Získáváme samohyb!

Prvním a hlavním úkolem na pondělek (sotva jsme se probrali ze čtyřhodinového spánku) bylo získání objednaného vozidla. Po nutných formalitách, které sestávaly zejména z vysvětlování, co všechno se nám nesmí stát (v NZ není povinné ručení povinné, 60% řidičů ho nemá a tak je u bouračky celkem jedno, kdo to zavinil - půjčovna se zahojí na naší spoluúčasti) přebíráme od sympatické slečny půjčovnice dočasně svěřenou Toyotu. Máme kliku - i když jsme si zamluvili starší (levnější) model, dostali jsme za stejnou cenu lepší třídu, a navíc "fungl" novou káru (to "fungl" je v uvozovkách proto, že podle tachometru má nakrouceno přes 100.000, nicméně mému laickému oku rozhodně nová připadá). Dostaneme instruktáž co se kam dává, kde se co zapíná a kam se co leje - auto je upravené na spaní a mají ho vážně dobře vymyšlené. Pak nám už popřejou šťastnou cestu a můžeme jet.

Nejdřív teda opatrně kolem komína: auto je jednak větší, než cokoliv, co kdy kdo z nás dvou řídil (a to včetně vysokovýkonného víceúčelového stroje Zetor 6211), má automatickou převodovku a navíc se tu jezdí vlevo. Což mimo jiné znamená, že v řízení je přehozené všechno, včetně páček, takže si při odbočování vždycky preventivně přelíznu sklo stěračema. Ale nakonec se nějak skamarádíme a vyrážíme do centra Aucklandu, abychom se zakalili.

Tam nejdřív prověříme kvalitu jedné z místních čínských jídelen, načež se víceméně bezcílně poflakujeme po místním přístavu a přilehlých oblastech. Docouráme se až do jednoho z aucklandských parků (mají jich tu požehnaně), kde nás zaráží místní divnostromy - to se to někomu natáčí Pán prstenů, když mu všude roste něco takového!

Nakonec ještě tréningově obíhám několik stánků Vodafonu, abych si od nich koupil předplacenou SIMku (připojení na internet z mobilu se hodí a nerad bych zase skončil s účtem velkým jak náš národní dluh), ale marně - všude hlásí, že "po velikonočním víkendu jsou všechny SIMky vyprodané". Jo, to kdyby se tak stávalo u nás doma...

K večeru potom vyrážíme k našim prvním couchsurferovým hostitelům - Emma a Kelvin mají domek (každý na NZ má domek) kousek od centra Aucklandu v Avondale a díky jejich laskavosti máme na dva dny pokoj, postel, sprchu a internet. Předáváme poslední přeživší pivo a za odměnu si můžu svoje chmelem vyvoněná trička hned vyprat. Zaplaťpánbůh, i tak už Kojota za ten půlden smrdí jak sládkův dech. Společnost nám dělají dva kocouři, kteří jsou stejně přítulní, jak naše kočka doma, ale váží tak 3x tolik, takže mají svůj názor a nebojí se ho prosadit.

Cítíme, že na nás tvrdě doléhá časový posun, ale držíme se při vědomí zuby nehty - ze zkušenosti víme, že když se to nepodchytí včas, je z toho trápení na týden, takže se ještě jdeme v podvečer vyvenčit k místnímu šestimetrovému vodopádku. Do osmi se ještě všemožně snažíme nespat, ale je to předem prohraný boj - padáme naznak a chrníme až do rána.

×