Na Mönchgut

Bergen auf Rügen - tam naše putování v sobotu ráno začíná. Věcně vzato tedy začalo už páteční cestou z Prahy a noclehem v Altefähru, ale až dnes ráno jsme v Bergenu zaparkovali auto a dál vyrazili jen na kolech.

První kontakt s německým osídlením nás trochu překvapuje: zdaleka ne všichni tu žijí v malebných hrázděných domečcích, jak by se na první pohled mohlo zdát, někdo dává přednost i panelákovým bytovým jednotkám z minulého století.

Nás ale zajímá hlavně kvalita cyklostezek, a ta je, ehm, překvapivá. Hlavně ve srovnání s našimi zkušenostmi z Francie a Itálie. Povrch "betonové panely" patří k těm lepším variantám. Horší je "mokrý písek." Abych nezapomněla, skoro nepřetržitě totiž prší. Tedy, vždycky tak 30 minut prší a pak 30 minut ne. My se modlíme, aby pršelo co nejmíň (Honza totiž zapomněl kapucu) a taky aby se moc brzy nesetmělo (Honza totiž zapomněl čelovku). Naštěstí mají na Rujáně skoro bílé noci, aktuálně zapadá slunce až někdy o desáté. Jo, abych nezapomněla! Místní specialita: cyklostezka = bahno + kobylince. Chu-ťov-ka... A značení cyklostezek, to tu mají fakt fajn! Ještě kdyby tak objevili asfalt.

Prší pořád, ale my jsme za necelou hodinku znovu v civilizaci (tj. na dláždění). Putbus, "bílé město", bylo kdysi sídlem knížat a vládnou mu bílé klasicistní budovy. Bílou barvu zachovávají na svých domcích obyvatelé i dneska, navíc fasády vylepšují stromkovými růžemi. My ale v klasicistním Putbusu hledáme hlavně kousek místa, kam neprší, nebo aspoň prší míň. V nejhorším slejváku nám na svačinu poslouží aspoň lavička pod stromem.

Putbus není jinak na pamětihodnosti moc bohatý, takže místní vyrobili jednu umělou - Haus Kopf über (dům vzhůru nohama). My ho ale obdivujeme jen zvenčí - 6 EUR na osobu za vstup dovnitř se nám dát nechce. Peníze si radši necháme do Lauterbachu, kde je dnes hrnčířský a rybí trh! Lauterbach je taky první místo, kde přijíždíme k moři, jachtám, kachnám a tak. Déšť sice trochu polevil (rozuměj: padají menší kapky), ale mořský kajak, který tu taky nabízejí, si dneska rozhodně necháme ujít.

Hrnčířů je tu spousta a kromě hrnců dělají i ledacos jiného. Třeba žížaly. Navíc na trhu v Lautechbachu taky objevujeme pokrm, který budeme baštit celé následujícíh dny: Fischbrötchen. V malé bagetce je kus ryby - uzené nebo nakládané. Stojí to 2 - 3 eura a vydá to na malý oběd. Můj losos je OK, ale Honzův Raücherrollmops (uzený zavináč) je excelentní. Pivo jde k obojímu báááječně. A ani následné procházce po přístavu neodoláme, jako ostatně u moře nikdy. Akorát už zase docela leje.

Vykoukaní a najedení se pouštíme na další cestu. Pořád nás provází déšť. V těch mokřejších okamžicích se snažíme trochu schovat, ale snaha ukrýt se pod mladou třešní moc nepomáhá, tak si aspoň trháme něco jako dezert.

Z Lauterbachu pokračujeme vlastně pořád podél moře, ale celou dobu to vypadá, že jsme u rybníka. Alespoň ta architektura je typicky severoněmecká. Doškové střechy a zkřížení koně ve štítech, obojí je pro Rujánu charakteristické. Jeden domek při cestě navíc obyvatelé vylepšili námořnickou symbolikou: červenou a zelenou navigační bójí. Jiná malebná došková chaloupka zase vypadá spíš trochu britsky a zahrada u ní zase trochu francouzsky, tedy spíš impresionisticky. Zkrátka nebýt toho počasí, ideální prázdninová cykloprojížďka.

Celá Rujána (hlavně jižní část) je samý menhir a dolmen. Kdo ví, proč do nich naši předkové dělali ty vyryté čáry. Rozhodně prý to ale jsou magická místa. Na nás odpočívadlo u dolmenu zapůsobí tak magicky, že se Honza neprodleně svalil s tím, že si musí trochu zasurfovat na internetu. Jo, a už zase prší.

Až mi zase bude někdo vykládat, jak je Rujána rovinatá, to se nasměju. Kopečky nemají moc, obvykle jen pár desítek metrů, ale člověk jich denně musí pěkných pár vyšlapat. Nahoru... a dolů... a zase nahoru...

V Moritzdorfu se nám pak postavil do cesty průliv. Sice ne moc široký, ale přece... Naštěstí to tady umí vyřešit převozník. Pěkně postaru, vesla do ruky - a za dvě eura a tři minuty jsme na druhé straně i s koly.

Parní vlak Der Rasende Roland (Naštvaný Roland) je úzkokolejka spojující vnitrozemí s lázeňskými letovisky na pobřeží poloostrovat Mönchgut, kde dneska svoje cykloputování zakončíme. My ale máme odvoz vlastní - takže mašinku u městečka Göhren jenom zvědavě okukujeme.

Bydlíme v kempu Regenbogen u Göhrenu, za noc platíme nekřesťanských 36 EUR, do sprchy se chodí na čipovou kartu a hlavní ulice kempu se táhne - nekecám! - cca 3 kilometry. A u cedule "Kino" mají fakt kino. V kempu mají samozřejmě taky kavárnu, bar a restauraci - tam záhy zapadneme (Honza, jak jinak, surfuje). Sedíme na terase - a neprší!!

Příznivé počasí nás nakonec ještě zláká na večerní procházku do centra Göhrenu. Cestou samozřejmě trochu sprchlo, ale jenom trochu. Plážové koše se asi na moře naštvaly, protože se k němu točí zády. Procházkové molo je pro každé rujánské letovisko povinností. Domácí si ho vždycky hned popíšou cedulí s názvem města a přetahují se, aby jejich molo bylo lepší než to u sousedů. Tady v Göhrenu na něm mají teda jenom lavičky, takže nic moc.

Jo, abych nezapomněla - náš kemp má taky divadlo a v něm velkoplošnou projekci. Němci dneska hrají čtvrtfinále fotbalového šampionátu - to zas bude v alejích...

×