Domů, do Prahy, na Chodov...

Nejdřív to vypadalo, že budeme mít cestou domů při přestupech zbytečně moc volného času (na Mauriciu na letiště dvě hodiny a v Paříži dokonce čtyři), jenže se všemi těmi různými zpožděními, přesuny z jednoho terminálu na druhý a včetně faktu, že v Paříži kapitán napoprvé netrefil přistávací dráhu, to nakonec budeme mít tak akorát. Naše letadlo domů startuje asi za hodinu a půl a na pařížském letišti je tak nehorázná fronta k bezpečnostní bráně, že nám to nejspíš vyjde jen tak tak.

Při vyčkávání máme tedy čas trochu bilancovat, v jakém směru pro nás byla dovolená inspirativní. Určitě jsme si do 2do listu napsali spoustu věcí, ke kterým nás Réunion přivedl a které chceme vyzkoušet a udělat. Ať už se jedná o takové triviality, jako pokusit se doma naložit vlastní rhum arrangé a zkusit uvařit tradiční kreolské rougail saucisse (jídlo, které na Réunionu prodávají na každém rohu a které ze všeho nejvíc připomíná náš buřtguláš), nebo o věci zásadnějšího charakteru, jako například získat potápěčskou licenci (Honza), pohnout s tou zatracenou francouzštinou aspoň na rozumně konverzační úroveň (Hedvika) a najít konečně někde na světě pořádně barevný korálový útes (oba).

Jsou věci, po kterých se mi v Praze bude rozhodně stýskat: šumění mořských vln (neuvěřitelně uklidňující zvuk), svítání o šesté ranní (tak to na Réunionu mají po celý rok - závist!), příjemných pětadvacet stupňů, melodická francouzština (i když často przněná kreolským dialektem), dvoutisícové vrcholky hor přímo na dosah ruky a v neposlední řadě bagety a croissanty podle francouzských receptur, které prostě hned tak někde upéct neumějí.

Z druhé strany vzato musím přiznat, že mě čtrnáctidenní pobyt na Réunionu přiměl vážit si věcí, které ve svém životě přijímám jako zcela samozřejmé a které mi bohužel korálový tropický ostrůvek nabídnout nemohl. Tedy, jakmile budu zpět v Praze, mám v úmyslu zejména:

1. Zajít si do města a rozkošnicky bloumat po chodníku od jednoho kraje ke druhému.

Réunion vůbec není země udělaná na chození - tedy aspoň ve městech ne. Každý má auto a jezdí se s ním všude, čili cestování je věčný boj o prokličkování v zácpě a o místo na parkování. Chodníky, pokud vůbec existují, jsou uzoučké a pro procházky zcela nevhodné.

2. Dát si někde časnou večeři v pět odpoledne a drink o půlnoci z čiré radosti nad tím, že mají otevřeno.

Réunionské restaurace se přísně drži francouzského vzoru a otevírají vždy pouze na obědy a pak až na večeře. Setkali jsme se s jednou, která byla otevřená od půl dvanácté do jedné a pak od 18:30 do 19:45. Veškerý noční život v restauracích končí úderem deváté večerní. Během odpolední a pozdnějších večerů pak bývá na opuštěné město smutný pohled (o zcela mrtvých nedělích, kdy je celý den zavřené všechno, nemluvě).

3. Dopřát si rafinované jídlo, které dobře chutná i vypadá, a otevřít si k němu láhev dobrého vína.

I největší kreolské speciality vypadají jako šlichta. Není to způsobenom tím, že bychom se živili jen u levných pouličních stánků - pro jistotu jsme totiž zkontrolovali v jednom knihkupectví obrázkovou kuchařku s tradičními kreloskými recepty a museli jsme konstatovat, že z toho by oku lahodící talíř nenaaranžoval ani Pohlreich. Co se chuti týče, jedná se o kořeněné směsky s kusy masa včetně kostí - Kreolci prostě naporcují kuře či jehně mačetou na menší kusy, aby se vešlo do hrnce, a dál si s tím moc nedělají hlavu. No a tragédie s vínem v hlavní roli, ta už tu byla důsledně zmíněna před pár dny.

Vcelku se tedy dá říct, že naše cesta byla objevitelská v mnoha směrech, často nečekaných. No, asi proto nás to cestování - i přes nohy zdřevěnělé v letadle, nekonečné fronty u check-inu a opakované svlékání a oblékání u bezpečnostních rámů - pořád tak nehorázně baví.

P.S.: Na letišti v St. Denis při našem odletu vysílali úžasnou reklamu na Thajsko! :)