Znovu do Asie

Před necelými třiceti hodinami jsme si dávali v Praze kafe. Teď máme za oknem palmy a asi dvě stě kroků odtud drandí po ulici jeden skútr za druhým a za tím vším šumí Indický oceán. Je to skoro až neuvěřitelné, že jsme se naposledy vypravili do Asie před sedmi lety. Však už se nám taky stýskalo.

Přesun nám dost zjednodušily taiwanské aeroliky China Airlines, které letos spustily přímý spoj Praha - Taipei. Takže zatímco při našem dávném výletu na Filipíny jsme na přestupní taipeiské letiště museli z německého Frankfurtu, dnes letíme pohodově rovnou z Ruzyně. Co se naopak za ta léta na taipeiském letišti vůbec nezměnilo, jsou nápojové automaty, které stále přijímají jen hotovost nebo místní platební karty. Naštěstí tam o půl sedmé ranní otevře jedno bistro, v němž nám udělají fotogenickou kávu za v podstatě pražskou cenu. Jíst stejně nic nechceme, protože nás letušky futrovaly kuřetem a nudlemi a sušenkami a senviči celou cestu. Z Taipeie už nám zbývá jen asi pětihodinový přeskok na Bali. A zatímco první let jsme většinově projedli, tenhle druhý, kratší, většinově prospíme.

Úředničina na letišti probíhá obdivuhodně hladce. Environmentální poplatek za návštěvu Bali máme zaplacený už z domova, ukazujeme úředníkovi jen potvrzovací QR kód a máme volnou cestu. Podobně to funguje i s turistickým vízem: taky jsme předem objednali a zaplatili, vízum existuje sice jen elektronicky kdesi v databázi, ale je spárované s čísly našich pasů a automatická pasová čtečka to dobře pozná - a otevře ná bránu. Celá imigrační procedura tedy zabere míň než dvě minuty a my už máme nakročeno na pláž a k moři. Jenže! Ještě je tady výdej zavazadel. A zatímco můj batoh se na pás vyvalí asi po dvaceti minutách čekání, ten Honzův si dává načas skoro hodinu (toto není básnická hyperbola, to je fakt). Ještě si rovnou na letišti pořídíme do telefonů SIM karty s dostatkem dat - a je to tady. Vítejte v Indonésii!

Bali jsme pro svoji letošní indonéskou výpravu vybrali jen jako odrazový můstek - létá sem hodně spojů. Zůstat tu ale nechceme, víme dobře, že Bali je mlýnkem masové turistiky. Na zítřek máme plánovaný vnitrostátní let na ostrov Flores (ten je od Bali kousek vpravo), takže dnes potřebujeme jen přespat někde v blízkosti letiště. A v blízkosti letiště je město Kuta. Rezervovali jsme si tedy hotel v Kutě a rovnou požádali, jestli by pro nás nemohl na letště přijet hotelový řidič. Hned za branou letiště tedy vyhlížíme cedulku s našimi jmény - a tu drží v ruce mladík Koya. Mluví přiměřeně slušně anglicky, dojde s námi na parkoviště, posadí náš do auta a upozorní, že ty tři kilometry do hotelu můžeme jet v závislost na provozu taky hodinu.Nakonec to zvládneme za půl. V hotelu pak vlastně akorát odhodíme batohy a jdeme se projít po okolí, abychom protáhli celodenním sezením skrčené nohy a nadechli se čerstvého mořského vzduchu.

Moje ortopedka, která se asi před dvěma týdny vrátila z indonéské dovolené, říkala: Kutě se vyhněte, to je turecký tržiště, všude vám budou vnucovat trička a hodinky a řetízky. A přesně tak to tady doopravdy vypadá. Kromě tradičních asijských ingrediencí, jakými jsou třeba čerstvé kokosáky (rovnou jeden vysrkneme!) se to tu hemží taky tetovacími salóny, burgrárnami, pizzeriemi a - nekecám - asi patnáctimístnými pivními koly, plnými zpola nalitých teenagerů.

Na večeři skončíme v podniku, který je evidetně primárně pro turisty, ale kde nám udělají dobrý nasi goreng a výborný rendang. Stmívá se tu už po šesté - přece jen, jsme jenom kousek pod rovníkem - a my jsme jednak docela unavení po dlouhé cestě, navíc bez pořádného spaní, a jednak potřebujeme zítra ráno vstát brzy, abychom stihli vnitrostátní let na Flores. Nezůstáváme tedy po večeři ani na koktejl a jdeme si radši do hotelu užít sprchu.

Jsme napjatí, jak vypadají jiné, snad méně turistické kousky Indonésie. A abychom je zvládli prozkoumat, vyzvedne nás řidič Koya zítra před hotelem už o půl páté ráno.

×