Ile d`Aix
|
|
Hedvika, 26. 7. 2015
Jakmile jsem se ráno probudila, bylo jasné, že ze včerejší bílomodré oblohy nezůstalo nic. Nebe bylo zadekované a bylo jen otázkou času, kdy začne z deky pršet.
Nabalila jsem se tedy do všeho, co jsem měla (nebylo toho moc), do batůžku přibalila dost jídla a deštník a vydala se k výletní lodi na ostrov Aix. Při nákupu lístku mě upozornili, že je dobré být na místě čtvrt hodiny předem, ale moc jsem tomu nepřikládala váhu a čekala jsem, že namísto plánované deváté vyrazíme po francouzsku o půl desáté. Ve skutečnosti jsme ale pět minut před devátou už byli všichni na palubě a v rovných devět kapitán odrážel od mola.
Moc jsem mu to nezáviděla: pohled na bahnité břehy a holé rákosí potvrzoval údaje v přílivových tabulkách – odliv kulminoval asi před dvěma hodinami a Charente se teprve začíná nadechovat. Takže jsme ze začátku museli vodu uprostřed koryta trochu hledat. Ale než jsme dopluli k ústí do moře, řeka trochu nabrala na šíři – u samého pobřeží má skoro kilometr – a taky se trochu nacucla mořské vody, takže spíš než sucho nám začaly dělat starosti skoro metrové vlny.
Cestou z Rochefortu jsme podjeli Pont Transbordeur. To je takový dost zvláštní most. Když chtěli Francouzi na konci 19. století řeku překlenout, přemýšleli, jak zařídit, aby mohly pod mostem proplouvat lodě. Břehy jsou totiž nízké a oblouk by byl musel být strašlivě vysoký. Nakonec tedy postavili most v opravdu velké výšce, zavěsili na něj na lanech pár metrů nad hladinu dřevěnou desku, trochu podobnou prámu u přívozu, a ta po kolejničkách jezdí přes Charente z jednoho břehu na druhý. No a když jede loď, tak deska-přívoz prostě chvíli počká. Transbordeur je v Rochefortu velikou atrakcí – teď, když odjela l`Hermione, vlastně vůbec největší – takže jestli budu mít v příštím týdnu ještě trochu času, ráda bych se na něj zašla podívat víc zblízka.
Už na lodi mi bylo celkem jasné, že teploty dnes nebudou nejvyšší a naopak vítr se bude snažit velmi výrazně, čili jsem znovu zalitovala, že nemám bundu s kapucí, nebo aspoň čepici, a místy jsem trochu želela i rukavice. Tím víc mě překvapovalo, že spolucestující vezli s sebou slamáky, plážová lehátka, kempingová křesílka a piknikové koše.
Kousek za ústím Charente do moře míjíme po levé straně Ile Madame – malý ostrůvek, na který se dá dostat, jen když je voda nízko. Ale vzhledem k tomu, že teď jsou dny hluchého přílivu, přechod, tedy vlastně přejezd je otevřený pořád. A tak vidíme, jak se právě uprostřed moře míjejí dva karavany, jeden z ostrova odjíždí a druhý se na něj chystá.
Naše loď ještě před přistáním na Ile d`Aix objíždí pevnost Boyard. Tady je pěkně rušno, loďky z blízkého Fouras sem jezdí jedna za druhou, pevnost je populární, a myslím, že za tím není ani tak strategická poloha a důležitá role v obranné linii, jako profláklá show francouzské televize Canal+. Snad prý se tu pořád ještě něco natáčí. Každopádně u pevnosti zůstává přimontovaná ropná plošina, kterou televizní štáby využívají pro veškerou svoji techniku.
Na ostrově Aix nakonec přistáváme krátce po jedenácté hodině a nalodění na cestu zpět má proběhnout v 17:45 (snad – zrovna tyhle číslovky mezi desítkou a dvacítkou mi působí ve francouzštině trochu problémy). Na ostrov tedy máme oproti původně slibovaným pěti hodinám skoro sedm. Tak hurá do toho!
Ostrůvek je na první pohled turistickou pastí. Hned na molu nás přepadají naháněči do restaurací a muzeí, o pár kroků dál stojí zapřažené kočáry na vyhlídkové jízdy a taky se tu dá pronajmout kolo – na hodinu stojí tolik, jako v Rochefortu na celý den. Na ostrově totiž nejsou vůbec žádná auta. Tedy, výjimku mají hasiči, pošťák a tak, ale třeba gendarmerie se tu prohání na kolech.
Já mám ale po včerejšku šlapání až až, ještě ho trochu cítím v kolenou, takže se dnes půjdu projít pěšky.
Nejdřív se jdu podívat na aixské majáky. Stojí tu dva, těsně vedle sebe – a i když to vypadá cákle, má to dobrý důvod. Jeden z majáků totiž nese lucernu a druhý červené sklo. Když se blížíte k ostrovu ze špatné strany, od mělčin, vidíte majákové světlo červené. Teprve když s lodí ostrov objedete a světlo zbělá, můžete v klidu přistát. Teda, v klidu... Já bych s tímhle větrem, vlnami a přílivovým extempore nevystrčila z mariny ani nos, natož plachtu. Ale když to umíte, tak to asi jde.
Potom procházím vesničku, které je jediným sídlem na ostrově. Je to ten typ místa, kde pořídíte milión fotek, aby vám nakonec bylo jasné, že to, co vidíte před sebou, stejně nemůže žádný fotoaparát zachytit. Nepovede se vám vyfotit celá houští topolovek, které tu lemují ulice a jsou tak vysoké, že se v nich člověk může schovat, a voní jen tak nenápadně, že je třeba je očichat až u samotného květu a zažlutit si tak nos. Nepřemluvíte racka, aby vám zapózoval, protože teď má úplně jiné starosti – plachtí, seč může, a silný vítr mu ztěžuje závody s plachetnicí, která si pod tíží nadutých plachet málem máčí bort v mořských vlnách. Ani larochellský most na ostrov Ré nechce přicupitat blíž k objektivu – v té dálce vypadá spíš jako mírně prohnutá špejle podložená nožkami ze sirek a v mlžném oparu nad mořem se dá spíš jen tušit, než doopravdy vidět. Kdepak, možná akvarel by dokázal aspoň něco z té atmosféry zachytit, ale možná ani ten ne. Natož můj Olympus XZ-1. Když už mu do hledáčku nachystám skvělou kompozici s mořem, pláží a pevností v pozadí a jen čekám, až mi do ní přijede ten windsurfař s báječně růžovou plachtou, chlapík jede, jede, jede... a šplouch! On si tam v klidu plave pod prknem a moje kompozice zůstává nedokončená. A tak je vlastně strašně dobře, že na foťák spoléhat nemusím. Protože tu jsem a protože to všechno můžu sama vidět, cítit a zažít.
Z vesničky vyrážím na okruh kolem ostrova. Bez zastávky se dá zvládnout za dvě hodiny, říkal kapitán naší lodi. To bylo vlastně to jediné, co jsem mu s jeho francouzštinou zkreslenou šuměním repoduktoru rozuměla. A pak ještě že na záchodě je splachovadlo popsané jako „splachovadlo" (tomu se všichni hrozně smáli, ale jen do té doby, než jedna paní po vyčůrání spustila místo vody alarm).
Jakmile vyjdu za město, začíná mrholit. To už si oblékají větrovky i německé důchodkyně, které se až dosud procházely v tričínku s hedvábným šátkem kolem krku a kloboučkem na hlavě. Akorát já si tu štráduju po mokré pláži jak Hercule Poirot: ve semišových botkách, sáčku a s deštníkem. Definitivně si píšu: balit bundu a čepici i do Karibiku! Nikoho ale déšť nijak moc nerozhází, výletníci mají totiž zcela jasný cíl: udělat si piknik. Teď teprve chápu ty piknikové koše – a taky ta kempingové křesílka, protože dřevěné piknikové stoly jsou během pár minut všechny zabrané, a kdo nechce sedět na zemi, musí mít posez vlastní.
Déšť není silný, je spíš nepříjemný a vlezlý, ale naštěstí netrvá zas tak dlouho, a jakmile člověk trochu zahne do vnitrozemí, kde nefouká silný atlantický vítr, je vlastně docela příjemně. Tedy, v poměru k okolnostem.
Piknikování má kromě toho, že si není kam sednout, ještě jednu nevýhodu – v blízkém i vzdálenějším okolí pěších stezek a cyklostezek je plno špinavých papírů. Člověku se nechce moc přemýšlet, jestli jsou jen od sendviče, nebo pod nimi číhá něco horšího, ale když už o tom přemýšlí, většinou ho jako první napadne ta horší varianta. A možná právem: Když jsem u historické Batterie do Jamblet prohlížela plošinu pro deseticoulové dělo, objevila jsem na ní deseticoulové... no, vy víte co. To člověka nepotěší.
Taky jsem u téhle baterie ulovila keš. Na celém ostrově jsou čtyři a všechny mizerné, ale pro jistotu jsem si uložila souřadnice, kdybych potřebovala nějakou zábavu. Ale kešování na Ile d`Aix žádná zábava není, protože je kromě blbých keší komplikované jednak náročným terénem (viz zmínka o papírech výše) a jednak pavouky. Jsou to poctiví křižáci, číhají v krásně upředených pavučinách – vždycky sedí přesně v prostředku – nejsou nijak obří, většinou do dvou centimentrů, i když jednoho pěticentimentrového macka jsem taky našla, ale hlavně jsou všude. Stalo se mi, že jsem při procházce kolem ostrova musela z jednoho místa vycouvat, protože všude kolem seděli pavouci a dál prostě jít nešlo.
Když jsem Aix pěšky obkroužila a vrátila se zpátky do vesnice, měla jsem chuť na skleničku vína (nestává se mi to nějak často?). Každopádně alkoholismu se bát nemusím, protože jsem se samozřejmě trefila do odpolední siesty. A to se dá mluvit o štěstí, že aixské hospody měly vůbec otevřeno aspoň přes poledne, protože dnes je neděle, a to je ve Francii zavřeno všude a všechno.
Skončila jsem tedy nakonec v muzeu Napoleona (ten trávil na Ile d `Aix své poslední dny ve Francii, než se vzdal Angličanům, takže mu tady v domě, kde bydlel, udělali muzeum) a v muzeu Afriky (ehm, tohle by bylo na vysvětlování trochu složitější). Obě muzea tu pravděpodobně vznikla především proto, aby měli lidi kam jít, když už je nebaví jezdit kočárem nebo když venku prší, čili ani jedno z nich nestojí za bližší zmínku.
Za zmínku ale stojí, že jakmile jsem z nich vylezla, už opět pršelo, vítr ještě přidal na síle a já, už lehce vlhká a docela prochladlá, začala intenzivně doufat, že mě loď co nejdřív naloží a odveze někam do příjemnějšího počasí. Do odjezdu zbývala si hodina a půl.
Napadlo mě jít si sednout do čekárny na mole, které je krytá a nebude do ní tedy pršet a foukat, ale záhy jsem zjistila, že podobný nápad už mělo přede mnou asi padesát dalších lidí. Někteří už se dovnitř ani nevešli, tak postávali venku, ostentativně dopínali již dávno dobře dopnuté zipy svých větrovek a přitahovali kapuce. Maminky balily celé kočárky do huňatých teplých dek. Muži kryli své manželky a milenky vlastními těly – asi aby jim nenastydly vaječníky. Akorát aixští policisté na to všechno dohlíželi v kraťasech a tričkách s krátkým rukávek – nejspíš tím chtěli dát najevo, že to s tím počasím nebude zas tak hrozné, že? Někteří promoklí a zmrzlí turisté byli tak zoufalí, že se vrhali ke každé přistávající lodi s dotazem, jestli náhodou nejede směrem na Rochefort a nemohla by je vzít s sebou, k teplé vaně a horkému čaji. Nejela tam žádná. Museli jsme poctivě dočkat až do 17:45, kdy náš kapitán přirazil k molu, bryskně nás naskládal na palubu a vyrazil s námi směrem k domovu.
A jakmile jsme se otočili směrem od ostrova Aix a pevnost Boyard nechali za zádí, mraky se začaly protrhávat a mezi nimi začalo prosvítat sluníčko.
Skoro mám pocit, že se mi Ile d`Aix chtěl za něco pomstít. A na druhou stranu doufám, že když už se večer ty mraky tak pěkně protrhaly, třeba ta modrá obloha aspoň do zítra vydrží.
RSS