O horké lázni, která se nekonala

Naše výprava na Nový Zéland měla, podle původního plánu, tři úhelné kameny:

1) Hory a ostatní přírodní krásy

2) Víno (viz předchozí Hedvičin příspěvek - zrovna teď jedno ucucávám, a nelepší se to, nelepší...)

3) Horké prameny

Ohledně bodu 3) zatím Nový Zéland neukázal nic kulervoucího. Tedy, aby bylo jasno - ono nezáleží ani tak moc na samotných horkých pramenech, ty jsou všude víceméně stejné (horká voda, která více či méně smrdí), jako na tom, co s tou horkou vodou místní obyvatelé udělají. V tomhle oboru konkurenci - alespoň co jsme měli šanci poznat - válcují Japonci, kde je návštěva prakticky jakýchkoliv lázní maximální zážitek. Tady na NZ k tomu bohužel často chovají celosvětově až příliš obvyklý přístup: termální pramen = akvapark bez stylu a nápadu. A právě dneska dostal Nový Zéland šanci napravit si reputaci atrakcí mimořádného kalibru: Hot Water Beach v oblasti Coromandel.

Funguje to takhle: zhruba deset metrů pod čárou nejvyššího přílivu vyvěrají do moře dva horké prameny. Když jste na tom správném místě v ten správný čas (+- dvě hodiny kolem vrcholícího odlivu), vyhrabete si do písku díru, do té nateče horká voda a vy se můžete čochnit tak dlouho, dokud vás stoupající příliv nevyžene zase ven.

Zní to rozhodně lákavě a krom toho - horké prameny vyvěrající do moře jsou celkem vzácnost (na jeden takový jsme narazili na Taiwanu, ale to je zase na jiné povídání), takže bylo jasné, že tuhle atrakci musíme vyzkoušet.

Z cedulky v našem kempu jsme si zjistili čas odlivu, spočítali dobu potřebnou na přejezd, odhadli na základě našich chabých astrogeografických znalostí, kdy tak může být odliv zítra a naplánovali si budíček. Všechno klapalo jak hodinky, ani jsme cestou přes Coromandel Range nemuseli moc pospíchat (ono by to ani nešlo - po třech hodinách jízdy v serpentinách jsme měli oba ruce zamotané jak korbáčiky), jenže když jsme přesně na čas dorazili do cíle, zjistli jsme, že náš odhad byl "trochu" mimo - asi tak o deset hodin. Ukázalo se totiž, že západní pobřeží má úplně jiné časy přílivů a odlivů než východní a vůbec že ty mořské cykly jsou celé takové nějaké složité a běžným smrtelníkem neodhadnutelné - je potřeba se předem infomovat na internetu. Do sedmi do večera se nám rozhodně čekat nechtělo, navíc z množství lidí s rýči, kteří se poflakovali po pláži, nám bylo jasné, že večer při odlivu začne tvrdá rvačka o thermalwasser. Ti zkušenější už začínali po okolních skalách brousit listy svých rýčů do vražedných ostří. A to je, prosím, po sezóně! Raději jsme tiše vyklidili pole.

Jako náplast na naše turisticko-poznávací touhy jsme se vydali na nedalekou Cathedral Cove. Jedná se o vymletou skalní bránu na břehu moře, ke které přiléhá malá, nicméně roztomilá plážička a několik ostrůvků-ostrohů omletých větrem. Celé to vypadá jak exteriéry pro natáčení takové té bondovky, když v ní ještě hrával James Bond. Jedná se ovšem rovněž o turisticky profláklou záležitost a i přes to, že místo je od parkoviště vzdálené dobrý kilometr příbřežní cestou, je atrakce dost zalidněná - ale hezký kus Země to je, to se musí nechat.

A už mažeme dál, naším cílem je Te Aroha: malé městečko, kde toho nemají moc zajímavého - tedy kromě muzea místní zlaté horečky (jeden chlapík si kdysi MYSLEL, že našel zlato, což úplně stačilo na to, aby se do Te Arohy sjeli blázni z široširého okolí. Nenašli nic; ale to nezabránilo tomu, aby se za pár let situace do puntíku zopakovala) a gejzíru Mokena. Gejzír to není jen tak ledajaký, je to jediný horký sodovkový gejzír na světě. Čímž chtějí říct, že na světě je spousta jiných horkých gejzírů, najde se i celá řada studených sodovkových gejzírů, ale jen tenhle jeden jediný je horký a sodovkový zároveň a stříká každých čtyřicet minut. Jeli jsme se tedy na tu pamětihodnost večer podívat, a skutečně jsme ho našli - tedy, našli jsme vybetonovanou ďuru do země, ze které se trochu čadilo a visela u ní tabulka "Gejzír stříká každých 40 minut mezi polednem a druhou hodinou odpolední". Ukázalo se, že horké vody tu mají nějak čím dál tím míň a míň, takže s ní nechtějí plýtvat. Dneska nějak nemáme na ty termály štěstí či co. Abychom si spravili náladu, pronajímáme si v nedalekých lázničkách soukromou koupel a půl hodiny se rácháme ve velikánské kádi, kterou jen pro nás nastříkal gejzír, co nestříká.

Večer v kempu máme poprvé od našeho příletu výhled na noční oblohu nezasviněný veřejným osvětlením, a tak konečně nacházíme pověstný Jižní kříž. Popravdě řečeno, je menší a ne tak jasný, jak jsem ho čekal, ale i tak je to zvláštní pocit, vidět nad sebou úplně jiné nebe...

×