Východ v poklusu

Dnes nás čekal poslední den skutečného cestovatelského poflakování po Východním poloostrově, který je nejvýchodnějším kouskem Nového Zélandu (původně jsme se domnívali, že je i nejvýchodnějším kusem země vůbec, tj. nejblíž 180. poledníku, ale kus Fiji ho přece jen přečuhuje). Podél celého poloostrova vede vyhlídková silnice č. 35, což byla přesně ta, po které jsme se ráno měli vydat.

Cesta je to dlouhá, a tak hned po snídani vyrážíme - nejdřív, poučeni z předchozích událostí, k benzínové pumpě a pak dál na severovýchod. Hedvika měla ze včerejšího večera pečlivě provedené poznámky, které místo kde stojí za vidění, takže jsme to pojali jako vyhlídkovou trasu:

1) Nejdelší molo na Novém Zélandě - má šestset metrů, je ze železobetonu a povážlivě se rozpadá. Na jeho záchranu se sice pořádají loterie a sbírky, ale podle jeho současného stavu se dárci hledají stěží. Z jeho konce je hezký výhled na písčitopískovcové útesy kolem.

2) Továrna na výrobu kašmíru: Podle zděšení ospalého personálu jsme byli nejspíš po dlouhé době jediní, kteří se do omlácené budovy dopracovali. Továrnu tvoří dvě místnosti, v jedné nějaké stroje něco dělají (ale není moc poznat, co), v druhé mají pár kašmírových svetříků za příslušné ceny. Jdeme raději do blízkého bistra na kafe. Cedule u vchodu "Před vstupem do podniku si sundejte gumáky" dává znát, že jsme na skutečném venkově.

3) Horké prameny v Te Puia: Te Puia by měla být vesnice, ale ve skutečnosti jsou to dva baráky proti sobě, jeden z nich je oprýskaný patrový hotel, který se tváří, že si ještě pamatuje lepší časy. Na dvorku se maor hrabe v autě, když se ho ptáme po horkém prameni, ukáže nám kůlničku vzadu za hotelem, ve které je moc pěkný kachlíkový bazének plný devětatřicetistupňové vody. Je železitěmléčná - cedule na zdi tvrdí, že se jedná dokonce o pramen s největším obsahem minerálů na světě. Dáváme správci za nás oba deset dolarů, za to se můžeme vycachtat do libosti a ještě nám půjčí ručník. Příjemné.

4) Ruatoria, podle brožurky největší město na poloostrově, má podle mého odhadu tak dvě stě stálých obyvatel. Hedvika si tam dělala zálusk na nějakou místní pečenou specialitu, ale na krámku jsou cedule "Zavřeno" a "Na prodej" (takových cestou potkáme ještě pěkných pár). Po chvíli šmejdění nalézáme ještě jeden krámeček, ve kterém nám dělají překvapivě dobré toasty.

5) Kostel v Tikitiki: celá oblast Gisborne a okolí je hodně maorská, skoro v každé vesničce je k vidění marae - plácek s vyřezávanou bránou a pár budovami, kde se odehrává maorský společenský život. V Tikitiki mají navíc i křesťanský kostelík, který je sice na pohled zvenku docela obyčejný, ale vevnitř je natolik domorodý, že tam ten krucifix vypadá skoro nepatřičně. Jo vyřezávat, to kluci maorský umějí...

4) V Te Araroi se obracíme a jedeme na skutečný nejvýchodnější východ - k majáku na East Cape. V duchu se omlouváme Toyotce, protože ji opět čeká jízda po štěrkové silnici, ale proti včerejšku je cesta daleko kultivovanější - jen je potřeba koukat dopředu, vyhýbat se volně pocházejícím kravám a nenechat se unést úžasnými výhledy na pobřeží; silnice vede po kraji útesu a skulit se dolů by bylo stejně snadné, jako nepříjemné. Po dvaceti kilometrech zastavujeme na malém parkovišťátku a s obavami okukujeme oblohu - během cesty se zatáhlo a docela nepříjemně prší. Nakonec se rozhodneme pokračovat a šplháme po 750 schodech do kopce k majáku na vrcholu. Počasí se zřejmě smiluje nad naší vytrvalostí, protože jen chvíli potom, co schody zdoláme, déšť ustane, oblaka se roztrhají a sluníčko udělá nad majákem perfektní duhu. Stálo to za to!

5) Výlet nás nicméně zdržel - pomalu se začíná smrákat, opět se zatáhlo, prší a nás čeká ještě přes sto padesát kilometrů. Za volantem teď sedí Hedvika a má dost práce, aby v podvečeru, který se poznenáhlu mění v noc, přes proudy vody a mlhu vůbec viděla na serpentiny, kterými se prodíráme. Aby toho nebylo málo, na cestě se objevují balvany, čerstvě napadané z útesů - kdybychom na nějaký větší najeli, auto by to asi nerozdýchalo. Vlečeme se dál, v protisměru nás postupně minou dvě blikající sanitky, dvě hasičská auta a co chvíli nějaké policejní - za námi se asi něco stalo, možná nějaký sesuv půdy nebo havárka - raději na to nemyslíme a jedeme dál.

6) Konečně Opotiki, jsme z poloostrova venku a aspoň trochu pátky v civiliaci. Dál už nás čeká dálnice až do Aucklandu. Oddychujeme si a na oslavu se zastavujeme v jednom z mála otevřených podniků na večeři po indicku. Podle navigace nacházíme kemping (nemáme náladu pátrat po nějakém vhodném odpočívadle) a oddychujeme si. Zajímavý den...

×