Prší

Když nám dnes v sedm ráno paní Wienerová pověsí na kliku tašku s čerstvými houskami, je venku ještě skoro tma. Nedí divu, slunce tu dnes vychází v 6:59 - a v Praze by to bylo lepší jen o 4 minuty. Podzimní rovnodennost holt už máme za sebou a odteď už bude mít během dne víc příležitostí k uplatnění tma. Jako kdyby světelný deficit nestačil, už od samého rána dnes, přesně podle meteorologických předpovědí, jemně krápe, a během dne pak déšť postupně přerůstá v silný a vytrvalý slejvák.

Ačkoliv Honza ráno vyhlíží z terasy s optimismem a plánuje, že bychom si - až déšť na chvíli přestane, nebo třeba trochu zeslábne - mohli vyjít aspoň na krátkou vycházku kolem farmy, nakonec ale stejně stráví většinu dne telefonáty a telekonferencemi. Mně to ve skutečnosti zas tak moc nevadí, protože moje pobolívání v krku se dnes nemůže rozhodnout, jestli náhodou nebude pobolíváním v uchu nebo pobolíváním zubu, takže bych pěším túrám stejně nebyla moc nakloněná. A nepřeje jim ani počasí - meteorologická situace se totiž průběžně zhoršuje natolik, že by bylo těžké nejen realizovat vycházku, ale celkem obtížný je i rychlý výpad ke schránce paní Wienerové, kde si dnes naposledy objednáme na ráno čerstvé housky.

Pátek tedy trávíme zavření v apartmánu, dostatečně zásobeni kávou a mlékem a čokoládou a croissanty. Narozdíl od našeho Apartementu Fünf mají některé jiné zdejší apartmány dokonce i krb, ten by se teď docela hodil - ale to jedině až sem pojedeme někdy příště. Ale i když vyhlížíme z terasy ven jen přes dešťovou clonu na mlhou zahalená horská panoramata, říkáme si, že to tady, v jezerním kraji, stejně mají moc hezké. A že jsme měli zatracenou kliku, že jsme se sem ještě v pozdním létě stihli podívat.

×