Na trh a na kolo
|
|
Hedvika, 25. 7. 2015
Včera večer jsem opravdu podnikla krátkou procházku po přístavu, ale někdy kolem půl desáté jsem si šla definitivně lehnout. Nějak mě ta Francie vyčerpává. Vzala jsem si do postele dvaadvacetistránkovou obrázkovou knížku Pourquoi la mere est salée?, kterou jsem tu našla v polici – moje bytná asi tušila, že budu během pobytu potřebovat nějaké lehčí čtení – nicméně usnula jsem skoro okamžitě, aniž bych mezi strany 6 a 7 stihla vložit záložku.
Když jsem ráno otevřela oči, odehrával se právě za oknem ohnivý západ slunce. Hodinky ukazovaly kolem sedmé, a protože místní trh – světe, div se! – otevírá už v sedm, nebyl důvod jeho návštěvu odkládat.
Pravda je taková, že i když jsem k trhu dorazila až po osmé, někteří zelináři teprve rozkládali stánky. Ovšem co se trhu samotného týče, tady by se Jiřák měl ještě co učit. Trh se táhne podél celé Avenue Charles de Gaulle, pěkných pár stovek metrů, a kromě toho se ještě odehrává v kryté hale. Tam mají místo především rybáři, řezníci a sýraři – asi aby ostatním venku nesmrděli. Pulty vyložené ledem přetékají rybami nejrůznějších tvarů a velikostí (viděla jsem i žraloka s citróněm v tlamě , no fakt! – ale doufám, že si ho tam pořídil až po ulovení), leží tam svorně vedle sebe krevety, krevetky, garnáti, garnely, krabi, langusty, humři, mušle, škeble a samozřejmě ústřice. Řezníci zase nabízejí všechno od čtvrtky býka až po jehněčí špízky, nadívanou křepelku a plněná kachní prsíčka. Skoro mám dojem, že francouzská hospodyňka to, co v řeznictví koupí, prostě jen strčí do trouby a dál se nestará.
Ještě zábavnější je ale procházet se venkovními stánky. Nekonečné množství zelinářů a ovocnářů tu doplňují mlékaři, sýraři (asi ti méně smradlaví), klobáskáři, pekaři, vinaři, Arabové rozbalí svůj bazar s kořením, Kreolové míchají ve velkém kotli rougail saucisse (v tomhle ohledu má francouzská multikulturalita něco do sebe) a všechno je to tak barevné a voňavé, že jeden neví, kam se vrtnout dřív. Lidí je dost na to, aby trh byl živý, ale ne moc, takže se nikde nečeká fronta. Docela mě zaujalo, že tu chodí na trh hlavně chlapi. Potkají se na ulici s kamarády, přátelsky se poplácají po rameni, prodiskutují politickou situaci a domů táhnou v každé ruce jeden košík plný dobrot. Když už nakupuje ženská, jde především pro kytky a často jich nese domů celou náruč – ať už je jí patnáct, nebo sedmdesát.
Já jsem kytky vynechala a zaměřila jsem se zcela přízemně na žrádlo. Agnes mi včera doporučila pár specialit, které bych měla ochutnat, takže teď mám v batůžku: Jonchée, "rákosníčka" – čerstvý kravský sýr, který se skladuje zabalený v rákosu. Věcně vzato to není jen tak ledajaký rákos, ale sítina, tedy ta tráva, ze které jsme jako děti vyndavali molitanový vnitřek. V regionu se tenhle sýr vyrábí už od středověku a podílí se na tom celá rodina – babičky prý tkají ty sítinové košíčky, ve kterých se pak sýr prodává. Pak jsem našla farci charentais, zelenino-vepřovo-bylinkovou nádivku – a bylinkovou asi fakt hodně, protože je na pohled zelená. No a přihodila jsem i andělikovou galetu. Takže mám asi tak na dva dny co jíst.
Cestou zpátky domů jsem přibrzdila v Art Coffee Shop, který se už na výloze chlubí výběrovou kávou. Už když se mě chlapík za pultem ptal, jestli chci cappuccino s mléčnou pěnou, nebo se šlehačkou, kapku jsem se zarazila. Ale pravda je taková, že espresso shot ze směsi arabik mají fakt vynikající, nevalná mléčná pěna to trochu kazí a karamelový obrázek nahoře dokoná zbytek. Ale nutno baristovi přičíst k dobru, že když jeden z hostů požádal o croissant ke kávě, vyběhl ho na ulici k sousednímu pekaři koupit.
Než jsem svůj hrnek cappucina vypila do dna, začalo pršet – a mám nepříjemný dojem, že takové aprílové počasí mě bude provázet i nadále. Holt jsem asi místo slunečních brýlí a slamáku měla sbalit nepromokavou bundu a víc svetrů.
Naštěstí se počasí během chvíle zase umoudřilo, takže jsem se rovnou cestou zpátky domů zastavila v kanceláři dopravního podniku, jestli by mi tam na odpoledne nepůjčili kolo. Ale jo, přikývla váhavě slečna, kola máme. Otevřeno máme dnes ale jen do čtyř, do té doby se musí kolo vrátit, takže jestli to vůbec stojí za to…? Bylo jedenáct. Naznačila jsem, že chci na kole jet na výlet do Fouras, to je z Rochefortu asi patnáct kilometrů, čili cesta tam a zpět by neměla zabrat víc než tři hodiny. Tenhle argument nepomohl. Do Fouras?? Slečna vytřeštila oči. Ale tam na našich kolech nikdo nejezdí. To je strašně daleko. Vůbec prý netuší, jak dlouho může taková cesta zabrat. A oni mají dneska fakt jen do těch čtyř. A jestli bych se třeba nechtěla jít radši zeptat do nějaké jiné půjčovny? Tak jsem šla.
V Eco-Services jsem se předběžně ptala na půjčování kol už včera, takže jsem věděla, že klučina, který to tam má na starosti, je sympatický a vstřícný. V sobotu kolem poledního měl ale plné ruce práce. Nejdřív rodina s píchlou pneumatikou, pak chlapík, co kupuje nový zámek, potom jedna babička, která vrací vypůjčený bicykl, no a pak teprve já. Kluk z půjčovny to všechno zvládal s úsměvem, mně vybral krásné dámské městské kolo s lehkým, ale bytelným rámem a labutími řídítky, překontroloval brzdy, upravil sedlo, dofoukl pneumatiky – a co mapa, slečno, tu už od nás máte? Do Fouras počítejte tak dvě hodiny tam, dvě hodiny zpátky. Ale spěchat nemusíte, jsme tu do sedmi a tak jako tak vám naúčtuji jen půlden. Záloha? No, nějaký doklad bych od vás potřeboval… Všechna čest, za výpůjčku si sice naúčtoval dvakrát tolik co dopraváci, ale dala jsem mu ty peníze tak nějak s chutí. A v pravé poledne vyrazila směrem k Fouras.
Najít cestu nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Už jsem chtěla říct, že mi nedocenitelné služby poskytly offline stažené Google mapy, ale není to tak docela pravda. Prvně jsem se zatoulala ještě v Rocherftu, a když jsem zoufale seděla na obrubníku a snažila se pomocí mobilu, papírové mapy a zbytků svého orientačního smyslu odvodit, kudy dál, zastavila se u mě nějaká francouzská cyklistka a ptala se, co hledám. Přiznala jsem, že mířím do Fouras a nemůžu najít cestu, a ona na to: “Než bych vám to vysvětlila, radši se s vámi kousek vrátím a ukážu vám to. Pojeďte za mnou.” Cestou se ptala, odkud jsem a jestli jsem na cestách sama, a když jsem jí to všechno vysvětlila, tvrdila, že jsem odvážná. Vždycky mě potěší, když mi to lidé říkají, ale upřímně si to o sobě nemyslím. Odvážné je cestovat sama do Nepálu. Nebo do Afghánistánu. Ale ne do západní Francie. Paní mě přivedla na správnou cyklostezku, popřála mi hezký den a vyrazila zase po svých.
Při výjezdu z Rochefortu jsem dojela jednoho Francouze. Na chvíli se ke mně přidal a chtěl si povídat, ale jednak mu moje francouzština nepřipada dost dobrá, a druhak neuměl používat převodovku, takže jsem mu za chvíli – částečně záměrně a částečně nechtěně – zase ujela.
Nejzajímavější ale bylo třetí setkání. Na křižovatce cyklostezek po stromem ležela dvě kola a u nich seděli dva muži, jeden už prošedivělý a druhý mladý, s odvážným černým culíčkem na hlavě. Starší pán byl původem z Paříže, ale postupem času zjistil,že nemá rád Francouze, tak se přestěhoval do New Yorku, kde se naučil anglicky. Pak se mu tam nějak znelíbilo, tak se chvíli stěhoval po Chile a Argentině a učil se španělsky. No a nakonec zakotvil v Curychu. Tamější němčina prý mu moc nejde, ale se svojí solidní francouzštinou a angličtinou se tam bez obtíží domluví. Do Francie rád jezdí, jen tak na dovolenou, ale nesmí prý mít přehnaná očekávání, že tu věci budou fungovat. Chlapík byl po Agnes už druhý Francouz, který mluvil anglicky zcela bez přízvuku (tedy, s americkým akcentem, ale to se nepočítá), takže mluvidla na to Frantíci prokazatelně udělaná mají. Akorát se to holt asi moc nenosí.
Druhý muž byl Korejec, mladík sotva odrostlý studentským létům. Přiletěl ze Soulu do Amsterdamu, koupil si tam kolo – takové, se kterým bych se já osobně bála jet i k pekaři – a rozhodl se zamávat tam Severnímu moři a přejet přes Evropu až k moři Středozemnímu. Teď právě s pomocí prošedivělého pána řešil, že je na špatné straně Charente a jak se přes ní dostat. Tohle mám na cestování ráda. Jen tak na ulici – nebo cyklostezce – potkáte lidi, kteří jsou živoucím důkazem toho, že anything goes, že sky is the limit, že “chtít” je vždycky to první a nejdůležitější a že “moci” a “umět” už pro odhodlaného člověka nepředstavují vůbec žádný problém.
I se vším tím zapovídáním jsem do Fouras dorazila asi za hodinu a půl a už vyhlížela na Atlantik. Bylo sotva hodinu po plném přílivu, ale přesto mi připadalo, jako by si moře vzalo dovolenou – u břehu bylo desítky metrů místo vody jen bahno, skaliska a zbytky mořských řas. Cíleně jsem si nevzala sluneční brýle, takže mi sluníčko přálo, ale teploty se držely spíš v úrovni cestovní a rozhodně mě nijak nemrzelo, že jsem si nevzala plavky. Na plážích se ale rozvalovaly celé rodiny, které se zřejmě rozhodly, že když už si zaplatily dovolenou u moře, užijí si ji za všech okolností.
Dojela jsme přes městečko, kolem pevnosti Vauban, až na nejzazší cíp pevniny, odkud jednak odjíždějí výletní lodě k pevnosti Boyard, a jednak je odtamtud epesní výhled do všech stran: na sever jsou vidět břehy Chatelaillon, na západ ostrov Aix, pevnost Enet a v dálce Boyard a na jihu poloostrov s městečkem Por-des-Barques. Ani jsem ve Fouras nečekala na noční trh, ale mám dojem, že spící autodrom a kolotoč v centru města tvořily jeho základ, takže jsem ho oželela bez větší lítosti. Zpátky jsem se vracela po severním pobřeží poloostrova, podél mořského břehu lemovaného rybářskými chatrčemi vysoko nad hladinou, a pak kličkovala přes charentská marais, tedy mokřady či blata, zase zpátky domů. Musím říct, že bicyklování po francouzském venkově, mezi levandulí, kravami a koňmi, je po pití vína na francouzském vekově asi druhá nejzábavnější aktivita.
Cestou potkávám mraky kol naložených na těžko. Dlouhodrážní cyklisté rozhodně převyšují počet domácích, kteří vozí na kole jen koš nebo tašku. Celá čtyřčlená rodina jede na kolech, od největšího po nejmenšího, všichni otaškovaní. Jiná máma šlape sama s asi čtyřletým klukem na přívěsném rámu, tašky kolem dokola celého spřežení. Študák, se čtyřmi brašnami kolem kola, táhne za sebou Croozer s dalšími nezbytnostmi – crocsy, bagetou, notebookem… Nevím, proč je zrovna Charente na kola tak populární. Mě třeba zdejší cyklistické značení moc nepřesvědčilo. Typickou značkou je tabulka se šipkou a kolem. Kdyby na ní byla nakreslená veverka a bagr, informační hodnota bude asi stejná. Znamená to prostě “tudy je fajn jet na kole”, což ale normální člověk pozná podle stavu té cesty i bez tabulky. Že by místní na značky psali, kam třeba cesta vede, nebo, nedejbože, jak je to tam daleko, s tím se moc neunavují.
Kolem páté už kolo neporouchané (ufff…) vracím zpátky do půjčovny a mám hroznou chuť na skleničku růžového. Bohužel se trefuji akorát do té doby, kdy mají všechny francouzské restaurace a osvěžovny zavřeno, protože se chystají na večerní servis. Takže jsem musela vzít zavděk červeným pivem z minipivovaru, které prodávájí v bioobchodě u nás za domem. Ale ukázalo se jako celkem přijatelná náhrada.
P.S.: Večer jsem ještě vyrazila na krátkou procházku do obchodního přístavu, ale tam nebylo kromě spousty jeřábů (těch strojů, ne těch ptáků) vůbec nic zajímavého. Zajímavé bylo jen setkání s chlapíkem, který venčil u vody naráz šest psů – a žádný z nich mě neviděl rád. Dva největší z nich, pitbuly, přitáhl pejskař na krátké vodítko, a zbytek smečky, od jorkšíra po špice, ke mně s bouřlivým štěkotem vyrazil. Obezřetně jsem zpomalila, ale chlapík už na mě volal: “Nebojte se, pani! Ty malý vám nic neudělaj a ty velký držim!”
RSS