|
|
...a zpátky domů
|
|
Hedvika, 30. 7. 2015
Catherine se pro mě ráno zastavuje už ve tři čtvrtě na osm. Můj vlak sice odjíždí až po půl deváté, ale ona má hned ráno turnaj v golfu. Skoro se zdá, že se francouzští důchodci nemají zas tak špatně, zvlášť když u toho pronajímají apartmán v Rochefortu. Catherine ještě prohlídne byteček, jestli jsem mu nic neudělala, a zavře okenice. Byt teď prý zůstane prádzný, další hosté přijedou – ó, hrůzo – až zítra. No, celkem solidní přivýdělek, řekla bych.
Cestou na nádraží mi ještě Catherine prozradí, že o víkendu mají znovu přijít canicules, tedy vedra na umření (vážně nevím, čím jsem si zasloužila tohle studenomokré dovolenkové počasí), a pak už se rozloučíme. Koupím si tedy lístek do Bordeaux – s klučinou v pokladně už se známe – a vyčkávám. Ze zastávky před nádražím právě odjíždí autobus na Roy Bry, a zrovna dneska je kousek odtamtud trh… Jenže já za chvíli musím naskočit do vlaku úplně opačným směrem.
Vlak je z Rochefortu skoro prázdný, zaplní se až v Saintes (co tam, proboha, všichni ti lidi dělali?). Někteří cestující mají vytištěné elektronické jízdenky s QR kódem, ale náš průvodčí zrovna nemá čtečku, takže se na každou jízdenku jen pečlivě zahledí, udělá "píp" a cestujícím se omluví, že skutečné pípátko holt dneska nevzal. Taky mají průvodčí u nás doma takový smysl pro humor?
V Bordeaux jsme skoro přesně na čas, kolem půl jedenácté, a já nejdřív začínám shánět, kdy a jak se dostat na letiště. Mladík v infokanceláři mi velmi vlídně vyloží výhody kyvadlovky, ta jede přímo, každou celou hodinu, a trvá jí to asi třicet minut. Přiznává ale i možnost jet městským autobusem, ten jezdí každou čtvrthodinu, ale pozor, Madame, asi tak hodinu mu to bude trvat.
Nakonec dám asi přednost městské dopravě, jednak je pětkrát levnější a druhak se mi docela líbí, jak ji pořád vylepšují, aby mohla konkurovat drahému kyvadlovému spoji. Letos v létě třeba přimontovali do městských autobusů, které operují na letištní lince, regály na kufry.
Potom hledám úschovnu zavazadel, protože bych se přece jen chtěla trochu projít po Bordeaux – a myslím, že můj kufr nezbytně nutně na procházku nemusí. Do úschovny musí všechna zavazadla projít rentgenem a pak se dají zamknout do lockerů. Platí se za to podle velikosti lockeru od 5,50 EUR výš, ale můj kufřík se nakonec vejde do toho nejmenšího. A tak už jsem připravená jít objevovat Bordeaux.
Skutečnost ovšem není tak růžová, jak jsem si ji původně malovala. Nejsem právě v centru města, čili se skromně chci jít podívat jen ke břehům Garonne, nicméně i to je docela komplikované a spojené s překonáním několika mnohaproudých silnic. Nakonec se ale k nábřeží probojuji. Bordeauxská nábřeží, tzv. quais, jsou vlastně takovým společenským centrem – lidi tam posedávají, povídají si, někde jsou i kavárny, restaurace… Já na Quai Sainte-Croix natrefím na sportovní den jakéhosi házenkářského klubu. Děti tam blbnou na trávě i na kurtech, a na jednom z nich dokonce hrají házenou v sedě na invalidních vozících – a přijde mi, že jsou tam kromě hendikepovaných mezi nimi i děti úplně zdravé. Na respekt a toleranci k postiženým se ve Francii vůbec dost tlačí – někdy mi přijde, že až trochu moc, ale kdo ví, asi to nese své ovoce. Třeba tady u toho pseudoházenkářského zápasu se evidentně bavili všichni.
Ráda bych si pořídila pár fotek řeky, ale ve skutečnosti tu není příliš fotogenická. A jak tak hledím do nahnědlých vod Garonne a zvolna se v duchu loučím s Francií, pípne mi v mobilu SMSka, jestli bych se nechtěla jet z září projet jachtou po vodách Skotska. No, kdo by v tak emocionální chvíli odmítnul, že?
Blíží se poledne, takže obracím své kroky zpátky k nádraží – před jednou potřebuji nasednout do autobusu na letiště. Bohužel se poledne teprv blíží, ještě neodbilo, čili jsou nedobytně uzavřené všechny restaurace v okolí. Existuje tu takový zvyk, že pár minut před dvanáctou si všechny servírky sednou na zahrádku své restaurace, dají si kávu něbo nějaký jiný drink a zapálí si cigaretu. Tím by mohli v lidech věci neznalých vyvolat dojem, že restaurace otevřela s přestihem – ale kdepak, na mě si nepřijdou! Dojdu tedy celou cestu zpět až k nádraží, to už je doopravdy dvanáct, a na svůj poslední francouzský oběd, dokonce přímo v Bordeax, tak skončím v Burger Fermier (ta ostuda!) vedle Gare St. Jean. Objednám si croque monsieur, ale možná je to chyba, croque není ve skutečnosti žádný trhák, zatímco na zdejší burgery stojí v podniku fronta až na zahrádku a během mého obědvání se nijak nekrátí.
Pak ještě vyzvednout kufr z úschovny. Akorát jsem svědkem toho, jak se správcem diskutují dva mladí Američané. “Ale my si tam ty batohy chceme hodit jen na dvě, tři hodiny!” “Je mi líto, pánové, cena je daná, 5,50 – 9,50 podle velikosti batohu.” Jo, hoši, taky jsem nechtěla věřit vlastním uším.
S kufrem v ruce už mířím na městský autobus. Jízdenku za 1,50 kupuji v automatu na zastávce. Ten mi sice na obrazovce červeně rozsvítí, abych si nezapomněla vzít vrácené drobné, ale moji dvoueurovku sežere celou, jen se oblízne. Naštěstí z něj vypadne aspoň jízdenka, takže mohu vyjet. Jednotlivé zastávky autobusu se dají sledovat na monitoru přimontovaném u stropu, a tam se cestující dozví nejen to, na které spoje se dá na dané zastávce přestoupit, ale taky to, kolik kol je na té zastávce k dispozici k vypůjčení. Kola jsou tady vlastně součástí městské hromadné.
Autobus kličkuje trochu jinou trasou, než jsme jeli směrem tam, a občas hlásí, že je objížďka tam a objížďka tady… Mně je to celkem fuk, stejně jedu až na konečnou, ale starý pán s bílým plnovousem, který se vedle mě usadil, nervózní stále víc. Pak se mě zeptá, jestli nevím, zda autobus jede tou či onou ulicí. Slyším silný anglický akcent, tak přepnu do angličtiny. Ukáže se, že pán je profesorem angličtiny původem z Toronta, ale už pěkných pár let vyučuje angličtinu Francouze tady v Bordeaux. Autobusem jezdí často, jenže místní ty objížďky pořád nějak předělávají! Mě tipuje podle řeči na Britku, což mě poteší, ale s trasou mu nepomůžu, budu ráda, když poznám zastávku na letišti. Chlapík mi tedy popřeje hezký let a na příští zastávce vystoupí s tím, že domů dojde radši pěšky.
Jsou dvě hodiny a já jsem na letišti. Odlet je plánován na půl čtvrtou, takže času je dost. Mířím k balení kufrů, ale zaměstnanec, který balicí stroj obsluhuje, má polední pauzu. Vzhledem k francouzským zvyklostem usoudím, že se taky nemusí vrátit před čtvrtou, a rozhodnu se kuft nacheckovat neobalený. Snad to přežije.
Podobně jako na Ruzyni pro ČSA, v Bordeaux mají všechny lety AirFrance taky společný check-in. Ale všechna čest, holkám za přepážkami to odsýpá mnohem líp než Pražačkám. Dvakrát zakroucenou frontu mám za sebou za míň než pět minut a už dostávám boarding pas. Můj kufřík trochu přibral, místo minulých devíti kilo má čtrnáct a půl – to budou ty lahve. A paní za přepážkou mě upozorní, že můj let bude asi o dvacet minut opožděn, protože jim pozdě přiletělo letadlo. Moje hodina a půl, kterou mám na přestup v Paříži, se tedy znovu začíná povážlivě krátit.
Před nástupem si ještě dělám zálusk na nějaký francouzský dortík. Za celou dobu se mi nepovedlo ve Francii narazit na pořádného patissiera-confissiera. A nepovede se mi to ani na letišti – nabízejí tady panna cottu a muffiny. Obojí oželím a jdu se posadit k bráně. Tiše doufám, že avizované zpoždění nebude příliš narůstat.
***
Nakonec to proběhlo hladce. V Paříži jsme byli zpoždění jen trošku, takže jsem přípoj stihla s přehledem. Navíc mi tentokrát Charles de Gaulle ani neztratil kufr, čili jsem o tři čtvrtě na osm seděla na ranveji na pražském letišti a o půl desáté už byla i s kufrem doma. Ještě jsem si cestou stihla prohlédnout nové stanice zeleného metra.
Když tak přemýšlím, co mi tenhle týdenní výpad vlastně přinesl, uvědomuji si, že jsem se jela hlavně učit francouzsky. Takže – slovíčka!
La marée – příliv. Nebo taky odliv. Prostě slapové jevy. Když se v Charente Maritime něco nepovede, něco nejede nebo se něco zavře, často je to a cause de la maréé. Moře to prostě nedovolí.
Le gréement – všechno, co loď má a není to zrovna trup. Zatím to dovedu přeložit jen pocitově, slovníky se tomu moc nevěnují, ale hlavně je to podle mě takeláž a plachtoví. Prostě to, co se stará, aby plachetnice jela dopředu.
L`estuaire – široké, ale nerozvětvené ústí řeky. Vlastně taková delta, ale vše v jednom. Pořádný l`estuaire je takový kříženec mezi řekou a mořem, takže teče chvíli tam, chvíli zpátky, chvíli se odlívá a chvíli přilívá. Kolem něj se zpravidla rozkládají les marais – mokřady. Ty nejsou vůbec tak mokré, jak by si člověk mohl představovat, protože se na nich normálně pasou krávy nebo koně a vůbec se u toho neboří do bahna. Ale skrz marais vede spousta kanálů a stružek plných vody a celé je to takové neprostupné a nevlídné a je líp se od toho držet dál.
Je vidět, že spousta slovíček mě naučilo moře a věci, které s ním souvisejí. Je pravda, že trávit prázdniny v blízkosti moře, vlastně na pobřeží, au littoral, byl pro mě úžasný zážitek.
Ale máme tu i oblast dějepisnou. A l`époque – v dávných dobách. Tohle je úžasné slovní spojení, protože umožňuje Francouzům nepřemýšlet, kdy se daná historická událost stala. Století sem, století tam, je to prostě dávno. Stalo se to jednoduše a l`époque.
A abych nezapomněla na gastronomii: givré – v doslovném překladu ojíněný, ale tohle jsem se naučila v souvislosti se servírováním koňaku. Lidem, kteří považují koňak za příliš silný, servírují koňakoví experti koňak podchlazený na -18 stupňů. Láhev se vlastně vyndá rovnou z mrazáku, je tedy givré, a koňak pak chutná o hodně méně alkoholicky.
Tak tedy au revoir, douce France – aspoň prozatím. Díky za nové zážitky a překvapivá setkání – a věřím, že se nevidíme naposledy.
|
|
RSS