Trekování a koštování
|
Vstali jsme brzy, dokonce za asistence budíku, protože máme v plánu střihnout si dneska kousek slavného Abel Tasman treku. Vodní taxík nás z Marahau odveze do Torrent Bay a my pak půjdeme pěšky šestnáct kilometrů zpátky, kde zůstane naše auto (jak to takhle píšu, člověka to logicky nutí k otázce, proč to děláme, že?). Vyrážíme tedy do Marahau, balíme do batůžku pořádnou porci vody a něco k jídlu, obouváme těžké boty, kupujeme lístky na lodní taxi a jdeme se nalodit. Nalodění funguje tak, že na dvoře cestovní kanceláře stojí traktor s vlekem a na vleku je posazen pořádný motorový člun, tak pro dvacet lidí. Řidič člunu si nás odškrtne v seznamu, vyfasujeme žluté záchranné vestičky a usadíme se do lodi, podobně jako další pasažéři ze všech konců světa. Když má řidič všechny ovečky pěkně na palubě, sedne si k nám, představí se, přivítá nás a řekne, co nás čeká - traktor nás teď i s lodí odtáhne k moři (je odliv, takže pojedeme pěkný kus po odlitém mořském dně), pak už se člun vydá vlastní silou směrem na sever a bude vykládat cestující podle jejich přání. Řidič ještě podle našich přihlašovacích údajů zkontroluje, jakou cestu má dnes kdo v plánu, upozorní Rosie, aby si dala pozor na přílivové zóně, tu musí přejít hned ráno za odlivu, nám řekne, že si při vystupování v Torrent Bay trochu namočíme nohy, protože zátoka je příliš mělká a loď zastaví kus od břehu, a dva Francouze poprosí, aby si přesedli dozadu, protože budou vystupovat jako poslední (ale ti mu stejně nerozumějí, takže je to fuk). Během plavby pak od řidiče dostáváme průběžně lekce z geografie (v dálce vidíme Richmond Range, hranici Marlborough) a biologie (na okolních skaliskách se usadili "shags", což teda stejně nevíme, co je, ale nejspíš to lítá). No, musím uznat, že ve srovnání například s českými řidiči autobusů je tohle překvapivý a velmi příjemný zážitek.
Zajímavé to začíná být ve chvíli, kdy přichází naše zastávka, člun zastavuje pořádný kus od pláže a my s botami v rukou a vyhrnutými nohavice vyskakujeme do vody. Ta má, podle odhadu mých prstů, kolem šesti stupňů, a mně v zápětí umrzají nohy. Navíc zjišťujeme, že vyhrnout kalhoty ke kolenům bylo prostě MÁLO. Honza si ale vylodění báječně užívá, vrhá se na pláž s bojovým pokřikem, střelbou z trekových holí kosí davy nepřátel (naštěstí na pláži během všedních dnů nikdo není) a záhy ještě hází do zadních řad granát-šišku. Tak, pláž je dobyta a my se můžeme konečně obout, vyždímat mokré kalhoty a vypravit se na cestu.
Národní park Abel Tasman je nejnavštěvovanější ze všech národních parků na Novém Zélandu a stav jeho hlavní atrakce - příbřežní túry - tomu odpovídá. Nejzajímavější pasáž, přechod mělkého mořského zálivu, který se dá pěšky překonat jen za odlivu, si odbudeme hned na začátku, a pak, po chvíli stoupání, se dobře upravená a široká cesta ustálí na úplně vodorovné úrovni. Když náhodou hrozí překonání nějaké menší nerovnosti, je tato pečlivě probagrována, aby trasa vedla stále vodorovně, a případné obtížnější úseky, jako potoky nebo strže, jsou překlenuty mosty. Člověk jako by za celým projektem cítil přísně německého ducha. Cesta nás vede ve výšce asi 100 metrů nad mořem podél pobřeží a nabízí nádherné výhledy na skaliska a zlatavé pláže. První dvě hodiny si scenérie pod námi nadšeně prohlížíme a fotíme, po čtyřech hodinách už jsme ale docela rádi, že trek znova klesá na úroveň mořské hladiny a vede nás zpět do městečka, kde čeká náš vůz.

Kolem druhé hodiny odpolední do něj naskáčeme a míříme dál - naším cílem je dostat se až do Pictonu, odkud nás zítra ráno odveze trajekt zpět na Severní ostrov. Ještě jedna náročná překážka nám ale stojí v cestě - vinice kolem Nelsonu. Tato oblast je známá svými vyzrálými bílými víny (upřímně, dobrě červené jsme tu ještě nepili), takže dáváme první šanci vinařství Seifreid. Teda, šanci mu dávám já, Honza řídí - nechápu, co z toho Zélandu má... Za degustaci si nechají zaplatit tři dolary, ale nabízí kolem patnácti vzorků, z nichž některé jsou doopravdy zajímavé (tramín tu například umějí docela dobře - nebo že by se na něm nedalo nic zkazit?). Narozdíl od našich českých vinařství je u novozélandských vinařů víno docela drahé, takže nákupu nějaké té láhve odoláme. Zatímco perlivým vínům v začátku degustace se mi povedlo vyhnout, dezertní víno v závěru je podle sommeliérky "must" - no, snad si ho dát _místo_ dezertu, k moučníku by totiž bylo příliš sladké. Ještě jedna vinná zastávka, tentokrát v Grape Escape. Vinařství to není, vlastně jen prodejna, ale grátis nabídnou k ochutnání pět vzorků i s výkladem (poprvé docela zajímavé pinot noir) a místo placení prý můžeme do kasičky přispět na krmení pro lamy - což taky uděláme a hned si je jdeme do ohrady pohladit.
Už se nesmíme dál zdržovat, čas kvapí a nám zbývá do Pictonu ještě 120 kilometrů - příjíždíme tam už za tmy (což je v místních podmínkách kdykoli po šesté večerní). Pro jistotu ještě zkontrolujeme, kde je trajektové molo, abychom ráno nebloudili, a pod ruku nám šťastnou náhodou přijde karavanový kemp skoro v centru města a za rozumnou cenu. No a když už máme takové štěstí, že se můžeme večer pěšky vypravit do centra, nenecháme si ujít příležitost posedět ve skotské hospůdce Flying Haggis, kterou jsme objevili při minulém průjdezdu městem. Čepují pět různých piv, místních nebo dovážených přímo ze Skotska. Čtyři stihneme vyzkoušet.

Přidat komentář: