Mohamedovy narozeniny

Dnešní noční šestnáctihodinová přeplavba proběhla naprosto hladce - i večerní vítr, který s námi původně kolébal, se během noci uklidnil a loď klouzala po vodách Indického oceánu naprosto hladce. Já využil probuzení kolem čtvrté ráno k tomu, abych vylezl na horní palubu a pokoukal trochu na hvězdičky: Měsíc už zapadnul, takže byly vidět výrazně lépe než večer, ale i přesto světla z lodi a vesnic na okolních ostrovech (kterých je vidět po okolí překvapivě hodně) pozorování kazila, Mléčná dráha byla vidět jen velmi, velmi slabě.

Po hvězdářské výpravě se mi podařilo ještě usnout a znovu jsem se probudil až kolem sedmé, kdy už nás šéf Herman sháněl dohromady na ranní koupání v sopečném jezeře na ostrově Pulau Satonda. Tentokrát nebyl zážitek podmíněný žádným velkým sportovním výkonem a máme povoleno jít i v žabkách. Jedná se opět o populární místo, takže nás posádka žene, abychom byli na místě co nejdřív - přistáváme dokonce dřív, než místní kustodi obsadí budku na vybírání vstupného.

Cesta nám skutečně netrvá ani pět minut a už vidíme jezero před námi - má zhruba kilometr v průměru a je to zatopená kaldera (přesněji: 2 spojené kaldery) bývalé sopky, kterou před zhruba 4000 lety zalilo moře. Od té doby se do ní nastěhovaly nějaké ty řasy a bakterie a jeden odvážný druh ryb, jinak je jezero prakticky bez života a ideální místo na koupání. Místa tu ale moc není - místní sice vylepšili přístup malým plovoucím molem, ale i tak se nás tu nás šestnáct směstná tak-tak. Už rozumíme, proč nás sem hnali tak brzo ráno - a naši sesterskou loď dokonce v koupání pozdrželi, abychom se tu nepotloukli.

Další hodinu tedy strávíme ve vodních hrátkách: My s Hedvikou si jdeme zaplavat, zbývající dva kluci z naší lodi rovněž odplavou kamsi do dálky a koupací molo tak zcela ovládne dvanáct dvacetiletých slečen, se kterými trávíme posledních pár dní. Když nic jiného, tak je to hezké na pohled - alespoň mně to tak přijde, Hedviky jsem se neptal.

Po zhruba hodině se objeví družinka z naší sesterské lodi a my se začneme sbírat k odchodu - tedy jen do té doby, kdy si jedna z empatičtějších dívek uvědomí, že nám stále chybí ti dva kluci, co na začátku kamsi odplavali. Podrobným zkoumáním jezerní hladiny nakonec objevíme jejich hlavy vykukovat z vody na druhém konci jezera; naše hvízdání a halekání je nakonec přiměje k návratu, ale dalších patnáct minut čekáme, až se k nám pomalu doplahočí - jejich úsilí při výstupu z vody pak oceníme zaslouženými ovacemi. Kluci (jeden Němec, jeden Švýcar) nad tím pozdvižením nechápavě kroutí hlavou: na začátku se přeci řeklo, že tu budeme hodinu - a oni se vrátili dokonce o pět minut před stanoveným limitem, tak proč je kolem toho takový mumraj? Šťastná německá nátura!

Následuje asi dvouhodinový přesun na další koupací/šnorchlovací místo. Do vody lezeme opět přímo z lodi; strávíme rejděním po hladině asi třicet minut, ale nic extra zajímavého neobjevíme (samozřejmě kromě spousty korálů, barevných rybiček a dalších propriet místního akvárka, které člověk považuje tak nějak za samozřejmé). Víc už se nebudeme trápit - tváře máme od potapěčských masek už docela zrasované a rádi bychom se trochu šetřili na plánované potápění na Gili Gede, nechceme se zničit předem.

Pak kapitán opět kopne do vrtule a zhruba po čtyřech hodinách nás zaveze k ostrovu Medang, což je - jak nám Herman vysvětlil - ostrov, na kterém se náš kapitán narodil, a zrovna dneska se v jeho vesnici koná velká slavnost, na kterou jsme všichni srdečně zváni.

My s Hedvikou máme vůči domorodým veselicím kdekoliv svoje výhrady (buď jde o tyjátr pro turisty, nebo tam o turisty nestojí), nicméně z Hermanova vyjádření pochopíme, že by bylo nezdvořilé odmítnout, a tak se spolu s ostatními vydáváme na břeh.

Postupnými komplikovanými dotazy zjišťujeme, o jakou slavnost vlastně jde: Vychází z toho muslimský Mawlid, tedy (předpokládané) narozeniny proroka Mohameda, které se (podobně jako Ramadán) zvolna potulují naším kalendářem a letos zrovna vyšly na 16. září. Že jsme bezvěrci, prý nikomu vadit nebude, ono se to tak nebere, jenom ženy by měly mít pokud možno dlouhé kalhoty a alespoň tričko s krátkým rukávem (dvě španělky i přesto vyrazí v kraťasech, a ani tak podle všeho nikoho nepohoršily).

První část oslav spočívá v hlasitém předčítání z Koránu - tedy alespoň to tak odhadujeme, podle prozpěvování, které se ozývá z místní minimešity. Herman se ve vesnici podle všeho s každým zná a zdraví; s pomocí místních nás nasměruje do stínu pod jeden z tradičních domů na kůlech, kde nám rozloží plastová štokrlátka a požádá nás, abychom chvíli počkali - prý tak dvacet minut, než to dozpívají. Sedíme tedy, plkáme, pospáváme a zvědavě se okukujeme s místními, kteří - podobně jako my - vůbec nechápou, co tu vlastně děláme. Jednoznačně a definitivně škrtáme tu možnost, že by se jednalo o tyjátr pro turisty; všichni jsou nicméně hrozně ochotní a usměvaví, takže o druhou kategorii oslavy se taky nejspíš nejedná.

Muezínovi v mešitě dojde dech; ochotně ho však střídá druhý a třetí, takže vyčkáváme dál. Při ostýchavém průzkumu okolí objevujeme, že rozložitý strom před mešitou je ve skutečnosti mangovník; jeden z Hermanových pomocníků se vrhá do koruny, aby našel alespoň trochu zralé mango - i to nejlepší, které se mu podaří dohnat, je ale zelené a tvrdé jako kámen; ještě asi není ta správná sezóna. Děvčata se dožadují kokosáků, kterých je na okolních palmách k nalezení taky dost, ale dobře dvacetimetrová výška, ve které se nacházejí, je trochu příliš pro odvahu tohoto mladého gentelmana, který je jinak pro potěchu našich spolucestujících ochoten vyvádět téměř cokoliv.

Po půlhodině prozpěvování konečně utichá a přichází druhá část slavnosti - ze které teda nic nevidím, protože se všichni vesničani (a pár našich) nacpou do mešity, kde se děje cosi blíže neurčeného. Z budovy postupně vycházejí jednotliví lidé, kteří si nesou barevné látkové pytle plné bůhvíčeho a odnášejí si je do okolních domů. Z kusého vysvětlování vyrozumíme, že se jedná o jídlo, které bylo během modlitby požehnáno a které si místní odnášejí domů, kde je v rodinném kruhu zbaští. Prý tam určitou roli hraje i dobročinnost, kdy si vesnická chudina může odnést něco, co pak následně prodá (nebo taky zbaští), ale detaily mi unikly. Všude kolem pobíhají děcka s tlustými, papírem ozdobenými špejlemi, na kterých je naražené vařené vejce. Taky je jich nám pár nabídnuto, ale při pohledu na umolousaný klacek, nekompromisně zaražený do vajíčka neznámého původu, se nám pevně sevře náš už tak zle ztrápený svěrač, a tak s díky odmítáme. 

Oslavy jsou u konce, vracíme se na loď. Jen těžko si děláme názor na to, čeho jsme vlastně byli svědky - celé to na nás působí jako takový zvláštní amalgám dožínek, Mikuláše, Vánoc a Velikonoc v jednom, na pozadí kokosových palem a tyrkysového moře.

Vesnická veselice pak má ještě večer nečekanou dohru: Herman na oslavě také obdržel jeden z těch tajemných pytlů a frajersky řekl, že se s námi všemi rozdělí: Postupně z něj tahá několik pytlíků křupek, půl pečeného kuřete, bábovku, mísu rýže (prý nějaké speciální), obálku se - spíše symbolickým - obnosem peněz a batikovanými šaty pro těhotnou manželku.

Bábovku zakusujeme s Hedvikou k večerní kávě a říkáme si, že ty Mohamedovy narozeniny nakonec nebyly taková hrůza, jak jsme se obávali.

Venku je tropická noc; fouká čerstvý dvacetiuzlový vítr a naše loď svižně krájí černé vlny při naší poslední noční plavbě na Lombok.

×