Znovu na pevné zemi

Už včera večer jsme s lodí zakotvili blízko ostůvku Kenawa, s Lombokem na dohled. Několik spolucestujících se sice přes den ptalo, jestli můžou po zakotvení udělat na palubě rozlučkovou party, což Herman odsouhlasil s tím, že posádka má piva dost a ráda nějaké přeprodá. Nicméně ačkoli kotvíme jen chvíli po desáté, na palubě už je zcela mrtvo, všichni jsou stuleni na matracích. Možná za to může plánovaý ranní trek na východ slunce, říkám si. Budíček má být na pátou a o půl šesté už máme vyrážet. Když ale o páté vstáváme, na lodi je zcela stejné mrtvo jako večer, všichni jsou stuleni na zcela stejných matracích, takže nám o čtvrt na šest Herman řekne: Asi pojedete jenom vy. Není to úplně pravda, v půl šesté je nás schopno se naložit do motorové pramičky celých šest, akorát Marie má jenom jednu botu a Rafael žádnou. 

Na břeh Kenawy s námi jede průvodcovský pomocník Joe, tak se ho rovnou ptáme, jestli si ty naše boty nemáme sundat, jestli budeme u břehu z pramice vystupovat do vody, protože na ostrově není molo. Joe přibližně rozumí pojmu "bota", ale pojem "mokrý" je daleko za hranicemi jeho chápání, takže nakonec to poloobutí celkem dává smysl. Po přistání skutečně vystupujeme do mělké vody, takže botky je třeba vzít do ruky. 

Kenawa je ostrůvek asi tři čtvrtě kilometru zdéli, na kterém není vůbec nic, kromě tak padesát metrů vysokého kopečku. Kdo přišel na to, že zrovna tenhle kopec je ideální pro pozorování východu slunce, to už dneska nikdo nezjistí, ale jednou prostě někdo tu fotku na ty sociální sítě dal - a pak už to celému světu bylo jasné. Dnes ráno u něj kotví jen dvě lodi: my a kolegové od Wanuy z červeného týmu, kteří nás od vyplutí doprovázejí a se kterými se na všech zastávkách průběžně potkáváme. Těsně před východem slunce naší šestici modrého týmu ještě doplní další modří - pár dalším lidem z naší lodi se povedlo zmátořit a Herman pro ně udělal s pramičkou ještě jednu rundu ke břehu Kenawy. 

Posedáváme na skaliscích na vrcholu kopce a díváme se na panorama ostrova Sumbawa, rozloženého před námi. Už při našem příchodu se nad ním obevila lehce naoranžovělá záře, která časem zintenzivňuje a my s napětím čekáme, až se objeví první záblesk slunečního kotouče. Teda, s napětím čeká jak kdo - někteří se začnou u vyčkávání kapku nudit, takže pro jistotu mkrnou na TikTok, aby o něco důležitého nepřišli, ale jakmile se sluníčko skutečně objeví nad obzorem, neomylně namíří mobily tím směrem, aby natočil video s východem slunce nad Sumbawou. Ale bacha, influenceři, tři minuty se vám na to nikdo dívat nebude, bude třeba to kapku zrychlit. 

Když se vrátíme zpátky na loď, Herman potvrdí, že to byla skutečně poslední zastávka a že je čas začít balit. Do přístavu Kayangan na Lomboku nám zbývají asi dvě hodiny cesty. V našem případě tvoří největší část objemu batohu špinavá trička, kapesníky a ručníky. Nechápu, jak všechny ty holčičky, které jsou právě čtvrtý měsíc na své půlroční cestě po jihovýchodní Asii, dokážou udržet v čistotě ty sněhobílé šatečky nebo růžovoučké kraťásky. Já jsem vždycky po dvou dnech jak prase. A - jak říká Honza - kromě toho taky špinavá.

Loď přiráží k přístavnímu molu a nastává mnohé loučení, líbání (máme na palubě dost Francouzek) a objímání. Herman na rozloučenou hraje na dvanáctistrunnou kytaru song La Bamba (už během plavby se ukázalo, že hraje velice solidně) a Španělky zpívají a tančí, jako kdyby tohle byla svatba, a nikoli konec zájezdu s cestovkou. Na pevnině se ještě poskládáme do minibusíků, které nás rozvezou do různých letovisek na ostrově -  to je v ceně plavby zahrnuto - a už se docela těšíme, až nás náš mikrobus vyloží v plážovém městečku Kuta, kam směřujeme se dvěma Španělkami celkem čtyři. Rezervovali jsme si tam hotel s pořádnou sprchou - ta nám na plavbě chyběla asi nejvíc. Dorazit bychom měli odhadem za dvě hodiny.

Minibusík asi po půl hodině cesty zastaví u večerky se záchodem, kde si uděláme hygienickou pauzu - a tam se potkáváme i s ostatními minibusíky s kolegy, kteří jedou do jiných letovisek. Záchod je ve večerce jen jeden, takže se zastávka docela protahuje, a když už to už už vypadá, že bychom mohli znovu vyrazit, řekne nám náš řidič, že spočítali, že nás můžou ještě v pohodě přestěhovat do jiného minibusu, který jede taky do Kuty. Ten je samozřejmě už teď relativně plný, takže s námi čtyřmi navíc je plný po střechu, na které se vezou naše batohy, protože na ty už uvnitř nezbylo místo. Řidič tohohle nového minibusu má navíc zvláštní zvyk držet volant jenom jednou rukou a na silnici koukat jenom jedním okem, což je v indonéském provozu dost nervyberoucí. Ve druhé ruce totiž drží mobil a druhým okem sleduje tiktoková videa. Asi mu nepřidá, že by se toho na silnici dělo zas tak moc zajímavého. Dost si oddychneme, když kolem poledního zastavíme v Kutě, sundáme ze střechy neporušené batohy a vypravíme se pěšky k hotelu. 

Přestože máme check-in povolený až od dvou, recepce nám hned po našem příchodu chvíli po dvanácté absolutně bez rozmýšlení přidělí volný bungalov v zahradě s bazénem. Nastěhujeme se tedy do domečku, zapneme klimatizaci a následující hodinu se střídáme v koupelně, abychom ze sebe umyli, vyčistili a oholii všechno to, co na lodi nešlo. Jo, občas má ten závan cvilizace něco do sebe. 

Dneska už nemáme kromě vzpamatovávání se z plavby vlastně nic dalšího v plánu. Do města vyrazíme vlastně jen proto, abychom si opatřili něco k obědu. A vyzkoušíme dva asi nejprofláklejší podniky v Kutě. Nejdřív se zastavíme v pivnici The Curfew, kam euroameričtí turisté chodí na řízky, burgery a boloňské špagety. My si dáme snídani, kterou tu servírují až do odpoledne: Honza anglickou a já vejce Benedikt. A k tomu si necháme načepovat dvě zajímavá piva - hospoda má totiž pípu. Když dojíme, zeptá se nám vrchní, jestli si nedáme ještě nějaká další (to je vůbec prvně, co mi někdo v Indonésii nabídnou další pivo!), ale nedáme - ještě se totiž přesuneme do pekárno-kavárny The Breakery, francouzsky laděného podniku, kde si dáme kávu a k ní nějakou tu tarteletku. Ve skutečněosti tu ale, zejména vzhledem k cenám, není káva ani zákusek zas takový trhák. Honza tu obecně nad hospodami dost kroutí hlavou. Surfařská komunita, která tvoří hlavní část návštěvníků Kuty, evidentně chce svůj burger a k snídami avokádový toust, takže se zdejší podniky nabídkou pružně přizpůsobily - a cenami taky. Kuta je zatím (samozřejmě s výjimkou Kuta Bali) asi nejturističtější místo, jaké jsme v Indonésii navštívili. Je ale fakt, že kdybychom si tu někde chtěli dát nasi goreng za pade, tak to určitě půjde taky, akorát tyhle podniky holt nejsou na první pohled tak viditelné. 

Odpoledne trávíme poflakováním střídavě v klimatizovaném bungalowu a v hotelovém bazénu, a zbývá nám ještě rozmyslet, co tu vlastně budeme ty následující dva dny pobytu podnikat. Jistě víme akorát to, že surfing to nebude.

×