Ve středu ráno se budíme brzy

Ve středu ráno se budíme brzy, kolem půl sedmé - ještě pořád máme trochu potíž vyrovnat se s časovým posunem. Využijeme toho, rozloučíme se s našimi hostiteli a vyrazíme směrem na sever od Aucklandu, do městečka Waiwera, kde mají - jako, koneckonců, na Zélandu leckde - horký pramen. Waiwera nakonec vyhrála při našem rozhodování nad Helensvillem, kde jsou taky lázně, a dokonce levnější, ale podle Emmy "it IS cheaper, but it's crap". Lázně v místním podání jsou spíš akvaparkem, nás zaujmou v podstatě jedině bazény s teplou vodou (38 - 48 stupňů), skluzavky ani akvaaerobik nás moc nelákají. Po ránu je celý areál příjemně prázdný, ale úderem desáté se přihrnou první školní výlety a je čas vyklidit pole.

Cesta nás vede dál do městečka Kumeu - takových zélandských Velkých Pavlovic. Ve městě působí několik producentů vína, od rodinných až po celostátní firmy. Prvním zastavením je turistická informační kancelář, kde nás hned po vstupu uvítá kouzelná babička, celá zvědavá, odkud přijíždíme, a se spoustou nápadů, kam se máme jet určitě podívat, a hlavně si dopřát dost času na koštování... Zatímco se rozhlížíme po peci a lopatě, už doporučuje, kde mají dobré červené, kde bílé, kde dezertní. Ptáme se, kde tady můžeme zakempovat, abychom pak sklípky obešli pěšky. Nejbližší kemp je pět kilometrů a sklípky jsou daleko od sebe, takže je stejně lepší mezi nimi jezdit autem. Autem? Po ochutnávce vína? Nojo - jen to hezky prokládejte jídlem, pořádně pijte vodu, nejezděte moc rychle a nikomu se nemůže nic stát.

Poděkujeme, ale než se pustíme do prozkoumávání místního vína, zajedeme ještě kousek dál, až k pobřeží, na pláž Muriwai Beach. Pohled, který se před námi otevře, je jeden z těch, co se dává na pohlednice. Blankytně modré nebe s pár bílými beránky, rackové ve větru, tyrkysové moře s vlnami právě tak na surfování a v dáli ostrůvek. Bohužel, většina novozélandských pláží se kvůli silným spodním proudům nehodí ke koupání, navíc teplota je dnes tak kolem dvaceti, takže si dopřejeme jen procházku po černém sopečném písku a potom na skalnatý ostroh nad mořem, kde sídlí kolonie terejů bílých. Novozélanďanům se sice říká kiwi, ale mladá generace je spíš podobná (alespoň náš průvodce to tvrdí) právě terejům. Tenhleten ptáček totiž jen pár měsíců po vylíhnutí opustí břehy Nového Zélandu a zamíří na zkušenou do Austrálie, kam to má bratru 2000 kiláků. Tou dobou samozřejmě neumí pořádně ani létat, natož se o sebe starat, takže se jich z té Austrálie po načerpání zkušeností vrátí zpátky tak čtvrtka, ale ta zase stojí za to. Potom už je to celkem běžná story - terej si najde terejku a společně čekají, až se v kolonii uvolní parcela na zahnízdění. Pak mají mládě, další rok druhé a tak pořád dál a dál.

Na to jsme ale nečekali, sestoupili jsme znovu k moři a k parkovišti, kde se zatím náš oranžový miláček namnožil a pořídil si hned vedle sebe brášku, taky od Spaceshipů. Nějací jiní cestovtelé se evidentně právě kochali stejnou scenérií - třeba se ještě někdě v okolí potkáme. A pak už jsme zamířili rovnou k dobrému moku. Naší první zastávkou bylo vinařství Nobile (jak už jméno napovídá, původní majitel byl italského původu, nicméně na Zéland přicestoval před dávnými časy z Chorvatska, podobně jako další vinaři v této oblasti). Ujala se nás tam velmi ochotná dáma, která nám nabídla zdarma degustaci asi 10 vzorků, od lehkých bílých (Nový Zéland je slavný svým Sauvignonem) přes růžová až k těžkým červeným. Naše prvotní pocity se dají popsat jako "překvapivé" (což je v sommeliérštině "blé") - většina vzorků měla ve vůni zcela jasné tony křemičitého písku a po chuti nejvíc připomínalo javorové dřevo. Těžko říct, jestli mají Novozélanďani tak jiné chutě, nebo jim zdejší sopečný podklad prostě nic jiného nerodí, ale zastesklo se po ovocném aroma z jižní Moravy. Vinařka byla ovšem natolik přesvědčivá, že jsme u dvou vzorků považovali za rozumné koupit celou láhev. Chtěli jsme si udělat obrázek ještě u konkurence, ale v Coopers Creek se na nás už při vstupu tvářili jako veltlínské zelené, čili jsme záhy zase vycouvali.

Dbalí pokynů jsme při degustaci prokládali víno vodou, takže několik kilometrů autem do kempu proběhlo bez dopravních katastrof. Absolvovali jsme před usnutím ještě krátkou procházku po pláži - kolikrát má člověk příležitost pozorovat slunce zapadající do mořských vln, že? Celý den plynul v tak dovolenkovém duchu, až jsme začali zvažovat, kde na nás číhá jaký zádrhel. Přišel až těsně před usnutím - Honza se nevrátil ze sprchy. Prostě se ztratil. Po čtvrthodině se objevil s následující historkou: Ze sprch vylezl druhým vchodem (měly jen jeden) a zabloudil (v kempu s místem pro 20 stanů). Zaradoval se, když se konečně objevil u oranžového karavanu. Byl to ten druhý. No, tak to snad jako pohádka na dobrou noc.

×