Rekonvalescence

To není úsměv, to je křeč.

Ráno se budíme a - nedá se to říct jinak - je nám oběma mizerně. Já do sebe musím hned po probuzení vrazit Paralen, abych se vůbec donutil jít na snídani, která se podává na prosluněné terase s výhledem na okolní džunglí porostlé hory, které mají více než 2 000 metrů. Dneska je mi to ale všechno upřímně jedno.

Hedvika sebere dost síly na to, aby s majitelem domluvila technické podrobnosti ohledně zítřejšího přesunu: máme zamluvený Luxury bus, což znamená, že budeme mít (prý) každý vlastní sedadlo a mikrobus nebude cestou nabírat další klienty. Dostáváme i pár tipů, kam se můžeme jet na motorce, kterou nám místní zapůjčili, podívat - ale je nám jasné, že dneska se budeme držet hodně při zdi. Je to docela škoda, protože zajímavých míst v okolí by se našlo docela dost a na rozdíl od Bajawy příroda kolem vypadá dost zeleněji (majitel se včera při večeři dušoval, že Ruteng je nejdeštivější místo z celého Floresu, takže se tu dobře zemědělčí). My každopádně další tři hodiny jen ležíme na zádech, utíráme si nudle a koukáme do stropu, abychom nabrali sílu alespoň na nějaký uměřený výlet.

V jedenáct se konečně odhodláme, já z tenčících se zásob vytáhnu čistý kapesník, vytlačíme motorku ze dvora a vydáme se na cestu: Jako první cíl volíme nedaleký kopeček Golo Curu, ze kterého je výhled na městečko a jeho okolí. Je vlastně hned na kraji Rutengu, ale to znamená, že se k němu musíme prodrat indonéským provozem, který je ještě navíc umocněný partou, která opravuje asfalt, a místním trhem, který po včerejšku pokračuje i dneska. Pohyb po městě komplikuje i fakt, že je plné jednosměrek - což by se možná s přimhouřením oka dalo ignorovat, ale ne, pokud je jednosměrka zcela zaplněna náklaďáky, mikrobusy a auty, které se řítí proti vám v celé šířce silnice, a každý centimetr mezi nimi vyplňují desítky skůtrů, jako je ten náš. To se pak těžko páchají drobné dopravní přestupky.

Z Golo Curu je opravdu celkem pěkný výhled na hory kolem a na typicky indonésky škaredé město, které se rozlézá po jejich úpatí: Je to nekonečné moře střech z orezlého vlnitého plechu, které zblízka nevypadají o nic líp než z dálky. Kolorit pak doplňují všudypřítomné plastové odpadky, které se povalují všude kolem (ne tedy přímo u domů - Indonésané jsou velice čistotní, podlaha v každém domě i obchodě se zrcadlově leskne - jen koncept udržovaného veřejného prostoru sem ještě nedorazil).

Domluvíme se s Hedvikou, že nám ještě nějaká ta síla zbývá, a pokračujeme na výletní cíl číslo 2, vyhlídku na rýžová pole v blízkém městečku Cancar. To už je trochu z ruky, zhruba 15 kilometrů západně, ale skoro celou cestu se jede po trans-floreské magistrále, což znamená pohodlnou cestu po luxusní silnici se středovou čárou a (téměř) bez děr v asfaltu. Navíc je sobota, a tak i jinak pekelný provoz se dá celkem snést. Jediným problémem tedy zůstává, že co dva kilometry musím zastavit a utřít si nudle z nosu, protože - pro ty, co to zatím nevyzkoušeli - se to během jízdy dělá poměrně složitě.

U cíle cesty čeká obligátní stánek se vstupným, který nemůžeme přehlédnout, protože nás k němu neomylně nasměruje hejno dětí s obligátním pokřikem "Hellomister!" Zapíšeme se do knihy návštěv (všechno cizinci), zaplatíme 25 000 rupií za osobu a už smíme šplhat po strmém chodníčku na vrchol kopce, ze kterého se na proslulá rýžová pole vyhlíží. Cesta zabere snad jen pět minut, ale v našem stavu nám oběma dává zatraceně zabrat a jsme moc rádi, když si nahoře můžeme sednout do stínu jediného stromu v širokém okolí.

Zdejší rýžová pole jsou svým způsobem opravdu unikát - místo obvyklejších terásek, které jsme viděli v Bajawě nebo v okolí Rutengu, připomínají pavoučí síť. Původně měla pole tvar velikého kruhu, který byl rozdělen mezi členy vesnice podobně jako koláč. Tyhle výměry se ale dále v dědictvích dělily na menší části, z čehož vznikl charakteristický tvar pavoučí sítě. Momentálně se políčka zelenají mladou rýží, ale jsou bez vody - což je poměrně zvláštní, protože všechna ostatní rýžová pole, co jsme tady zatím viděli, byla zavodněná. Zemědělství je složitá věc...

Je nám oběma jasné, že pro dnešek už bylo výletů až dost, náš aktuální stav nám žádné další dobrodružství nedovolí. Skutálíme se tedy z kopce dolů a za cenu mnoha dalších smrkacích přestávek se dopravujeme zpátky do Rutengu, kde se svalíme do postele, lupneme do sebe Ibalgin a další tři hodiny neděláme nic. Až kolem třetí odpoledne se váhavě vydáme pěšky do města na nákup a nějaké to kafe (překvapivě i tady se dá najít kavárna s více než slušným kafem). Dobrá zpráva je, že odpočinek pomohl a snad nám (ťuk, ťuk) konečně začíná být lépe. No, uvidíme zítra...

×

To není úsměv, to je křeč.