Příjemné podzimní popoledne

Dnešek měl být náplastí za všechny (oba) treky, které se Hedvice na Novém Zélandu přihodily. Ráno jsme vstali do nádherného baboletního dne, zvolna se propracovali přes snídani a vydali se do blízkého Napieru.

Napier je jedno z mála novozélandských měst, které má nějaký urbanistický koncept, a to "díky" zemětřesení, které ho v roce 1931 v podstatě srovnalo se zemí. A když ho bylo potřeba postavit znovu, pozvali si k tomu - věc dříve nevídaná - architekta. A že to bylo zrovna ve třicátých letech a ve světě frčel art deco, dostalo celé město uniformní kabátek. Což znamená, že většina budov ve městě je tak nějak ozdobně hranatá; ulice jsou kolonádně široké a na každém druhém nároží cvrliká fontána. Aby se Napiérani na zemětřesení nezlobili (při otřesech umřelo asi 250 obyvatel), zvedlo jim mořské dno u pobřeží o dobré dva metry, díky čemuž městu spadlo do klína nových 40 km2 půdy, na které se Napier hbitě rozrostl.

Přestože art deco mě jako stavební styl nijak zvlášť neoslovuje, líbila se mi pohodová, lázeňsky francouzská nálada v napierských ulicích, které jsou úplně předurčené k bloumání. Po chvíli courání po mořském pobřeží jsme dobloumali na malý sobotní trh, kde jsme chvíli zevlovali, načež jsme se vycházkovým tempem probloumali až do kavárny a tam nějaký čas okouněli. Zrovna když jsme se chtěli začít jen tak potloukat, nastalo poledne a s ním i čas na další dnešní bod programu: místní vinice.

Francouzská nálada se totiž z města rozlézá i do okolní půdy a celého kraje, který je od východu na západ a od severu na jih křižován dlouhatánskými řadami vinné révy, na kterých se dá názorně předvádět kouzlo perspektivy. To by nebylo zas až tak nic zvláštního, na Novém Zélandu se dělá vína, že nevědí co s ním (konkrétně Sauvignon Blanc z Marlborough už snad lijou i prasatům do koryt), nicméně oblast Hawkes Bay, v jejímž středu Napier leží, je jedna z mála oblastí NZ, kde se dělá víno červené (hlavně Syrah, Merlot a trocha Cabernetu).

Naše první výprava skončí neúspěchem - vinařství, kde podle Lonely Planet dělají vyhlášený Syrah, je zrušené, sklady prázdné, vinice vyklučená. Jsme z toho trochu nesví, ale o sklepy tady v okolí skutečně není nouze, a tak brzy nacházíme hodnotnou náhradu při koštování ve vinařství Ngatarawa (hrozné jméno, ale slušné víno) a ve vedlejším Salvare nás dokonce pepřový Syrah natolik unesl, že si odnášíme hned tři lahve (a necháváme jim za ně převážnou část našeho dnešního rozpočtu).

Ale dost už bylo vína - zastavujeme se v blízké čokoládovně - mimochodem, řekl jsem už, že se tady Hedvice líbí? Doplníme zásoby pralinek a míříme - hádejte kam? Ano, do nedalekého vinařství Mission Estate Winery (ještě se nenudíte, že ne?). Tohle je na celém Novém Zélandu úplně nejstarší, nachází se v bývalé křesťanské misii a dodnes produkuje kolem milionu lahví vína ročně (a plánují zvýšit produkci na dva). Víno opět stojí za ochutnání (moc dobrý dezertní Tramín + jeden medailemi ověšený Cabernet, který ale stojí tolik, že si necháme zajít chuť). Světlobod návštěvy je nicméně vyprávění zdejšího koštéra o pohnuté historii misie a místního vinařství, kterému stačí jen několik starých fotografií k tomu, aby rozehrál špičkové představení, u kterého se znamenitě bavíme. Unylé průvodkyně z našich zámků by sem měly jezdit na stáže.

Než se nadějeme, je tu pozdní odpoledne a my se strkáme dál. Ještě jedno překvapení nám ale Napier uchystal: malý obchůdek "Svět vačic", do kterého zajdeme prakticky mimoděk. Uvnitř ale krom všemožných výrobků z vačičích (ježíš, to je hrozné - anglicky je to "possum", jo?) possumích kožek nacházíme i malé muzejíčko, ilustrující konečné řešení possumí otázky na NZ.

S possumy se to má tak: před +- sto lety je z Austrálie dovezli na Nový Zéland, aby bylo na co střílet a z čeho dělat kožichy. Načež se possumové ochotně přemnožili a jakožto všežravci začali žrát všechno: stromy, kytky, ptačí vajíčka (na Novém Zélandu původně žádní větší savci nežili, takže se spousta místních ptáků vykašlala na lítání, hnízda si staví na zemi a chodí pěšky)... Possum sám o sobě moc velký není, ale když jich je 70 milionů (stav z roku 1985), je z toho fakt problém. Takže každý vlasti oddaný novozélanďan possumy likviduje, jak může: střílí je, tráví je, chytá je do pastí, přejíždí je auty. Muzejíčko ilustruje všemožné rafinované udělátory a pasti, které possumy uškrtí, přeseknou, usmaží elektrickým proudem nebo jim automaticky vrazí do břicha inijekci s kyanidem. Na jednu stranu - šílenost. Na stranu druhou to naprosto chápu a rád bych viděl, jak by se naši domácí ochránci všeho živého morálně vypořádali s průserem podobného charakteru. Novozélanďani jsou ale realisti, kteří problém řeší, possumů tu dneska mají už "jen" třicet milionů a stavy dále klesají. Bez komplikací to ale není - jedy z otrávených návnad se usazují v zemi, deště je splachují do řek... No, místnímu ministerstvu ŽP to nezávidím.

Napier necháváme za sebou a po točité silnici kličkujeme mezi kopci až k jezeru Tutira, kde na břehu nacházíme epesní DOC kempoviště. Protože jsem po dnešním dni nějaký fyzicky nevyřáděný, nechávám Hedviku odpočívat v autě (náročný program unaví - většina koštování padá na její bedra, já jsem řidič) a sám se v podvečeru proběhnu po okolních kopcích. Trasa vede převážně přes pastviny s ovečkami a kravičkami, kterým se moje turistické výstřelky příliš nezamouvají - jedna stračena se se mnou dokonce pouští do diskuse, ale po chvíli argumentace ji přesvědčím, kdo z nás je větší dobytek, a pokračuju klusem dál. V kempu ještě rychle vbíhám do jezera (brrrr!), povečeříme z vlastních zásob a můžeme si odškrtnout další úspěšný den.

×