Napůl pod vodu

Člověk míní, a osud mění. V průběhu včerejšího večera se Honzovi znovu přitížilo a během noci namísto teplot a zimnic nastoupil průjem. Ten je sice zatím bez teplot, ale o to nepříjemnější. Je celkem jasné, že o sedmé ranní se Honza na potápečskou loď naloďovat určitě nebude. Trvá ale na tom, že mám jet aspoň já - proč by nám měla propadnout celá platba, když já jsem úplně v pohodě a klidně se potápět můžu?

No, v pohodě... Jednak mi není moc po srsti nechat Honzu z tomhle stavu na hotelovém pokoji samotného. Co bude dělat, když se mu udělá fakt blbě? Prý zvolá recepci - což je, ostatně, přesně totéž co bych mohla udělat já. Za druhé jsou cestovatelské průjmy mnohdy virového původu a lidi si je často předávají mezi sebou, byť třeba se zpožděním. Kdyby to na mě přišlo během pár hodin, mohla bych potápěčům nadělat na lodi, nebo nedejbože pod vodou, docela problémy. No a do třetice: Naposledy jsem se potápěla před šesti lety, takže si jen matně pamatuji, jak se to vlastně dělá, a ještě vůbec nikdy jsem se nepotápěla bez Honzy - je o čtyřicet ponorů zkušenější než já a i v případě malérů vždycky ví, co má dělat, zatímco já nikdy. Honza je ale neústupný - vypadám úplně v pořádku, potápěcí věci už mám stejně sbalené, takže jedu. 

V šest ráno si tedy dám velmi malou snídani (jeden plátek bílého chleba, víc nezvládnu, jak mám z toho všeho stažený žaludek) a recepci poprosím, aby dodali na pokoj 2407 větší množství toaletního papíru a mně aby objednali taxíka do přístavu. V přístavu je celkem jasné, že naši Wet Frog Divers jsou docela garážovka ve srovnání s mega potápěcími centry, která na velké, novotou vonící lodě nakládají kolem třiceti klientů. Naše modrá bárka drží pohromadě, jak se zdá, hlavně silou vůle nadšené posádky, a na výlet nás jede celkem devět. Rozděleni budeme do čtyř skupin, podle zkušenosti. Moje skupina jsem jenom já (kromě Honzy nedorazí ani slíbený Paul) a můj osobní potápečský průvodce, Indonésan Berno, který s námi včera vybíral výbavu. 

Po nalodění nás čeká asi jedenapůlhodinový přesun do národního parku Komodo. Na dálku přes WhatsApp mezitím kontroluju, jak to vypadá s Honzou, ale zdá se, že to směřuje k lepšímu. Zvládnul pár suchých toustů, co jsem mu přinesla od snídaně, ještě na chvíli usnul a je mu líp. Tak to je dobrá zpráva.

Při debatách s mými spolucestujícícmi se zatím ukazuje, že ohledně zkušeností s potápěním tu snad nebudu za bažanta. Indický pár se nepotápěl nikdy, dnes to jsou zkusit prvně - na to budou mít vlastního průvodce. Dvě Číňanky se taky nepotápěly nikdy, opět mají vlastního průvodce. U nich je situace o to horší, že podle všeho nerozumějí anglicky, protože briefing ohledně ponoru tráví prohlížením fotek, které předtím pečlivě aranžovaly na sluneční palubě (byly to snímky ve stylu "ach, jsem tak unavena z potápění na Komodských ostrovech" -  hlavní roli hrál gauč a téměř vypitá láhev vody). Největší skupina je čtyřčlenná: Brazilka s Francouzem a Ruska s Rusem, ti mají všichni základní OWD licenci. Brazilka se přesto ptá, co je to BCD (což vlastně není divu - česky se tomu říká žaket, tak Francouzi pro to asi taky budou mít nějaký speciální pojem) a co znamená, když se dělá pozitivní vstup do vody (jestli jako u toho člověk má být pozitivně naladěn). Takže já jsem na lodi vlastně jediná s pokročilou licencí - akorát už jsem to všechno dávno zapomněla. 

Potápění v Asii má naštěstí tu výhodu, že vlastně všechno udělá posádka.Už když se jde člověk oblékat do neoprénu, je přiravená a smontovaná celá sada žaketu, nafoukané láhve a automatiky. Tady se aspoň čeká, že si klient sám otevře přívod vzduchu do automatiky a odkontroluje funkčnost. Na Filipínách jsme nedělali ani to. Můj průvodce Berno mi připravil zátěžový opasek se čtyřmi kilogramy olova, na což se dívám dost nevěřícně - tohle moje tělo nemůže dostat ke dnu. Ale on trvá na svém, prý vezme do kapsy ještě záložní kilo, kdyby mi zanoření moc nešlo, a nějak to zvládneme. A to už je čas na první ponor, ostrůvek Siaba Besar. Místo je evidentně populární, podobných potápěcích lodí je tu vyvázáno asi patnáct.

Skáču do vody, vypouštím vzduch z žaketu, ale při vší snaze se nedostanu hlouběji než do dvou metrů. Ani další kilo olova, které mi Berno hbitě hodí do kapsy, situaci nezlepší. vynořujeme se tedy, Berno volá potápěcí loď, aby nám přivezla další dvě závažíčka, a dáváme další pokus. Tentokrát už klesám suprově, ale sestup musím hodně mírnit kvůli vyrovnávání tlaku v uších. To mi dělalo problémy vždycky, a dlouho netrénované ucho teď stávkuje tolik dlouhých minut, že Berno začíná být trochu nervózní. Nakonec mě oblafne tak, že mi ukáže, kde dole v písku leží želva, a jak koukám na želvu, mám míň starostí o nefunkční ucho, a za chvilku jsme ve dvaceti metrech hloubky, skoro aniž bych si toho všimla. Želvu samozřejmě polekáme a ona odpluje, ale během ponoru vidíme ještě asi tři nebo čtyři další, některé velké skoro jako já. Korály jsou spíš v jednotlivých trsech, než že by pokrývaly celé dno, ale nějaké rybičky k vidění jsou. I jednoho perutýna objevíme. Největším zážitkem je pak eagle ray, což je ryba z čeledi mantovitých, která ale není přímo manta. Je to vlastně rejnok, ale má ten mantovitý čtvercový tvar a plave, jako kdyby mával křídly. Kousek, který potkáme, stejně jako želvy nemá do mé velikosti daleko. Když se pak vynoříme, Berno říká, že šance tohohle rejnoka vidět je tak jedna ku stu, takže mám dneska svůj šťastný potápěcí den. 

Na palubě pak kontroluju, jak to jde Honzovi, ale prý si po snídani vyrazil chvíli lehnout do bazénu, to mu dělá dobře, a mezitím přišly pokojské a uklidily celý pokoj, takže si pak mohl lehnout do hezky ustlané postele s čistým povlečením. Něco mi říká, že ten čtyřhvězdičkový standard je při léčení průjmového onemocnění dost podstatná výhoda. 

Na palubě zůstáváme jen asi hodinu a jdeme se znovu zanořit. Lokalita Batu Bolong je maličký ostrůvek, který má ale pod hladinou pořádný podstavec a ten je celý pokrytý velikou korálovou zahradou. Smůla je, že kolem ostrova teče silný přílivový proud, takže ponory se dají dělat jenom na té "závětrné" straně. To ponechává úhel jen asi 60 stupňů, čili v reálu se po zanoření dá plavat v různých výškách asi 50 metrů tam a pak zase 50 metrů zpátky. Korálová zahrádka je opravdu moc pěkná, ale to vědí i všichni ti další potápěči, kteří sem za ní míří. Věčně se míjíme s jinými skupinami a musíme se jim vyhýbat horem nebo spodem, protože bokem by nás vzal proud. Nejzajímavější jsou dvě velké murény, jedna plovoucí a druhé svinutá pod kamenem, ale jinak jsem docela ráda, když ponor asi po 40 minutách ukončíme, protože nám kvůli věčným změnám hloubky dojde vzduch. 

A jdeme si dát oběd. Kuchař dokáže v omezených podmínkách lodní kuchyně připravit dost širokou jídelní nabídku: smažené nudle se zeleninou, dušená zeleninová směs, pečená ryba, lilek v trojobalu, tempeh v těstíčku... Vzhledem k tomu, že jsem ověřila, že se zvládnu potápět, nepanikařím u toho, ani u toho nezvracím, přepadne mě po té nanicovaté snídani chuť na úplně všechno, takže se musím dost hlídat, abych se před následujících ponorem nepřejedla. Když posádka ulízí ze stolu, zjistíme, že jedna Číňanka na jídelním stole usnula. Teď ji foťte, zatraceně! Takhle člověka vyčerpá potápění na Komodských ostrovech. Tohle je opravdový život - ne ty uměle aranžované fotografie, které holjy vyráběly ráno. Ale zrovna teď vysílenou Číňanečku nikdo nevyfotí. Na další ponor kvůli obrovskému vyčerpání až ani nenastoupí. Mimochodem, Honza prý na hotelu stále žije z toustových chlebů od snídaně, ale prý už na něj taky jde docela hlad, což je u průjmového omenocnění rozhodně dobré znamení. 

Třetí ponor nás čeká u ostrůvku Mawan, kam se jezdí na manty. Je kolem toho velké haló. Během briefingu jsme školeni, jak se chovat, když takovou mantu potkáme, takže se tak nějak předpokládá, že tam budou. Mno, nebudou. Všichni, včetně potápěčských průvodců, jsou z toho trochu přepadlí, ale já moc nevím proč. Pro mě byl tohle nejhezčí pomor za celý den. Propluli jsme dvě rozsáhlé a fakt pěkně vybarvené korálové zahrady. První z nich leží v hloubce jen asi pěti metrů, takže je hezky nasvícená od sluníčka. Kromě akvarijních rybiček jsme našli taky dvě minimurény, jednu dobře maskovanou ropušnici, jednu obrovskou zévu, a v písčité prohlubni, které obě zahrady propojuje, narazíme na žraloka. Takže pro mě docela zážitek. 

Pak už se na palubě definitivně usušíme, převlečeme a míříme domů. Honzovi prý je tak fajn, že pro mě přijede na motorce, abychom nemusela volat taxíka, nebo nedejbože nešla ty tři kiláky domů pěšky (což by se mi fakt moc nechtělo - proč je člověk po potápění vždycky tak nehorázně utahaný?). A jak na mě Honza v přístavu vyčkává, rovnou oťukává Santiho z Wet Frog Divers, jestli by se třeba nemohl připojit na potápěcí výlet zítra a že by ta předem zaplacená částka třeba tak úplně nepropadla. Santi to musí dojednat s majitelkou potápěcí kanceláře, nicméně tam se jdeme zeptat hned, jakmile nás motorčička doveze do hotelu. Honza se zdá být přesvědčený, že už se cítí fajn a že potápěcí výlet by měl zvládnout. Koneckonců, byl by přece hřích se na Komodských ostrovech nepotápět, když už tu člověk jednou je, že jo? Potápěčská kancelář nakonec většinu složené platby za Honzu přesune na jeho zítřejší potápění, nechá propadnout pouze menší část, ze které zaplatili vstup do přístavu, přípravu výbavy, nákup jídla a tak. Čili nás nakonec náhlé průjmové onemocnění nevyjde zas až tak draho. Tedy, když všechno dobře půjde. 

A když všechno dobře půjde, budu mít zítra flákací den na hotelu já.

×