V koňaku
|
|
Hedvika, 28. 7. 2015
Dneska jsem opravdu špatně spala. Částečně za to nejspíš může biorytmus zdejšího sluníčka, které si odmítá jít lehnout před půl jedenáctou a ráno před sedmou nevstává. Z další části se na tom zřejmě podepsal budík nařízený na šestou, protože dnes – dnes se jede na koňak.
Agnes mi návštěvu Cognacu spíš rozmlouvala. Historické jádro městečka prý je opravdu maličké, a přece nepojedu hodinu vlakem jen kvůli al-ko-ho-lu (despekt v jejím hlase byl zřejmý). Pokud už tam teda mocí merno chci, pak je třeba zajít na návštěvu a degustaci do některého z proslulých Maisons de Cognac, ideálně do Hennessy, a návštěvu radši rezervovat předem. Jenže! Hennessy se zrovna rekonstruuje, jak jsem zjistila na jejich webových stránkách, čili jsem si vyhlédla jeden ze dvou přímých vlaků do Cognacu (odjížděl z Rochefortu v 6:56 – proto to nešťastné vstávání) a rozhodla se, že tam přijedu a ono se uvidí.
Na nádraží jsem nahlásila, že chci zpáteční lístek, a chlapík za přepážkou mě překvapil jednak tím, že na něj není žádná sleva – prostě stojí stejně jako dva lístky jednotlivé – a druhak tím, že musí vědět, kterým vlakem chci jet. Když jsem se zeptala, jestli je lístek definitivně platný jen pro ten daný vlak, ubezpečil mě, že tak přísné francouzské dráhy nejsou – mohu se trefit i o jeden vlak dřív nebo o jeden vlak později. Bezva. Rozvážila jsem tedy, kdy se asi tak budu vracet, zaplatila jízdenky a naskočila do lokálky.
Přímé spojení je sice fajn věc, ale bohužel mě postavilo před nepříjemnou otázku: Co podnikat v Cognacu takhle v úterý v osm ráno? Tam samozřejmě ještě spali i popeláři, město bylo úplně liduprázdné. A sotva jsem o problému začala přemýšlet, uhodila mě přes nos vůně čerstvě pečených croissantů. No jasně, pekaři! To je to jediné, co ve Francii funguje dřív než o půl desáté.
Jenže ten, co mi tak zavoněl, neměl místo k sezení, takže jsem se rozhodla vypátrat nějakého, který mi kromě criossantu nabídne i kávu a židli. To se ale v Cognacu podobalo hledání svatého grálu. Při té příležitosti jsem našla Rémy Martin, Martell i zavřeného Hennessyho a prošla jsem celičkým starým městem až k Pont Neuf.
Agnes měla pravdu v tom, že zdejší historické centrum za moc nestojí. Ne že by bylo vyloženě malé, spíš je nudné. Jedna ulička hrázděných domů a kolem řady a řady historických domků z bílého kamene a s dvoukřídlými okenicemi, jeden druhému podobné jako vejce vejci. Kdybych s sebou nebyla měla offline Google mapu, nejspíš bych tam dokola chodila doteď. Na břehu Charente – která tady ještě vypadá jako skutečná řeka a není plná jílovitých naplavenin – jsem se navíc připletla k chystání jakési místní oslavy, a když mě kličkování mezi zavřenými stánky, vysokozdvižnými vozíky a sekuriťáky přestalo bavit, vrátila jsem se potupně na počátek svého putování.
Tam už byla naštěstí otevřená turistická infokancelář, kam jsem pro jistotu zapadla poprosit přece jen o rezervaci nějaké koňakové prohlídky, když tu dnes mají tu slavnost, že. Paní mi vysvětlila, že prohlídky si jednotliví producenti koňaku organizují zcela sami, ale že se nemusím bát, vejdu prý se spolehlivě. Alespoň mě vybavila mapou, kde byli všichni koňakoví výrobci vyznačeni, a zase mě vypustila ven.
Před infokanceláří jsem ale narazila na něco ještě lepšího, než je pekař – totiž na kavárnu. Poručila jsem si kávu s mlékem a co nějaké sladké pečivo k tomu? Jo, Madame, pro to si skočte támhle vedle k pekaři. Hmm.
U vlastnoručně přinesené jablečné taštičky a servírkou dodané kávy promýšlím další postup. Nakonec se rozhoduji pro rodinnou koňakárnu Camus, ta otvírá o půl jedenácté a v jedenáct vypravuje první prohlídku. Cestou tam procházím místním městským parkem a jsem velmi příjemně překvapená. Cognačani jako by se pokusili zmáčknout něco jako Lednicko-valtický areál na plochu 200 x 200 metrů. Jsou tu vodotrysky, umělá jeskyně s vodopádem, rosarium, umělá gotická věž a taky animalerie, čili zvířátkárna, kde se v duchu francouzského hesla o rovnosti a bratrství spolu pasou v jednom výběhu srna, páv, koza a slepice. A uprostřed celého parku trůní radnice i se slunečními hodinami – a já se marně rozpomínám, kde jsem kdy viděla městský úřad na tak povedeném místě.
Camus je hned za vraty parku a dvě slečny-zaměstnankyně akorát přistihnu při otevírání kované brány. Kdepak, chodit do práce byť i jen o minutu dřív, to se ve Francii zkrátka nedělá. Slečna v bileterii je ale velmi příjemná, nabízí mi prohlídku v jedenáct s omluvou, že bude jen francouzsky (což mi nevadí), ptá se, odkud jsem a jak jsem se o Camus dozvěděla, a když ji vysvětluji, že si chci prohlédnout nějakou méně profláklou výrobnu koňaku, zdá se, že ji to doopravdy těší. Pár minut před prohlídkou trávím prohlížením sortimentu koňakového obchůdku a už teď je mi jasné, že se denní rozpočet povážlivě kývá, protože s prázdnou odsud rozhodně neodejdu.
Prohlídka samotná nás vlastně do výroby vůbec nezavede. Vidíme destilační přístroj, barikový sud, ale to všechno jsou jen výstavní exponáty. Vlastně mě tedy ani moc nemrzí, že se tu nesmí fotit, protože není co. Naštěstí je slečna – ta od pokladny – velmi zručnou řečnicí a dokáže z prohlídky udělat zážitek jen tím, jak poutavě o koňaku a rodině Camusových vypráví.
Koňak tedy vděčí za svůj zrod solné stezce, které do Cognacu vedla. Angličtí a holandští obchodníci, kteří přijeli pro sůl, si pak rádi domů odvezli pár lahví vína. Koncekonců, za humny je přece Bordeaux. Bohužel se jim víno na dlouhé cestě zpátky často zkazilo, a tak přišli místní na nápad ho pro jistotu přepálit. Vinné pálence se obecně říká brandy, nicméně ta vyrobená ve zdejším regionu a podle specifických pravidel má nárok nést označení koňak.
Vinné odrůdy, ze kterých se koňak dělá, jsou jiné než ty na běžné víno. Bobule jsou menší a kyselejší, taky proto se z nich dostává kvašením tekutina s jen asi 8 – 10 % alkoholu. Ta se pak prohání dvojitou destilací a výsledný destilát čeká minimálně dvouleté zrání v dubovém sudu. Je docela zajímavé, že drtivá většina koňaku, prý asi 98 %, jde na export. Trhem s velkým potenciálem je aktuálně Čína. To Francouzi prý si radši doma dají whisky.
Camusovi jsou jedinou rodinnou koňakárnou vůbec, u všech ostatních koňakových producentů se jedná o společnosti. S výrobou koňaku začal prapradědeček v roce 1863 a dnes po něm žezlo převzal prapravnuk Cyril Camus, který je pátou generací koňakářů a na fotkách vypadá jako takový sympaťák, že bych si ho s chutí nechala, i kdyby shodou okolností nebyl pátým největším producentem koňaku na světě.
V jedné z výstavních místností máme možnost si očichat různé druhy pálenek, ze kterých se koňak míchá – ten je totiž zpravila směsí několika vybraných destilátů. Osobně si myslím, že nemám čich úplně špatný, ale nuance mezi nimi jsou jen velmi malé. Asi bych byla schopná rozlišit ty víc ovocité od těch víc květinových, ale namíchat konkrétní vůni a chuť bych nezvládla ani pod hrozbou trestu smrti. I tak si ale připadám jako expert, protože jedna návštěvnice se při prohlídce ptá, jak se tam ta ovocitá aromata dostávají – jestli se v koňaku louhuje nějaké ovoce.
V závěru návštěvy prohlížíme barikové sudy, z nichž prý během zrání vyprchají 2 – 3 % koňaku jako tzv. andělská daň. Každý člen rodiny Camusů má hned při narození odložen do sklepa soudek se svým osobním koňakem. Ale nikdy se prý z toho nepije – i ty prapradědečkovy sudy jsou tam stále plné. Koukáme se taky, jak se v průběhu let mění barva koňaku z úplně bezbarvé až na temně zlatavou, a na úplném konci si všichni dáme panáka.
Jak tak popíjíme, jeden z návštěvníků nevěřícně kroutí hlavou a říká: "Mně pořád nejde do hlavy, jak můžete hrozny sklízet strojově. To přece ovlivňuje kvalitu! U nás se všechno trhá ručně." Slečna průvodkyně mu vysvětluje: “U nás se kvalita tvoří až při pálení, mixování a ležení v sudu, z vinice potřebujeme dostat hlavně maximální objem. Odkud jste, že se u vás víno sklízí jen ručně?” “Ze Champagne,” povídá chlapík. Nojo, tam je ten proces zpracování asi přece jen trochu jiný.
Sotva všichni okoštujeme, už se rozhlížíme po obchůdku, co bychom tak odvezli s sebou. Takže za chvíli odcházím lehce okoňakovaná a s cinkajícím batůžkem (můj pilot bude mít co pít!) a mířím někam na oběd.
Zastavuji se v kavárně Le Victoria, abych si objednala croque monsieur – a záhy poznávám, že už nejsem v zastrčeném Rochefortu, ale v turisticky profláklém Cognacu. Na terase jsem totiž jediná neameričanka. Majitelka kavárničky u každého stolu pyšně představuje své quiche (“Dnes jsem pro vás upekla…”), ale hosté si stejně objednávají light coke and chips. Vzpomněla jsem si na scénu z Dobrého ročníku, kde si americká turistka v malém bistru v Provence objednává salát s dresingem tisíce ostrovů a Russel Crowe ji vyprovodí s tím, že nejbližší McDonald je Avignonu. To ani nemlvím o tom, že dvě holčičky u vedlejšího stolu lezou střídavě po židlích a po stole a stěžují si: Mum, why don`t we go someplace fun? Je mi trochu trapně, takže záhy poděkuji za croque a zmizím.
Za rohem zapadnu do kavárny-pražírny, plná naděje na dobrou kávu, ale běda! Cappuccino je tragické od hořkého kafe přes spálenou pěnu až po skořicový posyp. Vzhledem k tomu, že lokálu vévodí pražička kávy, podezírám majitelku, že zrnka pro jistotu zabije už při pražení. Když mi za kávu naúčtuje 3,90, vstávají mi hrůzou chlupy. Možná mě měl varovat už fakt, že za sezení na terase si tu účtují přípatek 1 euro. Pryč, pryč…
Cestou zpět trefím přesně ten vlak, na který jsem si nechala ráno vystavit lístek. Tentokrát není spojení přímé, v Saintes musím přestupovat, ale i tak jsem za nějakou hodinu a čtvrt zpátky v Rochefortu. Akorát skočím na autobus a nechám se zavézt – konečně! – do námořního muzea.
Upřmně, kdybych ho byla vynechala, asi by se moc nestalo. Muzeum je především sbírkou dřevěných modelů lodí, většinou v měřítku 1:40. Historicky se každá loď, než ji postavili v životní velikosti, udělala změnšená, aby se dala líp testovat a posoudit. Později začaly tyhle makety sloužit jako výukové pomůcky na námořních školách. No a ze setrvačnosti pak Francouzi vyráběli zmenšeniny skoro až do 20. století, i když tou dobou už je vlastně nebylo potřeba vůbec na nic. V muzeu je tedy k vidění například model lodi Le Dauphin Royal, která velká nikdy neexistovala a malá sloužila jako výuková pomůcka pro Ludvíka XV., aby se už v dětství naučil něco z nautiky. Teda, malá – modýlek má na délku asi tři metry.
Informace, které souvisí s historií arsenalu, už jsem znala ze včerejška z návštěvy provazárny. Nový byl pro mě akorát důvod, proč vlastně došlo ve 20. století k ukončení lodní výroby: pro moderní lodě řeka Charente svou hloubkou 5,5 metru prostě nepostačovala.
Ale jeden exponát mají v muzeu opravdu zajímavý: Záchranný vor fregaty Medusa, jehož model stojí na dvoře v životní velikosti. Medusa vyplula v roce 1816 z Francie do Senegalu, který po pádu Napoleona získala Francie od Britů zpět. Její kapitán měl tu kliku, že stál při převratu na správně straně barikády, jinými slovy jeho jmenování bylo spíš záležitostí politickou než námořní – a on sám za posledních pětadvacet let na žádné palubě nestál. No a cesta Medusy zatloukla do jeho kariéry poslední hřebík. Způsobil totiž hned několik malérů naráz. Jednak odmítl čekat na doprovodné lodi a rozhodl se, že plavbu podnikne s Medusou sólo. Pak ji 80 kilometrů od afrického pobřeží posadil na písečnou mělčinu. Rozhodl se evakuovat loď, ale záchranné čluny nestačily pro 400 lidí jeho posádky, takže nechal vyrobit nouzový vor (ten, jehož kopii v námořním muzeu vystavují) a 150 námořníků nalodil na něj. Tím vor klesl asi metr pod hladinu, takže trosečníci měli mořskou vodu přibližně do výše stehen. Záchranné čluny, které byly normálně funkční, navíc nechaly vor napospas jeho osudu, zpola potopený a s nedostatečnými zásobami. Chlapi s sebou na voru sice neměli moc jídla a vody, bohužel s sebou ale měli zbraně, takže jich většina zahynula v bitkách, které nutně musely vypuknout. Když byl vor po 13 dnech nalezen, zbývalo na něm 15 přeživších. Jejich výpovědi stačily k tomu, aby kapitána odsoudili a zavřeli (takže si v dalších letech svého života zase moc nezaplachtil).
Tak, a to by snad pro dnešek stačilo. Po prohlídce námořního muzea s chutí mířím domů – mám toho dneska tak akorát. Ideální příležitost otevřít si nakládané olivy, rozbalit kozí sýr a trochu si užít i těchhle francouzských vymožeností. A zítra ráno odmítám vstávat před devátou.
RSS