Pod vodu s druhou půlkou

Večer usínám trochu nervózní, jestli jsem přece jen těch patnáct stovek navrch nevyhodil zbytečně, ale ráno jsem přece jen o něco klidnější: nepodělal jsem se, nepozvracel jsem se - a to je proti včerejšku pokrok hned ve dvou bodech. Na snídani do sebe odvážně lupnu dva toustové chleby s marmeládou, a protože i po půl hodině zůstávají tam, kde mají být, loučím se s Hedvikou (kterou dneska čeká plnohodnotně flákací den v hotelu), skáču na motorku a vyrážím směrem k přístavu.

Na předem určeném místě na mě už čeká drobná indonéská dívenka, která mě ubezpečí, že jsem na správném místě, a požádá mě, abych vyčkal zbytku skupiny. Ten dorazí během pár minut: Partnerská dvojice z Ruska a starší pán s mladší paní (dcera? neteř?) z Austrálie. Formality jsou hotové během chvilky a pár minut po půl osmé loď odráží.

Dostane se nám stručného bezpečnostního brífingu (ano, loď má záchraný člun, kam se všichni vejdeme), následuje krátké povídání o tom, kam na lodi smíme a nesmíme, zatímco nás loď veze na první potápěcí lokaci - Sebayur Kecil, kam dorážíme zhruba za hodinu.

Jak už to na podobných výletech bývá, vše je předem připraveno, aby se minimalizovala možnost zákazníkem způsobeného problému. Navleču se tedy do připraveného neoprenu, posádka mně na záda hodí žaket se zapojenou lahví, nasadí ploutve a mně už zbývá jen udělat krok do vody.

Byl jsem sám zvědavý, co šestiletá přestávka s mým potápěním udělá, ale žádná tragedie se nekoná - cítím se sice trochu nemotorně, ale ve skupině jsme včetně vedoucího jenom tři, takže nehrozí, že bych se moc někde pletl. Třetí ve skupině, Rus Maxim, s sebou navíc táhne filmovací aparaturu s GoPro a světelným rámem, takže pořád někde oplenduje opodál.

Berno, náš indonéský průvodce, nás provádí velmi hezkou korálovou zahradou se spoustou ryb a života vůbec. Jako bonus potkáme jednu karetu, jednoho malého perutýna a v díře zalezlého humra, ze kterého koukají jen dlouhatánská tykadla. Než se nadějeme, lezeme po padesáti minutách ven z vody, a ještě než se vymotám z neoprénu, loď už maže na místo druhého ponoru.

Tím je Taka Makassar, kterému se taky říká Manta Point, ale tak mu prý budeme říkat jen v případě, že uvidíme hlavní hvězdu zdejší show - mantu obrovskou. To není samozřejmá věc - při domlouvání v kanceláři nám dávali šance tak padesát na padesát (osobně si myslím, že budou ještě o něco menší). Lokace je o dost míň zajímavá a táhne nás dost silný proud, nicméně i tak se nám podaří potkat dva metrové exempláře Napoleona (česky správně pyskoun obrovský) a jednoho menšího tuňáka.

Krátce po tuňákovi začne Berno zuřivě bušit ukazovátkem o láhev a ukazuje kamsi doleva: Zhruba dvacet metrů od nás se asi metr nad mořským dnem sune černobílá placka, s ocasem bude mít dobře přes dva metry (což je na mantu docela prcek). Podle předem daných pokynů pro tuhle situaci se snažím co nejrychleji sednout na dno, abych mantu nevyplašil - jsem ale samozřejmě jediný takový idiot, všichni potapěči ze širokého okolí okamžitě vystřelí jejím směrem. Se mnou navíc smýká silný proud a na písečném dně se není čeho chytit, takže z celého magického setkání jsem mantu viděl asi tak na pět vteřin, než ji přítomnost ostatních potapěčů otrávila natolik, že kopla do vrtule a nechala všechny otravy daleko za sebou. Pořád jsem na tom ale líp než druhá potápěcí dvojice z Austrálie, kteří prý mantu ani nezahlédli.

Plní zážitků lezeme z vody rovnou k prostřenému stolu - snažím se držet zpátky, ale nudle vypadají přece jen lákavě a kouskem kuřete taky nepohrdnu. Pak už se všichni překulíme na horní palubu, kde popadáme na matrace a já snad i na chvilku usnu.

Když nás Berno přijde vytáhnout na třetí a poslední ponor na lokaci Tatawa Besar, moc nadšením nepřekypuju - už teď jsem utahaný jako kotě, mám obavy, co se mnou udělá oběd, a od příliš dotažené masky mám zrasovaný obličej. Nicméně přemůžu se, nasoukám se znovu do mokré gumy a vrhám se znovu pod mořskou hladinu.

Odměnou mi je opět moc hezký korálový svah, tentokrát s o dost snesitelnějším proudem, na kterém postupně potkáme dvě karety, malého žraloka bělocípého a chobotnici, zalezlou v díře tak, že z ní kouká jenom ocásek. Většinu ponoru ale dost trpím - maska mě buď tlačí, nebo uchází, a popravdě co chvíli pokukuju po hodinkách, kdy už budeme hotoví.

Vynořujeme se dost daleko od lodi, která nám naštěstí přijede naproti, a já se vysvlékám z neoprenu šťastný, že už se do něj nebudu muset znova soukat. Asi mi od minula nějak narostl nos, protože ho mám od masky otlačený až hanba... na týdenní potápěcí safari bych se teď rozhodně nevydal. Cesta zpátky do přístavu nám zabere zhruba hodinu a půl a prakticky celou ji strávím vleže na zádech.

A to ještě není konec: po vylodění (které proběhne bez velkého loučení a formalit) musím ještě vrátit motorku do půjčovny, potkat se ve městě s Hedvikou a dojít zhruba dva a půl kilometru zpátky na hotel (taxíka jsem mávnutím ruky odmítl, co to je, takových dva a půl kilometru). Na posilněnou si před cestou dáme jedno malé točené pivo (skutečně tu Hedvika našla jednu hospodu, kde mají točené pivo) a smažené závitky (což byla s odstupem asi chyba).

Cesta na hotel se hrozně vleče, sotva pletu nohama; na pokoj dorazím úplně groggy. Ještě se aspoň dovleču do bazénu, abych opláchl plavky ve sladké vodě, a pak padnu do postele, ze které mě vyžene až cesta na záchod. Bohužel to vypadá, že průjem mi nedal ještě úplně pápá.

Zítra se rozloučíme s naším čtyřhvězdičkovým luxusem nastupujeme na třídenní cestu lodí  pro "dobrodruhy". No, tak uvidíme, kolik dobrodružství ještě unesu...

×