Zvonec a konec

Tak, je to tady. Naše dovolená (:() i naše zápisky (zaplaťpánbůh!) se definitivně naklonily k závěru. Dnešek už snad ani moc nestojí za vyprávění - jen jsme vstali do krásně modrého dne, nafotili východ slunce, zabalili, co zabalit šlo, dorazili zbývajících sto kilometrů k letišti, kde jsme nechali batohy v úschovně a odjeli vrátit auto.

Loučení s naším přesunovadlem bylo bolestné - někdy během těch čtyřech neděl a pěti tisíc kilometrů, které jsme spolu strávili, jsme se do Neytiri (tak se náš oranžový poklad jmenoval) zamilovali. Nikdy nás nevypekla, nikdy si nepostěžovala ani nezatrucovala a bez zakňourání zvládla i cesty, které takový skorokamión rozhodně nemá v popisu práce - občas i bez benzínu v nádrži. V Blenheimu, když mě na kruhovém objezdu překvapilo auto zprava (jezdí se tu obráceně, točí se tu obráceně a člověk na to nemá vycvičené reflexy) zastavila na pětníku sotva pět centimetrů od průseru a ani se u toho nezakoktala. Úžasný vůz, bude se nám po něm stýskat...

Následoval přesun do centra Aucklandu, kde jsme se vrhli do víru odpoledního a posléze i nočního života, rozhazovali zbývající dolary (furiantské pivo za 110 korun českých) a nakupovali čtení na cestu (další rána osudu - můj další věrný společník pan Sony, povoláním elektronická kniha, se, jak se obávám, odebral do křemíkového nebe). Také jsme spoustu věcí snědli, protože to bylo to jediné, co se v centru dalo dělat (bungee jumping z aucklandské vysílací věže nás nezaujal).

Teď sedíme na aucklandském letišti, kde čekáme, až nás pustí do letadla. Máme tedy čas na malé bilancování:

Na Novém Zélandu jsou super:

- Veřejné hajzlíky. Nesmějte se, je to tak. I v totálních zapadákovech, kde v poledne místo zvonění mlátí prknem o vodu, najdete luxusní hajzlík - navíc často v takovém stavu, že by tam předseda Svazu německých hygieniků mohl jíst bratwursty z podlahy. V 99.9% jsou zdarma a nikdy se nám nestalo, že by chyběl toaletní papír. Při každodením boji s divokou přírodou je to laskavé pohlazení civilizace, které dobrodruhovi brání v úplném zdivočení.

- Lidi. Většina novozélanďanů je hrozně povídavá a milá, a to jak vůči nám, tak mezi sebou. Našinec na to není zvyklý a zpočátku je vyplašený, když si s ním začne u benzínové pumpy nebo v prodejně povídat úplně cizí člověk (první reakce: co mi asi chce prodat...?), ale oni tím fakt nic nemyslí. Ne že by tu člověk (hlavně v oblasti turistického ruchu) nenarazil na kyselou prdel, ale není jich moc a člověk si alespoň o to víc uvědomí, jak jsou běžní Kiwíkové milí.

- Moře, hory, lesy (v přírodních rezervacích - všude jinde už zlí kapitalisté prodali i pařezy), vody a další přírodní divotvorstva. Blíže viz fotografie. A to, prosím, jsme toho sice viděli dost, ale zdaleka ne všechno, co může Nový Zéland (zejména jižní ostrov) nabídnout. Čtyři týdny je na oba ostrovy holt málo...

- Vína. Ale musíte vybírat a vybírat, dokud nepadnete na nějaké, které vám chutná. Místní mají zřejmě zálibu v olizování křemenů a spousta vín podle toho chutná, ale občas člověk padne na perlu v suťovisku. Nemá cenu nakupovat od vinařů, v supermarketu často najdete ty samé lahve o čtvrtinu levněji. I když chápu, že absolvovat hodinovou degustaci zdarma a pak odejít bez nákupu vyžaduje dost otrlou povahu.

- Místní stromy. Pohutukawy, pungy, totary, sekvoje. Kdo neviděl, neuvěří.

Na Novém Zélandu oproti tomu nejsou super:

- Holky - s malou výjimkou Aucklandu, tedy. Být tlustá je tu normální stav (NZ v obezitě drží jednu z předních světových příček) a každý výlet do lázní nebo na pláž způsobuje až fyzická muka (pokud náhodou nedorazí zájezd z Francie nebo Švédska).

- Turisti. Byli jsme tu mimo sezónu a i tak jich tu bylo požehnaně (potkali jsme se s jarními prázdninami). Turisti sami o sobě nijak hrozní nejsou; hrozné je, jak ty hordy zkazily široké okolí každého jen trochu zajímavého místa rozhazováním peněz - za každou prkotinu se platí a majitelé kempů si u městských zastupitelů ohlídají, aby každé jen trochu rozumné místo bylo olepeno cedulkami "zákaz nočního parkování". Mimo míst, kde se dá vyždímat turista, tyhle nápisy nenajdete, tak ať mě nikdo nezkouší krmit bláboly o ochraně životního prostředí.

- Internet. Viz předchozí bod o ždímání - internetové kavárny tu stojí (na to, že máme 21. století) nehorázné prachy a o neplaceném bezdrátovém připojení si můžete nechat jenom zdát. I kavárna Starbucks, která má u nás i po celém světě wifi zdarma, si tady za internet nestydí účtovat kilo za hodinu. Zaplať pánbůh za Vodafone a jejich předplacenou kartu, i když je potřeba zacházet s ní opatrně - po překročení 200MB/měsíc může začít lézt surfování do peněz.

- Písečné mušky (agresivnější obdoba našich komárů) - naštěstí jsme se s nimi seznámili jen okrajově, asi na ně byla zima nebo sucho, ale dokážu si představit, že ty malé sviňky dokážou ve větším množství udělat i z otrlého dobrodruha zhroucenou trosku.

Hm, tak máme dobilancováno, ale bezpečáci na přepážce ještě furt chrápou a schovávají se za bytelnou mříží. A to, prosím, máme za čtyřicet minut nastupovat do letadla - zlatý voči. Tajně jsme doufali v poloprázdný let; místo toho odletová hala připomíná cikánský lágr. Vzhledem k tomu, že naše letadlo je to poslední a jediné, které odsud má odlétat, jsou to všechno naši spolucestující... asi nás tam budou hrnout radlicí.

A hele, otevřeli bránu. Tak my jdeme.

×