Romantika od rána do večera

Náš první pohled po probuzení padne na stříbrné jezero s párem černých labutí a na červenající javory na břehu. Ten obrázek nás tak dojme, že se rozhodneme pro snídani do postele (rozuměj "do auta") a ještě se chvíli kocháme jezerním výhledem. Záhy ale obracíme auto směrem na sever a míříme do blízké přírodní rezervace, kde máme v plánu vycházku k vodopádu. Ukazatel benzínu už se zase povážlivě sklání, takže se nejdřív plánujeme zastavit v nedalekém městečku Tutira pro benzín. Městečko nás překvapí, a to nejen tím, že v něm není benzínka, ale tím, že v něm není nic. V tuhle chvíli nám ale benzínka schází nejvíc a po zkušenostech z poloostrova Banks si s téměř prázdnou nádrží do hor netroufneme. Svěřujeme se tedy se svým problémem GPSce a ta vydává jasný soud - nejbližší pumpa je v Napieru, kde jsme včera strávili celý den, čili nějakých 40 kilometrů za našimi zády. Velíme tedy čelem vzad a dopřejem si čtyřicet tam a čtyřicet zpátky, abychom Toyotku nakrmili.

Pak už se opravdu můžeme pustit k přírodní rezervaci Boundary Stream - je to takový pokus novozélandského Ministerstva životního prostředí. Ohradili tady kus země a rozhodli se v něm vrátit faunu a flóru do původního stavu, než byla na Nový Zéland importována různá zvířata zvenčí. V praxi to tedy znamená vyhubit vše nenovozélandské, což berou zgruntu - jeleni, lasičky, hranostajové, krysy, kočky, vačice... My ale nemíříme na zoologickou exkurzi, nýbrž za vodopádem. Poslední dva, tři kilometry k parkovišti silnice změní povrch na šotolinu, což je u klikaté úzké silničky v horách docela podraz a pro mě je to zajímavá řidičská zkušenost (Honza na sedadle spolujezdce trochu zatíná zuby, ale já fakt dělám, co můžu - prostě to hrozně klouže!), ale už se dostáváme bezpečně na parking a vyrážíme. Trek je značen jako dvouhodinový, ale už asi za půl hodiny přicházíme k největšímu vodopádu v regionu, Shiny Fall, který z výšky 58 metrů padá do průzračného jezírka a ve slunečním svitu vytváří krásně klenutou duhu. Honza, posedlý myšlenkou vykoupat se na každé dovolené ve vodopádu, se do jezírka noří, a zase se hbitě vynořuje se slovy, která se ve slušné společnosti nedají opakovat - voda je opravdu studená. Dostatečně pokocháni se vracíme zpět k autu, střihneme si šotolinovou rychlostní zkoušku ještě jednou (fuj, to je teda materiál) a zamíříme na nejsevernější výspu Hawkes Bay, poloostrov Mahia.

Tam nenáme žádný konkrétní plán, chceme se jen projet po skalnatém pobřeží, které má být podle průvodce "kříženec Doveru a Santorini", a sednout si na kávu do doporučeného Café Mahia, prý s úžasným výhledem. Poloostrov nabízí opravdu úchvatné scenérie - bílá skaliska, modrozelené moře, divoký příboj. Hledaná kavárnička nás ale zklame - poprvé se setkáváme s faktem, že dnes není obyčejná neděle, ale Anzac Day, tedy něco jako kříženec dne armády a dne veteránů. Zkrátka kavárna má zavřeno a my se musíme bez kávy a svačiny otočit a nasměrovat auto k našemu dalšímu cíli, horkým lázním v Morere. Navigaci směrujeme opět GPSce, která chvíli přemýšlí, zakouzlí a najde cestu dlouhou pouhých velmi nepravděpodobných 25 kilometrů. Pustíme se tedy nalezenou zkratkou a už nás ani nepřekvapí, že narazíme na další šotolinovou sekci v klasickém stylu alpských zatáček. S předchozím tréninkem se do ní odhodlaně pouštím a až po prvních dvou kilometrech mě napadne ze zeptat, jak dlouho po té strašlivé škváře ještě pojedeme. Honza chvíli zkoumá údaje na navigaci, než definitivně prohlásí (a netváří se u toho šťastně), že 15 kilometrů. Opotím se hned dvakrát - poprvé při úvaze, jestli se vůbec dobereme konce s celým autem, a podruhé při představě, že bychom potkali auto v protisměru, což se po několika minutách skutečně stane. Následné míjení s krávou už je pak vlastně procházka růžovým sadem, a když se po patnácti kilometrech konečně sesypeme z kopců, jsem zralá ne na horké lázně, ale na něco ostřejšího.

Nejostřejší, co jsme potkali v blízké kavárně, bylo cappuccino, ale i to docela bodlo a pak už balíme do batůžku plavky a ručníky a jdeme vyzkoušet horké lázně. Nenecháme se zlákat hned prvním bazeném u vchodu, protože víme, že po desetiminutové procházce palmovým hájem dojdeme k další, schované lázeňské budově, kde mají bazénky teplotu až jedenačtyřicet stupňů a kam se můžeme v klidu naložit do železité vody a dívat se do korun palem. Než se v šatně převleču do plavek, Honza už je dávno hotov a se zoufalým výrazem se krčí v koutě areálu. Dva bazénky s horkou vodou, každý o rozměru tak 1 x 2 metry, jsou obleženy přibližně třicetičlennou maorskou rodinou, která šplouchá vodu kolem sebe, střídavě hází do bazénků všechny dcery, syny, neteře a synovce a vesele přitom štěbetá. Vmáčkneme se ke kraji jednoho bazénu, ale po pár minutách neustálých obav, že nám nějaké maoře přistane na klíně, vyklízíme pole a jdeme palmovým hájem zase pokorně zpátky. Zkusíme se ještě podívat do bazénu hned za pokladnou, a ten je kupodivu daleko větší a daleko prázdnější. Místní namočená rodina je sotva desetičlenná, a tak je polovina bazénu naše. Prohříváme se tedy v horké vodě, probíráme plány na zbytek dne a rozhodneme se vyrazit ještě do Gisborne.

Naše první obligátní zastávka, turistická informační kancelář, je samozřejmě zavřená (Anzac Day), takže musíme vystačit s údaji z průvodce. Ten ale uvádí, že vinařství s restaurací The Works je pro ochutnávky otevřeno denně - jedeme to tedy hned ověřit. Skutečně mají otevřeno, pouze hned u vchodu je upozornění, že dnes je na všechno desetiprocentní přirážka (Anzac Day...). Jdeme tedy prozkoumat situaci a ukáže se, že za 10 dolarů (dnes tedy za 11) nám připraví 6 vzorků vína a talíř sýrů a crackerů. To nám připadá jako dobrý nápad za dobrou cenu - za pár minut k nám tedy servírka zamíří s nalitými šesti sklenkami a talířkem sýrů, doplněným ještě olivami. Hmmm, hlavně tramín je zajímavý zážitek.

Město má docela blízko centra i kemp, rozhodneme se tedy zůstat přes noc. Auto už necháme zaparkované v kempu a dopřejeme si večerní procházku - nejdřív směrem k hlavní třídě, kde je, co si budeme namlouvat, dost mrtvo. Surfovací sezóna už evidentně skončila (navíc je dneska ten Anzac Day, že), zkrátka všeho všudy najdeme otevřený jeden kebab, jednu čínskou nudlárnu a thajskou restauraci Just Thai, kde nakonec skončíme a kde nám chutná. Zpátky se pak vracíme už za úplné tmy - vlastně za svitu dorůstajícího měsíce plážovou promenádou, slyšíme jen šumění moře a praskání jehličí pod našima nohama...

(Sakra, měli jsme si tu baterku vzít - nebylo to jehličí, byly to fíkovníky a ty zatracený přezrálý šišky mám na botách ještě teď a vůbec nejdou dolů!)

×