Směr Auckland

Ať se nám to líbí nebo ne, naše výprava se chýlí ke konci; položky z plánovaného itineráře jsou buď odškrtnuty nebo přeškrtnuty a zbývá jediná - dostat se včas do Aucklandu, vrátit auto a vypravit se domů.

Od cíle cesty nás ale stále dělí poctivých 300 kilometrů, a tak se do toho dnes obujeme hned od rána a po silnici (kterou tu vznosně označují za "dálnici") číslo dva vyrážíme směr Auckland.

Po cestě už zbývá jen pár menších zajímavostí, u kterých zastavujeme spíš pro ukrácení chvíle, než pro hluboký turistický zážitek. Počasí beztak nestojí za moc - z nízkých oblaků střídavě mrholí a prší a my si uvědomujeme, jak úžasnou kliku na sluníčko jsme celou dobu měli.

Poprvé zastavujeme v městečku Katikati, kde jsou hned dvě minizajímavosti: jednak se místní vyžívají v malování výjevů na zdi domů, podél hlavní silnice napočítáme přes dvacet výjevů z historie i současnosti. Jak jsme pochopili, město pořádá pravidelné soutěže a díky tomu obrazů stále přibývá.

Lidé v Katikati dostali ještě jeden zajímavý nápad: místní básnířka přišla s myšlenkou vybudovat u města park s moderními haiku - a překvapivě na svůj projekt získala peníze i podporu města. Básně, vybrané v celosvětové soutěži, jsou vytesány do velkých balvanů lemujících parkové cestičky. Hezká idea, hezké zpracování, hezké místo na procházku.

Další pamětihodnost nám padne do oka vyloženě náhodou - v mapě je označena jako "vodní zahrady", průvodce o nich tajemně mlčí. Parkujeme na poměrně rozsáhlém parkovišti před branou a po chvíli váhání se odhodláme zaplatit vstupné a jít se na ten zázrak podívat - a nelitujeme: Rozsáhlá zahrada patří manželskému páru, který z ní udělal atrakci se spoustou pavilónků, říček, vodotrysků a jezírek. Krom toho všeho je ale taky plná vtípků a ptákovin, které udělají z jinak docela nudné procházky parčíkem zajímavý zážitek. Všude jsou rozvěšené cedulky, které nabádají co dělat nebo nedělat, holubník má satelitní televizi a vedle odpadkového koše je tříděný železobetonový kontejner na radioaktivní odpad. U kasy jsme navíc za pětikačku koupili pytlík krmení pro místní drůbežstvo, které nás pak nelítostně pronásledovalo po celé zahradě - pávi, kachny a bůhvíco ještě. Pletly se pod nohama, žraly z ruky a chvílemi jsem měl i pocit, že mi chtějí šlohnout i peněženku, mrchy jedny hitchcockovy. Během několika pikosekund se obsah pytlíku přestěhoval do kachních žaludků a hejno se začalo mlsně ohlížet po nás. Úprkem do auta jsme si zachránili alespoň holé životy.

Deštěm se probíjíme dál až na plánované místo našeho dnešního spočinutí - kemping v Mirandě, šikovně zaparkovaný hned vedle místního horkého pramene, kde se chlubí "největším termálním bazénem s horkou minerální vodou na jižní polokouli". Reklama příliš důvěru nevzbuzuje, ale lázně samotné jsou celkem pěkné, bazén mají skutečně rozměrný a vodu čistou - rádi využijeme příležitost k vykoupání. Co naopak odmítáme, je nocleh v kempu - za jednu noc bychom zaplatili to, co jinde za dvě. Těžko říct, co vede majitele k takovému sebevědomí, možná ho zkazili zbohatlí výletníci z Aucklandu, do kterého je to odsud slabá hodinka cesty. Vyrážíme tedy dál a naše odhodlání je odměněno úspěchem - po pár kilometrech nám padne do oka malé stádečko karavanů zaparkované na mořském břehu. Náhodou jsme padli na oficiální "oblast určenou k přenocování". S radostí této příležitosti využijeme a kotvíme na břehu Pacifiku, jen pár metrů od dorážejících vln. Na střechu auta buší vytrvalý déšť.

Do odletu letadla zbývá 26 hodin.

×