Objevování Rochefortu
|
|
Hedvika, 24. 7. 2015
Sotva jsem dneska vylezla z postele, vydala jsem se lovit snídani, protože jablečný džus, který mi Catherine nechala v ledničce, byl sice úžasný, ale nepostačující. Takže jsem se vypravila do města.
Mimochodem, Rochefort vznikl ve 2. polovině 17. století jako vojenská a námořní základna, a dodnes je takovou melanží klasicistní architektury a všeho námořnického. Dnes k tomu ještě patří topolovky, kterým Francouzi romanticky říkají roses tremieres, tedy růže s trychtýřkem. A, koneckonců, možná k tomu patřily už tehdy. Ale zpátky k té snídani…
Trochu mě překvapilo – i když by při mých životních zkušenostech už asi nemělo – že ve Francii nic neotevírá před půl desátou. Vlastně, kancelář městské hromadné dopravy jo, tam jsou už od osmi, čili jsem si rovnou koupila týdenní pas na městské autobusy a poptala se na půjčení kola. Nevyjde to draho, asi dvě eura na půlden, navíc autobusoví předplatitelé mají slevu – ovšem v kanceláři chtějí při výpůjčce nechat 150 EUR zálohu, a to jedině v hotovosti. Tak to ještě promyslím. Na turistickou informační kancelář i na poštu jsem ale o tři čtvrtě na devět útočila marně, takže jsem skončila – jako obvykle – u pekaře. Ten totiž jako jediný ve Francii otevírá už ráno. Jablečná taštička mi vystačila tak akorát, než otevřeli poštu, a já vyrazila pro známky.
Chlapík za přepážkou mě vyslechl, pochopil, že potřebuji známky na pohledy mimo Francii – ty vnitrofrancouzské by mi totiž byla prodala každá hloupá trafika – a úplně me odzbrojil dotazem: "A chcete nějaké hezké?" Jo, chtěla jsem hezké, tak doufám, že všichni příjemci mých pohledů to ocení, známku pečlivě odlepí a založí do svých filatelistických alb, když už si francouzský poštovní úředník dal s výběrem takovou práci.
Informační kancelář už měla taky otevřeno, takže jsem ji přepadla s celým seznamem dotazů, nicméně paní za pultíkem byla velmi šikovná a dokázala objasnit a vzornou francouzštinou popsat vlastně všechno, co jsem chtěla vědět. Odcházela jsem s tím, že: slevovou kartu Pass Rochefort Ocean není jednoduché získat a ani se nevyplatí, výletní loď na ostrov Ile d`Aix jezdí každou neděli (hned jsem si koupila lístek) a l`Hermione je v Americe a vrátí se až v srpnu.
Rochefort, to jsou totiž lodě, lodě a zase lodě. Marina se táhne od místa, kde bydlím, různými kličkami, zatáčkami a pod mostem (ten se musí kvůli stěžňům otevírat) až k řece Charente, kde pokračuje, a to jsem se ještě nebyla podívat až u samotného moře. Dvě lodi, které jsem ale chtěla vidět nejvíc, jsem nenašla: Magellanovu karavelu Nao Victoria měli Francouzi půjčenou jen do začátku července a fregata l`Hermione, se kterou pomohl La Fayette Američanům vyhrát válku za nezávislost, odjela do Států. Asi se tam zase nějak zahušťuje politická situace. L`Hermione tady všichni místní hrozně baští. Existuje webová stránka, kde můžete online sledovat, kudy loď zrovna jede, a vycházejí o ní aktuální zprávy v novinách. Zrovna dnes jsem se v L`Hebdo dočetla, že to L`Hermione někde u Saint-Pierre otáčí a míří přes Atlantik zpátky domů. Nicméně bude jí to měsíc trvat, takže se jí tu nedočkám.
Ve reálném světě to prý ale není s tím námořničením v Charente-Maritime tak horké. Agnes, moje francouzštinářka, se kterou jsem dneska měla první konverzační lekci, k tomu měla zajímavou příhodu. Její známý, námořní kapitán, kotví svoji jachtu v marině v La Rochelle – tam je asi největší evropská marina pro malé lodě. Když mu správce přístavu jednou řekl, aby jachtu překotvil na jiné místo, překvapen zjistil, že to nelze, protože na jeho novém místě kotví jiná loď. Od jejího majitele se dozvěděl, že ten sice měl svou loď překotvit už včera, ale nějak není schopnen s ní celý manévr provést, protože loď sice koupil, ale, chápejte, Monsieur, od mola jsem ji nikdy ani neodvázal. Zvu sem přátele, děláme tu pikniky, něco popijeme, ale to plachtění, to je moc těžké a mohlo by to být I nebezpečné, n`est-ce pas? A prý to není zdaleka jediný Francouz, který to námořnictví pojímá, inu, po francouzsku.
Kromě upadající úrovně francouzské nautiky jsme se s Agnes bavily i o tom, kde se tu dá sníst co dobrého, a rozhodně v tomhle ohledu doporučovala sobotní rochefortský trh. Naopak před nočním trhem ve Fouras mě tak trochu varovala, prý se tam dají koupit spíš trička a sluneční brýle než něco na zub. Můj nápad vyrazit v neděli lodí na Ile d`Aix ale rozhodně podpořila, tak snad nebudu zklamaná.
Po kávě a konverzaci jsem zamířila ještě do muzea historických obchodů a služeb. Měšťanský dům kousek od náměstí je rozdělený na malé pokojíčky, pokojíčků jsou celkem tři patra a v každém z nich je zařízený obchod nebo provozovna ze začátku 20. století. Člověk si tam připadá trochu jako v prvorepublikovém domečku pro panenky. Tam jsem se dozvěděla – tedy, kromě toho, jak se francouzsky řekne parukář a kloboučník – taky to, že Charente-Maritime je sice region vinný, ovšem velká část všech těch hroznů se nejen kvasí, ale dále zpracovává v nedalekém městečku Cognac, kde dávají vinné šťávě ještě úplně nový rozměr. Možná by to byl zajímavý nápad na další výlet. Kromě koňaku tady v Charente vyrábějí také tzv. pineau des Charentes, což je mix vína a koňaku. Pak je tu samozřejmě ještě lillet, to se do bordeauxkého vína přidává likér a pak to celé leží v sudu. A to vůbec nemluvím o místních nádivkách, galetkách, kozích sýrech a proslulých charentských melounech (zrovna dneska mě Agnes učila, jak se pozná, že jsou dobře zralé, a průměrnou spotřebu jednoho Rocheforťana odhadla na tři melouny denně). Zkrátka a dobře, už to začíná vypadat, že tu budu muset nechat nějaké oblečení, aby se mi do kufru vešla ta spousta ochutnávek, které si prostě musím vzít s sebou.
Během odpoledne jsem se ještě zastavila v jedné z turistických informačních kanceláří. Nabízejí totiž připojení k wifi zdarma a jsou tak vlastně jediným mým gratis spojením se zbytkem světa. Ale abych tam jen neseděla u počítače, vyzvedla jsem si také tabulky zdejšího přílivu. Podle toho se tu řídí ledacos: výletní lodě upravují čas vyplutí, jachtaři počítají, kdy vyjet z přístavu, ale jsou i stezky pro pěší či cyklisty, kam se lze dostat jen v tu správnou dobu. Dokonce i na řece Charente, která má tady v Rochefortu do moře ještě nějakých 15 kilometrů, je příliv a odliv nepřehlédnutelný.
Právě když jsem přemýšlela, jestli zbytek odpoledne strávím v muzeu námořnictví, nebo ve slavné královské provazerii (nebo lanerii?), došlo mi, že už se mi vlastně nechce nikam, jen domů, a tak jsem podél charentských břehů zamířila z centra města zase zpátky. Nejřív začalo poprchávat, pak krápalo trochu víc a než jsem došla ke dveřím domu, hnal mě takový slejvák, že jsem se opakovaně proklela za tu nesbalenou nepromokavou bundu. Než jsem se ale doma zabalila do osušky, venku už zase skrz mraky prokukovalo sluníčko. Dokonce si říkám, jestli se ještě na večer nepůjdu podívat před náš dům do přístavu – každý pátek večer se tam totiž tančí salsa.
RSS