Dobrodružná plavba

Jak už to tak bývá, když jsme doma v obýváku vybírali, jak se nejlépe dostat z Floresu na Lombok, připadala nám čtyřdenní plavba s výlety a šnorchlováním jako geniální nápad. Když dnes ráno Honza znovu zápasí s průjmem, já k tomu nemám daleko a oba nahazujeme o půl sedmé na záda batohy, abychom se rozloučili se čtyřhvězdičkovým resortem Bintang Flores, zas tak geniální nám ta myšlenka čtyřdenní plavby nepřijde. Ale jednou už jsme si ji objednali, tak vyrážíme sice trochu se staženými půlkami (ve skutečném i přeneseném smyslu toho slovního spojení), ale s otevřenou myslí, že si to třeba přece jen nakonec docela užijeme.

Na tříkilometrrovou cestu do města tentokrát volíme taxík a před cestovní kanceláří Wanua Adventure, u které jsme plavbu nakoupili, jsme skoro s půlhodinovým předstihem. Už na nás ale čeká asi deset členů personálu, odškrtnou si nás v seznamu cestujících a dostáváme přidělený čárový kód, abychom mohli projít přístavním terminálem. Ač jsou všechny indonéské organizace, se kterými jsme se kdy potkali, tak trochu zmatené, Wanua je zmatená asi nejmíň z nich. Evidentně to nedělají prvně. Během prezence se také dozvídáme, že vzhledem k velkému zájmu vyrazí dneska na stejnou trasu dvě lodi a cestující se rozdělí mezi ně - na naše plavidlo Sea Saudara 02 tak připadne jen 20 cestujících, což je skoro únosná skupinka. A abychom se odlišili od kolegů z druhé lodi, dostáváme všchni hezky jako ve školce modré značkovací náramky.

Do přístavu jdeme pěšky, ale od kanceláře je to jen asi 200 metrů, takže to celkem dáváme. Tam nás nosiči zbaví velkých batohů, ty natahají na loď sami, a my si jdeme připravit čárový kód, abychom prošli přístavním turniketem. Při té příležitosti nám hlavní průvodce naší modré skupiny, Indonésan Herman (předpokládám, že to bude přezdívka, kterou považuje Herman za dostatečně srozumitelnou i pro Evropany), prozradí, že máme dneska kliku hned dvakrát. Jednak nám přidělili velkou loď s kapacitou kolem 40 lidí. Má deset dvoulůžkových kajut a na společnou spací palubu se vejde přinejmenším 20 dalších cestujících. A druhak nás z dvacetihlavého seznamu přišlo nakonec jen šestnáct, takže se budeme moct na lodi docela dost rozvalovat. Když se Honzvovi po nalodění podaří zabrat nám kajutu, která je dost daleko od motoru a dost blízko k záchodu (ty jsou na celé lodi jen čtyři), jsme s celou situací vlastně cekem spokojení a zvědaví, jaká dobrodružství si pro nás Wanua Adventures připravila.

První zastávkou je ostrov Rinca v Komodském souostroví. Je to jeden z mála ostrovů, kde divoce žijí varani komodští, neboli - jako říkají domácí - komodští draci.  Slovo "divoce" by bylo vhodné dát spíš do uvozovek, protože těchhle zvířat je v součtu na světě jen několik tisíc a biologové je samozřejmě mají všechna označená, zvážená a změřená. Místní rangeři nám nejdřív vyprávějí o tom, jak se takový varan narodí a jak roste, že může být v dospělosti až 3 metry dlouhý a vážit až 80 kilo a že když se rozeběhne, udělá asi 18 km/h, takže utéct se mu dost dobře nedá. Hlavním trhákem je ale asi hodinová procházka po ostrově, při které rangeři ukazují, kde leží jaký varan. Všichni jsou u toho vyzbrojeni dlouhou tyčí, kterou by asi v případě nutnosti útočícího varana odehnali, ale ti se stejně k žádnému útočení moc nemají, polehávají ve stínu a nijak zvlášť nebezpečně nevypadají. Když zahlédneme prvního, spustí se z naší mezinárodní skupinky komentáře, jako když jde školní výlet do zoo. 

"Ten je mrtvej."

"Není, jenom odpočívá!"

"Já myslím, že je plastovej."

"Spíš vycpanej!"

"Hele ty zkroucený nohy - takhle spím já, když mám kocovinu."

Naše kecy jsou samozřejmě varanům úpně jedno, ale když se skupina přiblíží moc blízko, tak ti mladší a méně zkušení nevydrží s nervama a jdou si lehnout někam jinam. Kromě varanů jsou v parku k vidění i buvoli, zvláštní druh jelenů a různé opice, ale to nikoho moc nezajímá, protože sem se prostě jezdí na ty draky. 

Když se dost vynadíváme na varany, jdeme zpátky na loď, kde už nás čeká oběd. I tady Wanua skóruje překvapivě dobře: jídle je pro všechny dost, a přestože je většina jídel vegetariánská (v naší skupince jsou vegoši jen asi tři), chutá výborně. My máme s Honzou trochu obavy, co obědový raut udělá s naším trávením, ale nemáme moc času to do detailu zkoumat, protože už se chystáme na pláž na ostrově Pempe.

Loď opět kotví v zátoce na volné vodě, ke břehu nás vozí pramička s motorem, kterou si táhneme za lodí. Vejde se do ní asi deset pasážerů, takže pro vysazení celé naší grupy stačí dvě obrátky. Bereme vlastní šnorchlovací sadu, ploutve, které jsme si za poplatek půjčili na lodi (s sebou vezeme jen malé šnorchlvací ploutvičky, a s těmi je šnorchling míň pohodlný), a ručník. Je docela pod mrakem, takže s sebou nevezeme šnorchlovací tričko a kraťasy jako ochranu před spálením od sluníčka, je totiž docela pod mrakem - a toho litujeme, jakmile nás pramička na pláži vysadí, protože se mraky protrhají a slunce se do nás opře s plnou silou. 

Z hodiny a půl, kterou máme na pláž rezervovanou, nakonec tedy rejdíme ve vodě jen asi půl hodiny, abychom se nespálili hned první den - se šnorchlovacími spáleninami už máme zkušenosti a není to vůbec nic příjemného. I tak je to ale fajn zážitek. Jednak vlastně poprvé vidíme v Indonésii křišťálově čistou pláž bez jakýchkoli odpadků, s průzračnou tyrkysovou vodou - jako v reklamních prospektech. Po šnorchlování si jdeme ještě pro zábavu jen tak zaplavat, abychom si užili, že se tu dá normálně vlézt z pláže do moře a koupat se v něm. Během šnorchlování rejdíme v nově vysazených korálových útesech se spoustou akvarijních rybiček, a asi v pětimetroé hloubce Honza objeví želvu. Na úplné mělčině, do půl metru hloubky, se občas ukáže maličký žralůček, který se asi plave ohřát do teplejší vody. První opravdové plážové radovánky v Indonésii tak ukončujeme nadmíru spokojeni.

I zdravotně se cítíme celkem v pohodě. Z další aktivity se nicméně průvodci Hermanovi omluvíme s tím, že ještě nejsme úplně v cajku a že bychom si potřebovali dopřát během odpoledne trochu odpočinku, zvlášť když nás zítra čeká túra na východ slunce už o půl páté ráno. Pravda je ale taková, že bychom se nejspíš byli omluvili i v plném zdraví, neboť další aktivitou je návštěva domorodé vesnice Rinca a představení domorodých tanců, do kterých nás vesničani chtějí zapojit. Tak to si radši dáme oddech v kajutě na lodi. 

Když se naši spolucestující vrátí s tím, jak hezky si s domorodci zatancovali, přejeme jim to, odkotvíme a přesouváme se na poslední dnešní zastávku: Kalong Island. Tam se potřebujeme dostat těsně po západu slunce, protože tou dobou z ostrova přelétají kaloňové. Když se to takhle řekne, vypadá to jako pěkná blbost. A když navíc člověk vidí třicet zakotvených lodí kolem droboučkého ostrůvku, na kterém se neděje vůbec nic, ťuká si na čelo. Jenže pak se z ostrova skutečně zvedne hejno zvířat podobných netopýrům, ale větších - rozpětí blanitých křídel s typickým batmanovským tvarem mají dobrý půlmetr - a neslyšně se přesouvá nad všemi těmi loďmi na jiný ostrov. Letců jsou stovky a trvá pěkných pár minut, než nad námi všichni proletí a zmizí ve tmě. Surreálný zážitek.

Loď se chystá na poslední dnešní přesun, k ostrovu Padar. Zítra tam máme hned za svítání jít krátkou túru, ale aktuálně je nám to jedno, protože se servíruje večeře. Kuchař připraví asi čtyři různé zeleninové směsky, všechny velmi dobré, a nám zatím trávení více či méně funguje, takže se jdeme s chutí najíst. Mimochodem, shodou okolností se dáme do řeči s klukem z Německa, který podobnými příznaky (průjem, bolesti hlavy, teploty), ale zřejmě ještě na trochu horší úrovni, trpěl během túry v sumaterské džungli. To Honzovo čtyřhvězdičkové stonání vlastně nebylo tak špatnou variantou. Teď každopádně doufáme, že už nám všechny nemoci dají pokoj a že si konečně budeme moc užít slunce a moře a pláže. 

Zítra bychom s tím měli začít už o čtvrté ranní.

×