Na růžové pláži

Už včera nás průvodce Herman upozornil, že dnešní vstávání bude "hard". Budíka máme na čtvrtou, protože o půl páté máme vyrážet na túru na vrchol ostrova Padar Island, odkud mají být úžasné výhledy na východ slunce. O čtvrté jsme sice vzhůru sami, ale kolem čtvrt na pět se začínají o všechny naše čtyři koupelny ucházet i další spolucestující a ve společné jídelně se objeví velká krabice sušenek a čerstvý čaj. Zobneme s Honzou každý jednu sušenku - neradi bychom, aby nám trávení začalo dělat problémy během túry - a jsme připraveni vyrazit. 

Krátce po půl páté nás motorová pramička převáží z lodi k pobřežnímu molu a procházíme prodejnou vstupenek. Ta má samozřejmě otevřeno už od čtvrté ranní - dobře vědí, kdy bude o zdejší trek nějvětší zájem. Za nás platí průvodce (vstup na túru jsme uhradili už v ceně celé plavby) a my můžeme vyrazit. Túra je pro zdejší výstup asi trochu přehnaný výraz: cesta má necelé dva kilometry, nastoupá asi 200 výškových metrů a drtivá většina vede po schodech. Za tmy to nicméně není úplně snadné, takže vybalujeme z batůžku čelovky a trochu si přisvítíme - a naši kolegové dělají mobilem totéž. 

Na vrchol ostrova v pravém slova smyslu nedojdeme. Jednak tam vede opravdu mizerná pěšina, ze které by se dalo zejména teď za tmy velmi snadno spadnout, a druhak to správné místo pro pozorování východu slunce je kousek pod vrcholem, na místě zvaném Three Beach View. Odtud jsou všechny instagramové fotky z Padar Island a pokud si nepořídíte snímek odsud, je to, jako byste na Padar Island nebyli. Je to svah nad úzkou šíjí, která má na jedné straně pobřeží bílou pláž a na té druhé vulkanickou černou a korálovou růžovou.

Na místě samozřejmě nejsme sami. Herman včera říkal, že na vrchol vyleze denně asi tisíc turistů - a nemáme moc důvod mu nevěřit. My jediní jsme ale takoví magoři, že na místě čekáme na východ slunce už od půl šesté. Další výletní lodi si asi netroufají budit své klienty tak brzy, takže ti přicházejí až k šesté hodině ranní, akorát když se slunce vyhoupne nad obzor. A domácí indonéští turisté se objevují dokonce ještě později. 

Byli bychom se na vyhlídce docela pěkně rozložili, vyhlídková planinka má dost místa, ale společně s východem slunce přicházejí taky místní "ochránci přírody", jejichž rolí je upozornit nás, že tady a tady je prostor, kam nesmíme, protože se tam pohybují divoká zvířata, a taky naše bezpečnost a tak, takže se za chvilku mačkáme všichni na jednom plácku. A říkáme si, že kdyby byli Indonésani na tom kopci obehnali tu vyhlídkovou plošinu pořádným zábradlím, byli by ušetřili platy tří "ochránců přírody", kteří zběsile pobíhají kolem návštěvníků a snaží se je sehnat do stáda. 

Když se dostatečně vynadíváme na východ slunce i na trojbarevné pláže ostrova Padar, je čas se znovu vrátit na loď. Zrovna, když už si myslíme, že kromě ranních sušenek se nic dalšího k snídani podávat nebude, objeví se banánové lívance, takže si po túře dopřejeme i pořádnou snídani. Většina spolucestujících, včetně nás, ještě na pár chvil usne, aby dohnali dnešní spánkový deficit, ale nemáme na to moc času, protože už jsme ostrov Padar objeli na druhou stranu a vyrážíme na růžovou pláž. 

The Pink Beach je jedním z populárních výletů z Labuan Bajo, reklamu jsme viděli hned u několika cestovek, nicméně jsme celou růžovou považovali za humbuk. Jak se asi udělá růžová pláž? Jaké je naše překvapení, když nás pramička na pláži vyloží - a písek je skutečně růžový. Při bližším průzkumu je jasné, že mezi obvyklými bílými zrnky písku, která vznikají ze světlých mořských korálů, je příměs zrnek červených - z korálů úplně rudých. A ten mix právě vytváří tu sytě růžovou barvu. Voda je navíc krásně tyrkysová (už si málem nepamatujeme na pláže v Labuan Bajo, plné plastových pytlíků a flaštiček) a přímo láká ke koupání. Jdeme si nejdřív zašnorchlovat - korálové zahrádky jsou opět úžasné - pak se projít po pláži, pak si jen tak zaplavat... Nikdy by mě nenapadlo, že tak rychle přivykneme životu plážových povalečů. Ještě pár dní, a snad bychom s našimi mladšími kolegy začali hrát plážový volejbal. Herman ale přísně hlídá, abychom na pláži nelelkovali víc než hodinu a půl. Loď má svůj časový plán a nemůžeme se zdržovat. Což mně vlastně docela vyhovuje, protože dneska mám střevní peristaltiku po snídani nějak rychlejší a docela pospíchám k lodní toaletě.

Během pětihodinové přeplavby k další zastávce se podává oběd. Vaří tu sice dobře, všechna čest, ale máme totéž co včera - nějaká obměna by se nám docela zamlouvala. A sotva si dopřejeme chvíli poledního klidu, kotvíme severně od ostrůvku Bajopulau. Tentokrát žádná pláž, tentokrát skáčeme do vody rovnou z lodi a šnochlujeme odtud. Na prozkoumání zdejších korálových útesů máme jen půl hodinky. Což se skoro škoda, je to zatím asi nejhezčí šnorchlovací místo, jaké jsme tu viděli. Korálů jsou spousty různých druhů a rybičkami se to mezi nimi jen hemží. Zdá se ale, že kapitán lodi chce co nejdřív zahájit dlouhou přeplavbu, která nás čeká dnes v noci.

Dneska totiž opouštíme Komodské ostrovy a směřujeme kolem severního pobřeží ostrova Sumbawa skoro až k Lomboku. Dlouhý přesun prý bude trvat asi 16 hodin a na místě budeme zítra ráno. Naštěstí nám zrovna fouká docela příznivý vítr, takže posádka k nahozenému motoru přidá ještě na přídi dvě malé kosatky. Dost nad tím s Honzou kroutíme hlavou: jedná se o obyčejné stavební plachty, žádný speciální materiál, jako otěže používají plastový provaz, který se dá koupit za pár kaček v OBI (jestli teda Indnésani nějaké OBI mají), a místo na vinšnu otěž uvážou na první sloupek zábradlí, který se k tomu zrovna hodí. Když loď mění kurz a je třeba trimovat, prostě se plachta odváže z tohohle sloupku a přiváže se k nějakému jinému. Posádka každopádně vypadá se svým finálním dílem nadmíru spokojená, tak snad nám to opravdu nějaký ten uzel na rychlosti přidá.

Když se slunce skloní k obzoru (těch východů a západů si tady opravdu užijeme), míjíme pravobokem dvoutisícovou sopku Sangeang, která osamoceně trčí z moře, a po levé ruce se nám míhají břehy Sumbawy. Povečeříme na přídi a Honza jde ještě na horní palubu zkontrolovat, jestli mají Indonésani dobře hvězdy. Prověřuje to v aplikaci Stellaris, která mapuje uměle vygenerovanou hvězdnou blohu na tu skutečnou, a vypadá to, že realita je správně. Vidíme Kentaura, Labuť a Lyru, akorát Jižní kříž se nám zahlédnout nepovede, protože na to jsme přece jen trochu moc na severu. Pak už seběhneme dolů do kajuty - já docela s úlevou, protože sice nejsou skoro žádné vlny, ale tma je černočerná a loď jede asi sedmi uzly, takže spadnout přes palubu by znamenlo už nikdy nebýt nalezen - a těšíme se, že zítra nás Herman nechá vyspat aspoň do sedmi.

×