopravdy netušíme, proč tady máme strašit skoro půl dne předem. Když už tu ale jsme, Honzu ještě napadne možnost samoodbavovacích kiosků - sotva najdu číslo rezervace, všechno ostatní už má na obrazovce vyklikané a tiskne nám boarding pasy, a to dokonce nejen do přestupního Labuanu Bajo, ale i do koncové destinace, kterou je Bajawa. Teď už nám zbývá jen najít přepážku, kde můžeme odhodit batohy. Necháme se zase nesměrovat od konkurenčních aerolinek, ale odpověď nás nepoteší: zavazadla lze přece odevzdat jen na přepážkách 34 a 35, na těch stejných, kde se dělá ten check-in. Než ale protáhneme obličeje, u třiačtyřicítky začne kmitat nějaká Indonésanka a během pár minut přepážku otevře, přestože do odletu našeho letadla stále ještě zbývají skoro tři hodiny. Slečna od nás batohy převezme, olepí je transitní cedulkou až do Bajawy (což nás trochu překvapí, protože každý let letíme s jinou aerolinkou, ale aspoň se o bágly nebudeme muset na přestupu starat) a vyšle nás k bezpečnostní kotrole. Tam já s hrůzou zjistím, že mi v příručním batůžku zbylo půl láhve vody, ale sekuriťák u rentgenu to odmávne s poznámkou "water is okay" a my už pokračujeme k bráně. Všechno šlo tak rychle, že si na odlet ještě pár hodin počkáme, ale co - lepší než kdybychom letadlo museli dobíhat.

Spojení do Labuan Bajo je evidentně populární. Letíme Airbusem 320, který má kapacitu skoro dvě stě lidí a je téměř plný. Labuan Bajo je sice městečko s bratru sedmi tisíci hlav, jeho letiště, kterému se honosně říká Komodo Airport, ale odbaví ročně kolem čtyř milionů pasažérů (tedy přibližně třetinu toho, co letiště v Praze). Letiště slouží samozřejmě hlavně jako odrazový můstek pro Komodské ostrovy, do jejichž národního parku se na pozorování komodských varanů ("draků", jak jim pro dramatický efekt říkají místní) sjíždějí lidé z celého světa. Většina našich spolucestujících tedy naskáče do taxíků a zmizí. My potřebujeme za čtyři hodiny od přistání nastoupit do dalšího letadla směr horské městečko Bajawa. Naše velké batohy ale zůstávají v moci letištního personálu, a tak se na těch pár hodin nalehko a procházkou vypravujeme do centra Labuan Bajo.

Není to úplně při ruce, cesta nám zabere asi půl hodiny, a navíc se do nás vzpírá dopolední sluníčko, takže když dorazíme na hlavní třídu, máme náladu tak akorát na kreaci jednoho z místních džusařů v podobě mnohaovocného ledového smoothie. Když nabereme sílu se trochu po městě projít, zjišťujeme, že míra turismu zasáhla Labuan Bajo výrazně menším způsobem než Kutu na Bali. Tričkárny a tetovací salóny zaznamenáváme v daleko menší míře, spíš vládnou restaurace a bary, půjčovny a opravny motorek a samozřejmě potápečské centra a malé cestovky. Jo, a mají tu pekárnu s kváskovým chlebem! Řádný průzkum Labuanu ale necháváme až na příští týden, až se tudy budeme vracet z hor, a ťapeme zase pěšky zpátky směrem k letišti. Než dojdeme k jeho bráně, postaví se nám ještě do cesty jeden warung - indonéský pouliční stánek s jídlem. Paní kuchařka nám každému nadělí na talíř hojně rýže a nějaké ty nudle, kuřecí, tofu, zeleninové placičky, dušený špenát a navrch vajíčko. A když nám to suma sumárum spočte, platíma oba dohromady pětasedmdesát korun včetně pití. Hlady tedy v Indonésii asi neumřeme.

Odlet letadla do Bajawy je plánován na 13:20, lehce po dvanácté už tedy spěcháme na letiště, abychom stihli projít bezpečnostní kontrolou a byli včas u brány. Vyčkáváme ale marně - odlétají lidi do Maumere, do Jakarty, do Ende, ti všichi měli letět až po nás, jen my pořád nic. Když konečně přiletí naše letadlo, vystoupí z něj cestující a nastoupíme my, je zpoždění skoro hodinové. A je vidět, že spojení do Bajawy nepatří k nejvyužívanějším. Veze nás typ ATR72, určený pro 72 osob, ale v kabině nás sedí sotva patnáct. Máme také pod kontrolou, že s námi správně poletí i naše batohy, protože chlapíci z handlingu udělali ze všech asi deseti zavazadel vedle ledadla hromádku a ručně jednotlivé kusy vysazují do zavazadlového prostoru. Komorní ráz má i letiště v Bajawě, kde přistáváme - navádí nás jeden zřízenec s plácačkou v ruce, a ten zároveň i simuluje připravenou záchrannou jednotku: u nohou mu stojí hasičák.

I když to tak na první pohled nevypadá, Bajawa je čtyřicetitisícové město. Není ale primárně udělané pro turisty, moc se sem nejezdí. To byl i jeden z důvodů, proč jsme si ji vybrali k návštěvě - abychom viděi, jak vypadá opravdická Indonésie, když není udělaná jenom naoko. Má to ale samozřejmě i své stinné stránky. Například taxiáři stojí u letiště jen asi dva nebo tři, protože vědí, že o moc víc turistů letadlem do Bajawy nepřiletí. Při sjednávání ceny za odvoz nám tedy moc nefunguje vyjednávání, protože my se potřebujeme nezbytně dostat z letiště do hotelu, zatímco taxikář, když na letišti žádné rito nenabere, se prostě vrátí do města zase vozit normální lidi.

Nakonec najdeme jednoho, který je ochoten nás za přijatelnou cenu (něco přes dvě stovky za půl hodiny cesty) hodit do Cinnamon Guesthouse, kde máme rezervovaný pokoj. Klučina, který nás ubytovává, s angličtinou trochu válčí, ale nakonec nám vysvětlí všechno, co je třeba (i to, že wifi prý funguje dost mizerně, což záhy prakticky ověříme), a dokonce nám nabídne, že by pro nás zkusil na zítřek sjednat půjčení skútru, abychom se mohli jet podívat po okolních horách.

My se k večeru vypravíme prohlédnout si městečko, ale na něm je hezké především to, jak je posazené mezi kopci - jinak je to skutečně utilitární indonéské město, bez velké snahy o krásu a bez velké péče o pořádek a veřejný prostor. Dokonce máme potíž najít nějaký podnik, kde by nám uvařili něco k večeři. Musíme počkat až po sedmé, než otevřou některé z okolních restautací, abychom si dali nějakou tu indonéskou specialitu a "big beer" (tři čtvrtě litru).

Usínat dneska budeme s vědomím, že zítra už nás nečeká žádný další přesun, nebude třeba objednat další taxi ani stihnout další letadlo. Zítra už si budeme moct doopravdy užívat toho, že jsme tam, kde právě jsme. Třeba se nám díky tomu bude dneska o něco líp spát.

×