Na dovolené

Plán na dnešní den byl celkem prostý: trávit dovolenou jako normální lidi, tj. Nikam se nehnat, válet se na pláži a tak. Začátek se nám docela vyvedl - ranní snídaně v pekárně pana Čonga byla excelentní, byť i mě ty dvojstupy zákusků, věnečků, taštiček a houstiček přivádějí k temným myšlenkám na osobní váhu v zešeřelém koutě našeho bytu, která trpělivě a nepohnutě čeká, až si spolu po návratu promluvíme.

Následuje pláž, protože v itineráři každého dovolenkáře musí válení se na pláži zabírat prominentní místo, jinak to není žádný dovolenkář a basta fidli. Válíme se na střídačku, protože máme jen jednu sadu šnorchlovacího vybavení, a navíc fouká tak silný vítr, že bez pořádné zátěže (viz poznámka o pekárně výše) bychom naše propriety hledali až někde v Saint Giles les Bains.

Rejdění pod vodou se ukázalo být více než uspokojivé, korály tu bují hojně a ve všech možných tvarech, byť, jak už jsme zjistili dříve, barvou této sezóny je spíše hnědá - i když se tu a tam najdou experimentátoři extravagantně hýřící modrou, žlutou a zelenou (jelikož jsem chlap, zůstanu u tohoto výčtu - Hedvika by možná dokázala vyjmenovat další odstíny, jenže by u toho určitě zase používala ta slova, která pro mě představují výhradně přísady na pizzu).

Vítr nás vyhání od moře dříve, než jsme původně očekávali, a zahání nás rovnou do postele, kde po náročném sportovním výkonu odpočíváme. Pak - ano, uhádli jste, oběd. Pak krátká návštěva u pana Čonga. Pak odpočíváme a pak jdeme na večeři. Pak...

Dál pokračovat by asi bylo marněním času. Prostě jsme se flákali, nezažili jsme nic úžasného, ani jsme nezachránili svět před teroristickým útokem. Strávit takhle čtrnáct dní v kuse, chytly by mě nejspíš mory (tak třetí den, řekl bych). Ale konec konců, jsme tu na dovolené na zotavenou, takže je dobře, že jsme se alespoň na jeden den k tomu zotavování nakonec dostali.

Dobrou noc.