Od pobřeží k pobřeží

Úterý bylo ve znamení Coast to Coast walku - cca šestnáctikilometrové procházky skrz Auckland, která vede od Tichého oceánu k Tasmánskému moři, i když je to spíš takový podvod - místo opravdového pobřeží se člověk dotrmácí k jakémusi zálivu, který tam Tasmánské moře vyšvihlo. Auckland je vůbec z geografického pohledu takový bordel na kolečkách, samý záliv a pahrbek, vyznat se v tom moc nedá. Orientace je možná jen podle aucklandské Sky Tower a dvou kopců (původním povoláním sopek), přes které právě Coast to Coast walk vede.

Auto jsme nechali tentokrát stát "doma", protože parkování v centru není ve všední dny zrovna levná záležitost (na celý den bratru za pět set), přitom na vlak to máme kousek a jízdenka stojí pár dolarů. A dá se to ukecat i na míň - když průvodčí před našima očima vyhmátla slečnu bez jízdenky (špatná kabelka...), jen mávla rukou s tím, že jí to zítra cvakne dvakrát. Stát se to u nás, zítra jedou bez lístku všichni.

Po vysednutí z vlaku se napojujeme na značenou cestu a postupně se propracováváme skrz jednotlivé etapy. Cesta je mazaně vymyšlená tak, že propojuje několik aucklandských parků (těch tu, všechna čest, mají požehnaně), takže víc než po městské dlažbě dusáme po trávě. První kopec, na který nás cesta vyžene, je Mount Eden - 196 metrů vysoká trávou porostlá hromada s prima kráterem, takto nejvyšší hora v Aucklandu. Pojí se k ní jakási maorská legenda, kterou jsem promptně zapomněl, sotva jsem si ji na tabuli dočetl, ale bylo to něco o tom, že se jeden maor naštval na druhého tak, až z toho udělal sopku. Dřív měli lidi nějak víc páry, zdá se.

Postupně se přes několik dalších parků (a jednu kavárnu s výborným, byť nekřesťansky drahým obídkem) propracováváme k dalšímu kopci jménem One Tree Hill. Vzdor jeho jménu na něm ale není žádný strom. On tam kdysi byl (maorský, posvátný), ale zlí bílí osadníci ho podťali. Po nějaké době se tam hodný bílý starosta snažil vysadit maorské stromy znova, ale asi je nějak málo zalívali či co - jediné, co bylo na tom kopci ochotné přežít, byly borovice. Evropské, tudíž zlé, a tak je nějaký maorský aktivista podřezal motorovou pilou. Od té doby se nemůžou maoři dohodnout, jaký strom na tom kopci vlastně smí být, a tak tam není žádný - jen pomník, který dal hodný bílý starosta postavit hodným maorům. Nemají to tu jednoduché...

Z One Tree Hillu se skutálíme mimo asfaltovou cestu skrz ovčí stádo - kopec i přilehlé okolí funguje jako farma, skrz kterou je možné se courat dle libosti (s různými zákazy a příkazy se to tu vůbec moc nepřehání - příjemná změna oproti Asii). Pak už zbývá jen probrousit poslední dva kilometry skrz několik příjemných vilkových čtvrtí a můžeme se blaženě svalit u cílové tabule.

Zpátky se necháme odvézt autobusem do centra, kde se nám po krátkém úsilí povede najít obchod, kde nemají vyprodané prepaid SIMky - radost si nenechám zkazit ani malým nedorozuměním, díky kterém nacpu novozélandskému Vodafonu do chřtánu o pětikilo víc, než jsem chtěl. Hlavně, že to funguje. Večer ještě vyrazíme do místního supermarketu - s potěšením zjišťujeme, že ne všechno na Novém Zélandu stojí ruku a nohu, za $50 nakoupíme zásoby na dobré dva, tři dny dopředu.

Večer ještě krátce pokecáme s našimi hostiteli - mj. se dozvídáme, že placená mateřská na NZ je 14 týdnů (slečna, co nás hostí, čeká děcko) s tím, že s dítětem je normální doma zůstat tak rok. Slyšet tohle české aktivistky, tak je asi trefí - jsem zvědavý na ten řev, který nastane, až u nás peníze ve státní kase dojdou a budeme muset přejít na podobný režim...

×