Obléhání La Rochelle
|
|
Hedvika, 29. 7. 2015
Předsevzetí o pozdním vstávání bylo sice fajn, ale nakonec se stejně budím kolem půl osmé. Vyškolená slejvákem a vichřicí na ostrově Aix pořád tak nějak pokukuji po obloze, jaké slibuje počasí – a tak rovnou z postele mrknu oknem ven, jak to vypadá pro dnešek. Kupodivu, mraky se trochu protrhaly a občas prokukuje modro, takže hurá na výlet!
Dnes se chystám na La Rochelle. A podobně jako to byla v 17. století enkláva protestanská, dnes je to enkláva turistická – do La Rochelle se zkrátka "jezdí". Jezdí tam rodiny, jezdí tam školní výlety, jezdí tam Francouzi, jezdí tam zahraniční turisti… Ti všichni to samozřejmě dělají proto, že staré město je opravdu hezké, hlavně jak je celé propletené s mořem. Nicméně bude třeba se připravit, že tam rozhodně nebudu sama.
Nechala jsem se zlákat ranním výhledem z okna a možná vůbec poprvé balím do batůžku kromě svetru a deštníku i sluneční brýle – a vyrážím na nádraží. Ježdění zdejšími lokálními vlaky jsem velmi přišla na chuť, kvalitou připomínají naše Pendolina (no, cenou trochu taky), jsou v nich plyšová sedadla, elektrické zásuvky, akorát chybí wifi – narozdíl od městských autobusů, které ji všechny mají. A nejsem sama, kdo je kvalitou zdejší železniční dopravy překvapen – francouzský školní výlet z nějakého jiného regionu se chystá po nastoupení do vagónu zase hned vystoupit, protože se bojí, že se omylem nalodil do 1. třídy. V tomto vlaku se pak poprvé setkávám s tím, že průvodčí kontroluje lístky. Tedy, ne že by v těch přechozích vlacích průvodčí nebyli, ale sloužili především k tomu, aby procházeli vlakem, informovali o návazných spojích a přáli cestujícícm hezký den. Dneska poprvé jsem doopravdy potřebovala mít jízdenku.
Do La Rochelle dorážím za slabou půlhodinku, samozřejmě – při mém štěstí – za plného odlivu. Městské přístavy jsou zavřené na pevná pneumatická vrata, která kdyby povolila, tak všechny jachty vytečou do skoro prázdného Antiošského zálivu. Akorát starý přístav se ničím zavřít nedá a teď je skoro suchý, takže se tam loďky tulí v jednom koutě, kde je trochu víc vody, a čekají, až to přejde.
Na to, že je půl desáté a všechny atrakce jsou ještě zavřené, nábřeží už se hemží celými davy lidí. I kavárníci se tu naučili otevírat dřív, a tak už turisti posedávají v kavárničkách s výhledem na vodu (teda, na ty zbytky) a vyčkávají, až padne desátá a všechny ty řízené prohlídky a výlety a okruhy vypuknou. Naštěstí se většina lidí už teď hromadí ve frontách na parníky objíždějící okolní ostrovy – Ile d`Aix, Ile de Ré, Boyard a tak. To já už mám za sebou, dnes jsem tu výhradně kvůli samotné La Rochelle. A začnu jejími věžemi.
Když kardinál Richelieu protestantskou La Rochelle úspěšně obléhal a nakonec dobyl, pro jistotu nechal celé její opevnění vyhodit do vzduchu, aby Larochellani nedostali zase nějaké svobodomyslné nápady. Ponechal jen tři věže – kdo ví, jestli mu jich bylo líto, nebo jestli pro ně měl dobré využití. Tour de la chaine, řetězová věž, sloužila správci přístavního řetězu – tehdy starý přístav ještě zavřít šel, dělalo se to vraty s velikým řetězem, a ten řetěz měl na starost jmenovaný specialista, který ve věži bydlel. Z vršku věže je krásný rozhled na přístav a taky na sesterkou věž, Tour Saint-Nicolas. Já pokračuji k Tour de la lanterne, věži s lucernou, kde byla, jak už sám název napovídá, umístěná lampa. Věž tak byla vlastně navigačním bodem, a součástí navigačního systému je dodnes. Interiér prohlížím spíš zběžně (hlavně rychle mizím z patra, kde si němečtí rodiče prohlížejí historické artefakty, zatímco malý Prušáček dupe do středověké podlahy a vykřikuje “Ich weiss nicht warum wir so lange hier bleiben!”). Z vršku věže je ale super výhled a vyhlídka už se otevírá nejen na staré město a vjezd do přístavu, ale taky na Port des Minimes, jachetní přístav v novější části města, kam se chci jet podívat.
Od Tour de la chaine jezdí do jachetního přístavu solární lodní kyvadlovka, takže za patnáct minut už přístav vidím zblízka na vlastní oči. A musím říct, že se mi jim nechce moc věřit. Přístav je obrovský. Nikdy v životě jsem neviděla tolik jachet pohromadě – a možná už ani neuvidím. Když v 60. letech přišel jeden z místních jachtařských nadšenců s nápadem, že by bylo fajn vybudovat v La Rochelle pro hobby jachtaře speciální přístav s asi tak 2000 stáními, museli si všichni ostatní akorát ťukat na čelo. Ale protože se malí jachtaři v rybářském přístavu akorát pletli, o tom komerčním nemluvě, v 70. letech se skutečně začalo se stavbou. Hotová marina měla nakonec kapacitu 3300 míst a stala se tak největší hobby marinou v Evropě. V letech 2012-14 pak Larochellani dostavěli ještě jednu hráz, čímž jednak omezili nepříjemné vlnobití na okrajových molech a jednak mohli přístav rozšířit na stávajících 5000 míst, která nabízí dneska. Teď je tedy marina rozkročená na asi 50 hektarech, a aby se všichni jachtaři dostali ke svým lodím, je v ní nataženo 15 kilometrů pontonů. A já blázen si v marině v chorvatském Murteru myslela, že to mám do sprchy daleko…
Fascinovaná tou neuvěřitelnou rozlehlostí se po přístavu pěknou chvíli procházím a marně se ho snažím vecpat do fotek – nevejde se ani do těch panoramatických. Z pontonů vybíhají dřevěné prsty, mezi které lodi přistávají, a jachty se vyvazují vesměs špičkou. Ne že by byla marina nacpaná vyloženě k prasknutí, sem tam se nějaké místečko najde, ale rozhodně jich není moc. Přístav má dokonce své speciální uvítací molo s recepčním, který vám přidělí číslo stání. Pak už je jen na vás, abyste domanévrovali na ten správný flíček. A lehké to nebude, i přes svou neuvěřitelnou velikost přístav využívá každého místečka do mrtě a veškeré manévrovací prostory jsou tak těsné, jak jen to bylo možné. Když nás do mariny vezla naše soládní kyvadlová loď, kapitán měl občas od okolních lodí jen pár desítek centimentrů.
Z přístavu vyhlížím i směrem ven, na volné moře, které se zvolna začíná vracet ke břehům. Kus od pláže dovádí nějaká tlupa na paddle boardech. Tedy, sluneční brýle už jsem si vzala, to jo, ale svetr a sako mám taky. Při představě studeného Atlantiku se až otřesu zimou.
To už je ale pomalu čas na oběd. Foťák mám tak plný lodí, že se bojím, že trpaslíčkům uvnitř došla bílá, takže mířím rovnou k palačinkárně. Mám jednu předvybranou z Yelpu, a jsem sice trochu překvapená, když na její adrese už nesídlí Apetit Paradis, ale Ty Breiz, nicméně palačinky dělají taky, takže tam zasednu ke stolu. Samozřejmě až když odbije dvanáctá. Pro jistotu se ve 12:02 slečny servírky ptám, jestli už jsou otevřeni pro polední servis, a ta přísně zkontroluje hodiny a nakonec tedy souhlasí. Tenhle zvyk jíst výhradně až po dvanácté považují za debilní hned z několika důvodů: jednak mám prostě někdy hlad dřív, a druhak to způsobuje, že úderem dvanácté se u všech restaurací nastaví chumly lidí kolem venku vystavených jídelních lístků a začnou jeden přes druhého nakukovat, co by si tak dali.
V Ty Breiz to ale na nával nevypadá, restaurace je od centra města dost daleko. Nedá se tady ani čekat příjemná lenivá atmosféra – spíš to probíhá ve stylu “tady máš palačinku, naval 10 eur a můžeš zase jít”. Podniku je ale nutno přiznat, že galetka je výborná, má vláčné těsto, které chutná trochu po oříšcích – tak to má být. Problémem českých galet je, že mají konzistenci – a často i chuť – včerejších novin. Moje galette je navíc plněná slaninou, sýrem a smetanou. Není žádný div, že mě při každém pobytu ve Francii začně po dvou či třech dnech zlobit žlučník. Jak to ti Francouzi můžou přežít? Kostka másla do tohohle, litr smetany do tamtoho – jak jen tohle budu vysvětlovat svým kalorickým tabulkám… Ke galetě přidám ještě karafku výborného bretaňského cidru a mohu pokračovat v cestě.
U dalšího postupového bodu jsem váhala mezi akváriem a námořním muzeem. Larochellské akvárium už jsem kdysi viděla (a moc si ho nepamatuju, takže to asi nebyl takový trhák), čili jsem se rozhodla pro námořní muzeum. Klučina v pokladně se ptá, odkud jsem – některé instituce to chtějí vědět, kvůli statistikám. Prozradím Českou republiku, ale moc velkou radost mu tím neudělám. Chvíli zběsile kliká… Slečno, my Českou republiku nemáme v systému. Je to hned vedle Rakouska, vtipkuji. Chlapík se směje, ale nic bych nedala za to, že tam ty Rakousy nakonec klikne. Co taky s tou zatracenou Češkou jiného, že?
Námořní muzeum je sice nepřehlédnutelné už z vlaku – červeno-modro-žluté šupiny, které tvoří střechu, jsou vidět v La Rochelle skoro odkudkoliv – ale samo o sobě není zas tak moc moc veliké. Tvoří ho malá výstava na pevnině, a pak historické lodě zakotvené v blízkém přístavu. Výstava popisuje historii La Rochelle a hlavně její trvalé propojení s mořem. Od prvopočátků, kdy město vlastně vzniklo díky dobrým podmínkám pro přistávání lodí, přes slavnou etapu kardinálova obléhání až po prudký vzestup rybářství ve 20. století a po dnešek, kdy je La Rochelle klíčovým lodně-dopravním uzlem jak pro obrovské kontejnerové lodě, tak pro malé jachty.
Ještě k tomu obléhání: ono to tehdy kardinálovi Rochelieu zas tak moc velkou práci nedalo. Jednoduše nechal postavit hráz přes záliv, kterým se vjíždělo do přístavu, tedy někde tam, kde je dnes jachtařský Port des Minimes (možná se tak Richelieu stal vlastně prvním hobby-jachtařem na světě). La Rochelle bez námořního spojení s okolním světem došlo postupně všechno: jídlo, zbraně i nervy. Takže pak už měl Richelieu cestu do města de facto volnou a mohl začít pod opevnění pokládat nálože.
Hlavní atrakcí námořního muzea jsou ale skutečné lodi, které si člověk může prohlédnout. Nicméně abych to uvedla na pravou míru: Lodi jsou celkem tři (a to prý se ještě někdy stává, že je některá zapůjčená na jinou výstavu – ale já měla kliku a byly tu všechny), jejich historická hodnota je trochu sporná, protože pocházejí ze 60. a 70. let 20. století, a všem se sice může na palubu, ovšem jenom jedné se může i do podpalubí. Ta jedna je tak vlastně klíčovým trhákem a hlavní hvězdou celého muzea, jmenuje se France 1 a je to meteorologická fregata z roku 1958. Loď je zařízená tak, jak se až do 80 let skutečně používala, a popisky v jednotlivých kajutách se snaží vylíčit, jak to posádka měla na moři těžké. Což asi fakt měla, protože se tam muselo vmáčknout 50 chlapů, na moři byli vždycky celý měsíc a u toho prováděli meteorologická měření za každého počasí. Na druhou stranu většina kabin, i když maličkých (kolem 5 čtverečních metrů), byla jednolůžkových, důstojnící měli pro sebe dokonce celé apartmánky a loď vezla kromě kuchařů i dva pekaře – bez toho asi Francouz neopustí ani rodnou ves, natož pevninu.
Z námořního muzea mířím zakončit svoji návštěvu La Rochelle ke třetí městské věži, Tour Saint-Nicolas. Procházím kolem jednoho z přístavních bazénů a není těžké poznat, že příliv už vykonal kus práce. Bazénová vrata jsou otevřená a jachty postávající před otevíracím mostkem naznačují, že brzy se otevře i ten a jachtaři, uvěznění po dobu odlivu ve městě, budou moci zase vyplnout na volné moře.
Už zní signál, zavírají se závory na silnici a pěší i motoristi čekají, na most teď nemohou – ten se totiž zvedá. A podle zběsilosti, s jakou holandská rodina odvazuje svůj nádherný, bokem přivázaný tmavomodrý dvojstěžník od mola, soudím, že nebude otevřený dlouho. Mají to ale natrénované: Asi desetiletý kluk na molu shodí zadní spring, vyleze na palubu svine ho a běží k přednímu springu – ten jen na břehu jen obhozený kolem pacholete, takže ho lze smotat z paluby. Ale sakra, sakra, nějak to nejde, jak by mělo. Starší sestra, nohatá teenagerka, přiskočí, klukovi jednu vlepí, pošle ho k fendrům a sama nejdřív lano odváže z vazáku na palubě a pak už ho se záviděníhodnou zručností bez problémů smotá. Tatínek zatím sedí u kormidla, motor už bublá a bude třeba trochu poškádlit i boční trysky, protože loď má možná dvacet metrů zdéli a otočí se v bazénu jen tak tak. A maminka ze schodů do salónu vyhlíží, jestli to všichni dělají správně. Pod mostkem proplouvá jedna jachta za druhou, pak katamarán – a i Holanďani to nakonec stihli. Od zvednutí uplynulo asi pět minut a most znovu klesá. Kdo nestihl vymanévrovat, pojede až zase příště.
Tour Saint-Nicolas je ze všech místních věží nejrobustnější. Obsahuje jak místnosti obytné, tak prostory pro vojenskou posádku, která věž v případě nebezpečí bránila. Stavba je tak vlastně úplným bludištěm plným úzkých chodeb a tlustých zdí a upřímně si myslím, že nejúčinnější obranou bylo neříct útočníkům, jak se dostat dovnitř. Dobývání mohlo být komplikované i tím, že ty šipky “k ochozu” a “k východu” tam ve 14. století nejspíš ještě nebyly.
Při výhledu z věže je úplně jasné, že stačilo jen pár hodin a moře už se zase chopilo své vlády. Lodi, které z přístavu vyplouvají, už se nemusí drže úzké stružky uprostřed koryta, už se mohou hned za přístavními věžemi rozlétnout po hladině a vypravit se vstříc Atlantiku.
Pohledem se tedy rozloučím s oceánem, sestupuji z věže a mířím k nádraží, kde mám vyhlédnutý expresní vlak do Rochefortu v 15:03. Během dne jsem postupně odkládala svetr, sako, a než dojdu na nádraží, je mi poprvé za celý pobyt líto, že jsem si nevzala kraťasy. Mám dojem, že francouzský pánbůh (nebo Francois Hollande, nebo co mají místo toho) mi chce naznačit, že hodlá udělat zase krásně, jakmile z té jeho Francie už konečně vypadnu.
Prodejna lístků na nádraží funguje typicky francouzsky: Tahle přepážka je zavřená, tahle neprodává ty správné lístky, u téhle stojím v protisměru, tady je technická pauza… Dostanu vynadáno asi pětkrát, než se mi konečně nějaká úřednice začne věnovat, a rozhovor zahájí upozorněním, že mnou vyhlédnutý expres v 15:03 má zpoždění. Jak dlouho? Jo, paní, teď asi hodinu, ale než sem dojede, můžou to být i dvě. Dám vám lístek na lokálku v 16:13, ta pojede určitě na čas.
Zpátky do starého města už se mi nechce, přece jen nějakých deset nebo patnáct minut chůze by to bylo, navíc bych už stejně nevěděla, co tam podnikat. Sednu si tedy v blízké kavárně na dva kopečky zmrzliny a čekám. Shodou okolností tam zjistím, že jsem až do výše kolen špinavá od nějaké žlutobílé barvy. Nemám tušení, kde jsem si takové obrovské cákance pořídila – skoro to vypadá, jako by na mě někdo zaútočil paintballovou koulí. No, kalhoty budou doma na vyprání v ředidle, ale boty bych potřebovala dostat do kondice už tady, abych v nich zítra mohla letět.
Před čtvrtou zamířím zpátky na nádraží, a akorát přijíždí zpožděný expres. Mohu do toho nastoupit, i když mám lístek na lokálku v 16:13?, ptám se nádražáka. Ale jo. Takže skočím do vlaku a chvíli po čtvrt na pět už jsem zpátky v Rochefortu. Nechám se ještě svézt autobusem do města, abych ponakupovala pár dárků domů. Slyším trošičku přízvuk, říká mi prodavač v pralinkárně, odkudpak jste? Jestli jen trošičku, není to tak zlé, směju se – vždycky mě potěší, když někdo ocení moji francouzštinu. Pak se zastavím v Art Coffee Shopu, abych si dala kávu a řekla baristovi, že jeho espresso je nejlepší široko daleko. A už se tam se mnou dá do řeči paní u sousedního stolu, a jestli prý jsem štamgast, a co si má dát dobrého.
Marná sláva, Rocheforťani mi budou chybět. Mně už totiž teď zbývá jen sbalit kufr a nachystat se na zítřejší ráno. Catherine mě veze na nádraží v osm a můj vlak zpět do velkého světa odjíždí o půl deváté. Dnes večer musím ještě vyřešit, jak do zmíněného kufru poskládám všechny ty láhve, které jsem si tu jako suvenýry pořídila. Zatím se zdá, že bude nejjednodušší je všechny otevřít a vylít do některé z bočních kapes.
RSS