Vzkříšená historie
|
|
Hedvika, 27. 7. 2015
Při prvním pohledu z okna nebylo moc jasné, co se z toho vyvine. Tak trochu modro, tak trochu pod mrakem a chvílemi pod mrakem víc. Takže standardní výbava se svetrem a deštníkem a hurá ven. Jako první bod programu jsem dnes naplánovala Pont Transbordeur – po včerejším letmém setkání jsem na něj byla docela natěšená – a šla k říčnímu molu, odkud má k mostu jezdit loďka. Byla jsem tam chvíli před půl jedenáctou, kdy loď měla odjíždět, pak pro jistotu ještě deset minut poté, kdyby se někde zpozdila, ale nepřijelo nic.
Spustila jsem tedy plán B: královskou lanárnu – Corderie Royal. U pokladny se ptám: Co loďka k Pont Transbordeur, ta nejezdí? Ne. Nevydělávala, tak ji zrušili. Jo, holt ruka trhu. Škoda, že nestáhli ty letáčky. Ale zpět ke královské lanárně. Zní to podobně zábavně jako muzeum peří, ale ve skutečnosti to byla opravdu poučná návštěva. Na počátku prohlídky tam promítají návštěvníkům krátký film o historii provazerie, a tam začaly všechny ty historické kousky, které jsem během svého pobytu tady pochytila, moc hezky zapadat do sebe.
Ludvík XIV. potřeboval pro své věčné štouchanice s Angličany solidně vybavené a vyzbrojené lodě, a tak pověřil Colberta, svého ministra, aby našel ve Francii vhodné místo a postavil tam Arsenal Maritime, tedy cosi jako námořní zbrojnici. V rámci arsenalu by se lodi měly vyrábět, servisovat, opravovat i vyzbrojovat.
Colber velmi chytře vytipoval jako nejvhodnější místo Rochefort, který ležel na Charente 15 km od ústí do oceánu, čili byl dobře chráněn jak klikatou řekou, tak několika ostrovy šikovně rozesetými před jejím ústím. Pro případ, že by se přece jen nějaký Angličan chtěl k arsenalu přiblížit, nechal Colbert vystavět v zálivu celou sérii pevností: Fort Vauban, kterou jsem viděla ve Fouras, Fort Enet a Fort Boyard, kolem kterých jsem včera jela lodí, Fort de la Rade na ostrově Aix, tu jsem si včera prošla, a ještě další a další.
Samotný arsenal pak byl sérií různých budov, které jsou pro stavbu lodí potřeba. Začínal formami na lodě – v jedné z nich teď bývá zakotvená l`Hermione – pak následovaly další dílny, sklady, kanceláře, no a srdcem celého arsenalu byla právě lanárna. Lodě se po sestavení trupu spustily na vodu, plavily se proti proudu řeky a postupně se jim přidávaly stěžně, lana, plachty, zbraně, zásoby… Celé město vlastně byla několikakilometrová fabrika, do které se na začátku sypalo dříví – Rochefort měl i výhodu rozsáhlých lesů v okolí – a na konci padaly lodě, které mohly rovnou vyplout na moře. Jen samotná lanárna má na délku 300 metrů, aby se v ní dala vyrábět pořádně dlouhá lana. Arsenal spustil výrobu v roce 1666 a zavřel až v roce 1926, i když lanárna byla nucena zavřít dřív – už s nástupem umělohmotných provazů. Za celou dobu vypadlo z téhle megamanufaktury 550 lodí. A bez zajímavosti není ani to, že v roce 1944 byly veškeré budovy arsenalu vybombardovány Němci skoro do základů, i když tou dobou už vlastně samy chátraly a nic se v nich nedělo.
Až v 60. letech se admirál Dupont zasadil o rekonstrukci celého areálu. Z budov tehdy v podstatě nezbýval kámen na kameni a de facto bylo potřeba postavit je podle původních plánů úplně odznova. Asi byl admirál Dupont dostatečně tvrdohlavý a nejspíš taky dost přesvědčivý, protože se mu to nakonec povedlo. Těžko říct, jestli to udělal z lásky k historii nebo k lodím, ale Rochefortu se tak rozhodně postaral o turisticky nejpřitažlivější historickou (i když věcně vzato vlastně skoro novou) budovu a taky o klíčový zdroj příjmů z cestovního ruchu.
Z lanárny jsem plánovala zajít do muzea námořnictví, které je taky součástí arsenalu, ale už se blížila dvanáctá, tak jsem zamířila radši na oběd. Aspoň jednou jsem chtěla poobědvat v nějakém místním bistru a trochu si užít atmosféry, a na základě recenzí na internetu jsem si vybrala podnik Marydiane, kousek za historickým centrem města. Dorazila jsem akorát na dvanáctou a tou dobou servírka teprve rozhrnovala rolety. Kdepak, chtít ve Francii obědvat před polednem je prostě smrtelný hřích. Společně se mnou se o dvanácté usadila v lokále ještě jedna rodina, ve čtvrt na jednu už byla restaurace pro 30 lidí ze tří čtvrtin plná a ve tři čtvrtě na dvanáct už se tříčlenná rodinka ptala na stůl marně. Tou dobou nás servírka v hospodě zamkla, aby nás u oběda nerušili další případní příchozí.
Původně jsem si říkala, že polední menu zvládnu za půl hoďky a pak ještě před francouzštinou zaběhnu do toho plánovaného muzea námořnictví. Jenže tuhle myšlenku jsem opustila někdy mezi prvním a druhým hltem charentského bílého, přibližně když se mi k nohám svinul obří černobílý kocour a dožadoval se pohlazení. Když jsem šla na záchod, míjela jsem se na chodbě s asi patnáctiletou černoškou, zabalenou jenom do deky, takže bistro se zdá být vyloženě rodinnou záležitostí. Servírka, jediná na celý podnik, pobíhá od stolu ke stolu, seč jí síly stačí, ale s každým si stihne popovídat o tom, které víno se k čemu hodí a jak mu dnes chutná polévka. Nikdo na ni nepovykuje, že ještě nemá objednáno nebo že by už chtěl platit. Co na tom, že je zrovna pondělí, pracovní den – Francouzi u oběda nespěchají, nikdy a za žádných okolností. Projevuje se to i na tom, že si tu nemůžete dát jen hlavní jídlo – musíte ho doplnit buď předkrmem, nebo dezertem, nebo si dát všechno trojí. A tak si v klidu dávám kuřecí prsíčka v pikantní smetanové omáčce, s dušenou cuketou (ať mi někdo vysvětlí, proč tu blbá teplá zelenina chutná tak úžasně), brambory grenaille, na stole je samozřejmě neodmyslitelný košíček s bílou bagetou, a k tomu všemu upíjím svěží bílé cuvée. Pěna z bílé čokolády s čerstvými malinami už se do mě skoro nemá kam vejít, a už je taky čas se zvednout, protože o půl druhé mě v kavárně na náměstí čeká Agnes.
Ta nejdřív pozorně poslouchá moje vyprávění o zážitcích z tržnice, z Fouras a z ostrova Aix – a u toho decentně opravuje všechny moje gramatické prohřešky. Někdy na mě jenom mrkne a čeká, jestli se zvládnu opravit sama, a pravda je taková, že většinou ano, akorát u toho musím přemýšlet, až mě bolí mozek. Myslím, že přesně tenhle druh tréninku by mohl mojí francouzštinu podstatným způsobem posunout. Protože tak, aby mě pochopili, mluvím už teď, ale k tomu, abych při mluvení nevypadala jako blbec, mi ještě pořádný kus schází.
Kromě debaty o mých dobrodružstvích si povídáme i o L`Hermione – v L`Hebdo jsem se totiž dočetla, že po jejím odjezdu klesly arsenalu tržby natolik, že dvě zaměstnankyně muzejního komplexu skončily na psychiatrii. Agnes ekonomický dopad odjezdu fregaty uznává, ale tvrdí, že L`Hermione má pro spoustu Rocheforťanů i rozměr emocionální. A vypráví příběh.
Asi přede dvěma lety se čtyři chlapi, kteří měli co do činění s obnoveným arsenalem (tedy lanárnou a muzeem námořnictví), v hospodě po třetí či čtvrté lahvince vína přeli, jestli když už lidi zvládnout rekonstruovat spadlé budovy podle plánů ze 17. století, dokázali by v nich i postavit loď. A plácli si na to, že to zkusí. Když se ráno probrali z opice, matně se rozpomněli na to, o čem se večer bavili, a protože panache Francouzům nikdy nechybí, řekli si, že, par dieu, co by na tom mohlo být tak těžkého?
Ukázalo se, že všechno. V první řadě třeba získat úvěr na stavbu lodi. Ze všech bank je hnali svinským krokem – a upřímně řečeno, po "opil jsem se s kamarády a teď bych potřeboval 20 milionů EUR na stavbu fregaty" se ani moc nedivím. Chlapíci tedy v Rochefortu vyhlásili sbírku – jo, jako u nás na Národní divadlo – a od domácích sebrali dost peněz na to, aby se mohli do stavby pustit. Pak zjistili, že nikdo v okolí neumí řemesla, která jsou na stavbu historické lodi potřeba. Takže začali shánět kontakty a hledali po celém světě, kdo by jim se vší tou tesařinou, truhlařinou a další loďařinou mohl pomoci. Tu pozvali Řeka, tu Egypťana, tu Skota… Každý uměl něco a - zkrátka a dobře, když L`Hermione v září 2014 vyplula na moře v celé své kráse, s 66 metry délky, třemi stěžni a pětadvaceti kilometry lanoví, měli Rocheforťani pocit, jako kdyby se jim narodilo vytoužené dítě.
Teď se navíc místní trochu štouchají s obyvateli La Rochelle, kde že bude fregata definitivně kotvit. Mezi La Rochelle a Rochefortem prý existuje odjakživa řevnivost (i když nejspíš trochu podobná té mezi Prahou a Brnem, čili Rocheforťani řevní a Larochellanům je to jedno). No a v La Rochelle si dělají na L`Hermione zuby, že prý tam mají v přístavu víc místa a celá ta prezentace by byla taková lepší a tak vůbec. Zkrátka jako kdyby si Brňáci vyrobili funkční repliku draka v životní velikosti a pražská primátorka jim vzkázala, ať ji koukají navalit do Ryzuně na letiště, protože je tam delší přistávací dráha. Pravda to asi je, ale důvod nikoliv. Takže Rocheforťani napjatě vyčkávají návrat ztracené dcery ze Spojených států, uklízejí jí místečko u Charente a na Larochellany zatím dělají dlouhý nos.
Když jsme se s Agnes rozloučily, byla jsem odhodlaná – konečně! – dojet k Pont Transbordeur. Tentokrát jsem zvolila autobus, a i když tu městské autobusy mají intervaly přinejlepším čtyřicetiminutové, vcelku se jich drží a jezdí spolehlivě. Od autobusové zastávky je to k mostu ještě dobrý třičtvrtěkilometr, ale včerejší padesátiuzlové poryvy větru dnesk klesly na slabých pětadvacet uzlů a deště spadlo opravdu jen pát kapek, takže vlastně ideální procházkové počasí. Mostem jsem se nechala převézt na druhou stranu, kde mají tzv. Maison du Transbordeur – malé muzejíčko s fotkami a vysvětlivkami, jak most vlastně vznikal a jak funguje.
Tak za prvé, i když most vypadá čistě eiffelovsky, na svědomí ho má jistý Ferdinand Arnodin. Ten v roce 1897 dostal jasné zadání: po Charente musí být schopné plout lodi, aniž by sklápěly stěžně – koneckonců, máme tam ten arsenal, ten chrlí jednu loď za druhou a kvůli nějakým mizerným suchozemcům jim stěžně řezat nebudeme. Arnodin hodil do koše všechny předběžné návrhy na prokopání tunelu pod řekou a postavení lanového výtahu na lodě a rozhodl se pro transportní most. Celý ho navrhl z oceli, to tehdy na přelomu století frčelo, a příčný nosník umístil do výšky 50 metrů, aby se pod něj vešel i fakt velký stěžeň. A lidi z jedné strany na druhou bude dopravovat na lanech zavěšená tzv. nacelle, teda gondola. Most se stavěl asi dva roky a do provozu byl uveden – přesně podle Cimrmanových zásad zapamatovatelnosti – v roce 1900.
Za války dostali dva němečtí vojáci za úkol most vyhodit do povětří. Ale asi už byli po dlouhé službě ve Francii načichlí tím francouzským duchem nebo co – zkrátka vyhodili do povětří jen tu nacelle, nikoliv pilíře, čili most byl záhy opraven a fungoval dál, až do roku 1967. Když měl být v roce 1976 most definitivně rozebrán, protože jeho roli převzal daleko modernější visutý most opodál, zasáhlo jakési místní sdružení - a odtud je historie velmi podobná té s lanárnou a admirálem Dupontem. Most byl prohlášen národní technickou památkou a od roku 1994 už zase funguje, i když už nepřeváží auta a dobytek, jako dřív, ale jenom pěší a cyklisty. Kdo ví, kde se to v nás lidech bere – to přesvědčení, že ne všechny věci se mají zbourat a rozložit, že některé stojí za to zachovat, opravit, znovu jim vdechnout život. Možná všichni potřebujeme nějaké kořeny, něco, kam patříme – v prostoru i v čase. Musím říct, že podobné úspěšné příběhy lidského přičinění mě vždycky zahřejí u srdce.
Od mostu se znovu trochu projdu a pak se nechám autobusem svézt zpátky do centra města. V Art Coffe Shopu si tentokrát moudře objednávám jen espresso, s troškou mléka, a pro croissant mi barista skočí přes ulici k pekaři. Mají tu teplo, wifi, a nikde se nebloguje líp než u šálku dobré kávy. Přebírám zážitky dnešního dne – a že jich bylo – a zjišťuji… Sakra! A co to námořní muzeum?!
RSS