Víno, olivy, čokoláda...

Znovu vstávání s budíkem, už to pomalu přestává být zábava - dnes dokonce na šestou, to je dřív než do práce! Nedá se ale nic dělat, trajekt odjíždí v osm hodin a nakládání začíná v sedm, tak ať to stihneme. Cestou k molu nicméně přichází sladká náplast: místní dánská pekárna Village Bakkerij (pekárnu mají dánskou, hospodu irskou - umějí ti Novozélanďani taky něco sami?) má totiž otevřeno už od půl sedmé a my tedy máme šanci koupit si k snídani pár čerstvě pečených dobrot, což využíváme měrou vrchovatou s tím, že se nasnídáme až na trajektu. Řadíme se do fronty aut, nevydržíme a vytahujeme ze sáčků první voňavé houstičky a šátečky. Když se u nás zastavuje starší pán z biokontroly, jestli nešíříme nějaké sinice, plnýma pusama jen záporně zamručíme a kroutíme hlavou. Ale že tu máme nejlepší pekárnu v zemi, ptá se. To si piš, strejdo. Takové muffiny jsme nejedli ještě nikdy.

Během pár minut naši oranžovou Toyotu polkne loď a my si jdeme na palubu pro ranní kávu, pak se trochu poohlédnout po Marlboroughských fjordech, které mizí v dáli, a než doženeme resty z našeho cestovního blogu, už se před námi zjevuje Wellington. Tentokrát z něj obratem ruky zmizíme, projedeme jen přístavem a pak už ven na dálnici, směrem do Martinborough - kraje, kde převládají rodinná vinařství a kde se prý aspoň trochu daří červeným vínům.

Míříme přímo do městečka Martinborough, kde je vinné centrum s možností ochutnat vína od různých producentů. Co že zrovna sem, diví se sommeliér. Okolo jsou otevřené desítky sklepů, všude prý nám rádi nalejí, tady nám mohou otevřít jen pár vzorků. Zatímco Honza listuje tlustou publikací "Nejlepší nákup vín na Novém Zélandě" (a získává cennou informaci, že dát za láhev přes dvacet dolarů je prostě hřích), já se pouštím do jednoho sauvignonu, dvou pinot gris a dvou pinot noir (světe, div se, ale jedno z nich je opravdu překvapivě dobré). Nakonec vybírám lahvičku sauvignonu, večer se bude hodit, a jdeme si sednout na malý oběd do sousední kavárny. Atmosféra je tu vpravdě provensálská, nikam se nespěchá, kuchař si s každou porcí pořádně vyhraje, a tak i míchaná vajíčka trvají dvacet minut. Nicméně výsledný zážitek, estetický i chuťový, stojí za to. Nápad s muškátovým oříškem rozhodně doma taky vyzkouším.

Svezeme se ještě kousek za město, kde se má nacházet obchod s olivovými oleji - region je jimi velice známý, o olivové háje tu člověk zakopává na každém kroku, a místní se nebojí oleje odvážně kombinovat s různými bylinnými příchutěmi. Bohužel, proti všem našim předpokladům má slavné Olivo dneska zavřeno, takže se rovnou posuneme k dalšímu kulinářskému zážitku, čokoládovně v Greytownu. Už při vstupu do malé místnosti, kde pralinky vznikají přímo před očima, člověka uhodí do nosu tak intenzivní čokoládová vůně, že odejít s prázdnou je prakticky nemožné. Navíc jsou tabulky čokolády i pralinky naaranžovány tak lákavě, že sbalit krabičku jde úplně samo. My jsme nakonec vybrali pár vážených bonbónů a ty nejzajímavější kousky ještě čekají na ochutnání - příchuť "smoked tea lapsang souchong" mě překvapila a "pinot noir 2007" mi vyrazila dech. No, ještě uvidíme, jak dokázali cukráři zakouzlit.

Nejzajímavější místa chutného regionu jsme tím odškrtli a rozhodli se pro přesun do Hawkes Bay, konkrétně do Napieru nebo jeho těsné blízkosti, abychom se zítra prošli město známé nejen vínem (prý dokonce syrah!), ale také svou jednotnou architektonickou koncepcí ve stylu art-deco. Téměř současně se západem slunce dorážíme do místního Top 10 kempu a po zjistění nehorázné ceny (za 38 dolarů na jednu noc se dá normálně pořídit nocleh v hostelu) se přesouváme o pár kilometrů ven z města, do kempíku ve Westshore s příjemnou majitelkou, která nám hned při příjezdu poradí, kudy se zítra nejlíp do Napieru dostat, kde tam zaparkovat, kudy se projít a taky kde nakoupit nejlepší tradiční suvenýry. Teď už zbývá jen doufat, že nám bude zítra přát sluníčko.

×