Kajaky - no to tu ještě nebylo...

V noci jsme se přiblížili vytouženému cíli, Tasmanově národnímu parku, a když vstáváme do krásného podzimního rána, přemýšlíme, co že v něm vlastně podnikneme. Když po deváté konečně dorazíme do městečka Motueka, které je pomyslnou branou do parku, míříme rovnou do informační kanceláře. Informační paní se netají smutnou pravdou - Abel Tasman nabízí turistům jeden jediný trek, příbřežní, moc hezký, ale je čtyřdenní a musí se předem rezevovat, na což nemáme ani čas, ani chuť. V kombinaci s vodním taxíkem se ale dá urazit pouze kousek treku - tak velký, na jaký má člověk právě náladu. A navíc se v národním parku dá jezdit na mořském kajáčku, k tomu jsme trochu přičichli už loni v Malajsii a docela nás to oslovilo. Cestou do Marahau (což je ještě jedna taková "branka" do národního parku - menší, ale zato ke všemu blíž) nám v hlavě uzraje plán, že pro kajakování využijeme dnešního modroučkého dne a trekování (pokud nám na něj ještě zbudou síly) necháme na zítra.

V Marahau nám v Abel Tasman Centru řeknou, že si kajaky samozřejmě můžeme vypůjčit, na půl dne, a že bezpečnostní briefing začíná za osm minut, tak ať se koukáme sbalit rychle, protože další už dneska nebude. Nastrkáme tedy do batůžku dle pokynů vodu (bude horko) a foťák (budou scenérie) a hlasíme se Sally, která dělá místního průvodce a instruktora. Spolu s námi briefing absolvují i dvě Holanďanky, které jsou ale ambicióznější než my - po dnešní pádlovací etapě vystoupí na břeh o pár kilometrů dál a další tři dny půjdou trek pěsky. To my se chceme jenom povozit a pokochat - tedy, v těch dimenzích, v jakých má Honza zakódovaný poměr povození a pokochání (což vyznívá výrazně ve prospěch vození).

Sally nás seznámí nejdřív s terénem - budeme se celou dobu pohybovat v zálivu, kde větší vlny v podstatě nehrozí, ale přesto upozorní na místa, kde se můžeme prát s větrem nebo s motorovými čluny. Holandským slečnám pak ještě stručně popíše nástrahy trati, která je čeká na suchu. Dívky jsou věru dobrodružné typy: Tudy se dá projít jenom za odlivu, to víte, že? - Ne. - Ale víte, kdy je odliv? - Ne.

Po skončení teoretické přípravy se na suchu seznamujeme s loďkami, zkoušíme nastupování a vystupování, uvolnění v případě převrhnutí a taky pádlování. Pak už nás Sally i s loďmi převeze na pláž a z jednomístného kajáčku pár minut kontroluje, jestli všichni držíme pádlo rukama a strkáme do vody ten správný konec. A už se sami pouštíme na volné (tedy samozřejmě relativně volné) moře. Po první půlhodině si musíme dát na pláži pauzu a trochu se posilnit, než se vypravíme dál. Pak znovu naskočíme do kajaku, no a potom už jenom pádlujeme a pádlujeme a pádlujeme. Musíme se přece podívat támhle, tam jsou jeskyně, a taky tam do té tišiny, tam je tak klidná voda, že by mohlo být vidět na dno, a ještě k tomu ostrovu naproti, protože tam sídlí tulení kolonie, no a teď už musíme rychle pádlovat zpátky, abychom to stihli, protože zpátky je to ještě dlouhá cesta a na pláži musíme přistát do čtyř do odpoledne, protože nás tam přijedou vyzvednout, tak jen přidej, přidej, odpočívat budeš potom. No, když jsme konečně přistáli, vysypala jsem se z lodi a toužila tak akorát po posteli.

Když jsme Sally předali kajaky zpět, vrátili jsme se do Motueky - mají tu totiž pokrytí signálem, což není na Novém Zélandu, a hlavně na Jižním ostrově, vůbec běžná záležitost. Našli jsme si malý kempík za městem za přiměřenou cenu a únavu z pádlování se rozhodli trochu zahojit večeří v indickém stylu. Teď už se zvolna chystáme ke spánku a popíjíme ryzlink z místních vinic. Inu, asi získáváme zkušenosti - docela se to dá.

×