|
|
Cestovní čtvrtek
|
|
Hedvika, 23. 7. 2015
Celý tenhle nápad vzniknul tak, že ČSA nabídlo pro letošní léto přímé lety do spousty zajímavých prázdninových destinací – mimo jiné do Bordeaux, kam jsem si chtěla zaletět za trochou vína a francouzštiny. Když na ČSA prasklo, že sice prodává letenky na přímé lety, ale do uvedeného města vůbec nelétá (kromě Bordeaux takhle skončily i další destinace a mám pocit, že si touhle marketingovou akcí vyrobily České aerolinky docela dost naštvaných zákazníků), dostala jsem od zákaznického centra náhradou let nepřímý: Praha – Paříž – Bordeaux. Ten byl o pár hodin delší, s vražednými 55 minutami na přestupu v Paříži a odlétal z Prahy v nekřesťanských 7:10 ráno, ale když už jsem měla zamluvené ubytování, že… Zkrátka mě ČSA mělo v pasti a já jsem na to kývla.
Moji nezáviděníhodnou situaci naštěstí výrazným způsobem zlepšil Petr Hodulák, Honzův známý z bubovického letiště, který shodou okolností pilotuje pro ČSA Airbus 319, a náhodou - a Petrovým nezanedbatelným přičiněním - zrovna ten, kterým letím do Paříže. A nabídl mi, jestli nechci letět v kokpitu s ním. Zajásala jsem, nadiktovala své číslo letenky, číslo pasu, číslo boty, tělesnou hmotnost, obvod hrudníku a vůbec všechny ty důležité informace, které rozhodují, jestli nejste terorista, a dnes v pět ráno šťastně mávala u check-inu potvrzenou žádostí o tzv. jump seat, tedy speciální sedadlo, na kterém létají letušky.
Paní za přepážkou ale zdaleka nebyla tak šťastná jako já, opakovaně se ujišťovala, jestli náhodou nepracuji v ČSA – pak prý by můj jump seat nebyl problém – až nakonec usoudila, že musí někam zavolat a přesvědčit se, protože systém jí žádnou zprávu o mém jump seatu nepíše. Když telefonát potvrdil můj nárok na jump seat, jala se mě přemlouvat, ať si radši sednu na normální sedadlo, protože letadlo je poloprázdné a budu to tak mít pohodlnější. To už jsem opatrně zmínila, že se mi nejedná o jakýkoliv jump seat, ale o ten v kokpitu, vedle pilotů. Na to dáma reagovala rozhodným "NE" s tím, že je to strašně nebezpečné a přísně zakázané. Na palubní vstupenku mi tedy nakonec vytiskla běžný jump seat pro letušku a řekla mi, že můj let v kokpitu může povolit jedině kapitán osobně, před nástupem do letadla. A neopomněla přidat výraz vyjadřující “a já o tom teda silně pochybuju”. Když ale posádka procházela branou, Petr mě rovnou vylovil mezi cestujícími, představil mě kapitánovi Michalu Procházkovi, přimluvil se za mě – a let v kokpitu jsem měla v kapse.
Letět v kokpitu má hned několik výhod: Jednak mi přijde, že je mi tam o hodně míň špatně, než když letím někde vzadu v kabině. Člověk kouká ven, kam letí, a rovnovážnému ústrojí je hned jasné, co se děje, takže nedělá neplechu. No a další výhodou je, že se tam dá vidět, jak se vlastně takový Airbus řídí. Skládá se to hlavně z vyplňování spousty papírů, říkání spousty čísel a mačkání spousty čudlíků. Jo, trochu se u toho taky hýbá joystickem, co se mu nesmí říkat joystick, ale sidestick, - ovšem to se celé děje jenom hrozně krátce, při vzletu a při přistání. Jen tak na okraj: je fakt, že když vidíte dva chlapy v nažehlených bílých košilích s prýmky, jak ten obří stroj zvedají do vzduchu, s vážnou tváří si vzájemně diktují věci, který nerozumíte, a říkají si při tom “Míšo” a “Péťo”, je to prostě k sežrání (a skoro by mě překvapilo, kdyby Chippendales neměli nějaké číslo v podobném duchu…).
Patnáctiminutové zpoždění, které jsme nabrali ještě před vzletem, snížilo moje již tak malé šance stihnout návazné letadlo v Paříži téměř na minimum. Ale díky vynikající práci obou pánů pilotů nakonec Airbus předpisově ducnul o pařížskou ranvej a dotaxíkoval na stojánku úplně načas. Vedoucí kabiny mě pustila ven jako první, ještě u nás skoro ani nebyl výstupní chobot pořádně přidělaný, a já zahájila úprk do sousední části terminálu, odkud odlétal můj přípoj do Bordeaux. Úplně propocená jsem dorazila k bráně přesně v době, kdy se mělo začít nastupovat – ale pohodoví Francouzi, které jen tak něco nerozhodí, nás nechali čekat ještě dalších dvacet minut, než nás do letadla pustili. Tady už jsem mohla na pilotování zapomenout, hodinu a půl jsem na sedadle 17C poslouchala pláč několika různých dětí sedících v blízkém okolí a docela jsem si oddychla, když jsme se konečně ocitli na bordeauxkém letišti.
Stojíc napjatě u zavazadlového pásu, kde opakovaně trpím obavou, jestli se mi neztratí zavazadlo, se snažím uklidňovat, že se neztratilo ještě nikdy, tak proč by to mělo dělat tentokrát. Jenže na pásu ještě není ani prvních pár kufrů a já už dostávám SMSku od Air France, ať ten svůj nečekám, že zůstal v Paříži. V zavazadlové kaceláři, kam jdu ztrátu nahlásit, už stojí celá fronta Čechů – zatímco nám 55 minut na přeběhnutí do dalšího letadla stačilo, Frantíci na handlingu evidentně kufry převézt nestihli. Paní za přepážkou slibuje, že by kufr mohl přiletět dalším spojem ve 14:40, ale že víc bude vědět až tak za dvě hodiny, až se letadlo v Paříži vznese ze země a seznam kufrů v zavazadlovém prostoru bude definitivní. Dostávám tedy aspoň voucher na drink zdarma a jdu si někam sednout na kafe.
Vzhledem k tomu, že přímo v Bordeaux nekončím, ale čeká mě ještě autobus na bordeauxské nádraží a pak vlak do Rochefortu, kde mám dneska spát, celý můj časový plán se hroutí jako domeček z karet. Své bytné Catherine, která mi na týden pronajme apartmán, píšu vzkaz, že to vidím na příjezd až tak na sedmou, a u kávy zdarma přemýšlím, jaké má můj kufr šance. Z Air France mi právě poslali SMSku, že moje zavazalo “is being transported to Bordeaux Airport”, tak doufám, že sem nejede přes Šeremetěvo…
Kufr do Bordeaux nakonec skutečně dorazil. Vypočítal si to tak, že se vykulil na zavazadlový pás přesně v momentě, kdy mi odjížděl vyhlédnutý kyvadlový autobus na hlavní nádraží, čili jsem byla odsouzena k hromadné dopravě. Což o to, hodinová projížďka městským autobusem po Bordeaux za 1,50 EUR, to hned tak někde neseženete. Jenže já si vyhlídkovou jízdu moc neužívala. Jednak se autobus proplétal spíš těmi nevlídnými končinami Bordeaux a druhak na mě po pěti hodinách spánku a následných dvanácti hodinách na nohou, střídavě v letadlech a na letištích, začala trochu doléhat únava. Když jsme konečně dorazili k nádraží, zamířila jsem rovnou k automatu na lístky, koupila za nekřesťanských 28 EUR jízdenku do Rochefortu a vyrazila k vlaku.
Tedy, ne že bych v kupé byla unavená míň, ale výhled byl o poznání zajímavější než ten z autobusu. Krajina je tu sice placatá a řeky se v ní líně převalují v širokých, blátivých korytech, ale jakmile vlak vykličkuje z města, začne se to kolem zelenat vinicemi a hlávkami zelí, zlátnou slunečnice a v Jonzacu na návsi hrají chlapíci pétanque. Francie…
Z avizované hodiny a čtyřiceti minut byly nakonec dobré dvě hoďky, francouzské dráhy nás přivezly do Rocheforu s nezanedbatelným zpoždění, ale Catherine na mě vytrvale čekala na peronu, olíbala mě na tváře a ubezpečila mě, že zpoždění čehokoliv je ve Francii naprosto normální a musí se s tím počítat. Pak mě autem zavezla do mé nové rezidence: Můj apartmánek je situován v Residence de Bougainville (konečně jsem opravdickou Francouzku slyšela to opravdicky vyslovit: “bugénvil”), hned vedle jachetního přístavu. Já tedy bohužel koukám na tu druhou strany, směrem k lyceu. Je tu všechno, co člověk na prázdninách potřebuje, čili sprcha, pořádná postel, kávovar, lednička na víno a terasa s křesílkem. Bohužel tu není internet. Catherine mě zásobila všemi možnými mapami, příručkami a prospekty a byla znát, že výrazně lne k papírovým verzím a ta ve vzduchu poletující data ji spíš znervózňují. Ubezpečila mě, že wifi tu mají v každé kavárně, stačí si dát kávu a heslo už prý k ní dodají automaticky. No, já za večer obešla tři hospody, utrpěla jedno strašlivé kafe, jedno strašlivé víno, jeden podnik byl zavřený, ale na internet jsem nenarazila nikde. Ani poněkud chabý pokus u místního kapitanátu se nesetkal s úspěchem – k síti je třeba se registrovat a především ji zaplatit – a i poslední zoufalá snaha udělat doma z mobilu wifi hotspot skončila krachem. Čili cestovní blog si tentokrát budu psát nejspíš jen tak do šuplíku.
Ale co, blíží se desátá večerní, já jsem touhle dobou na nohou přibližně 18 hodin a definitvně odcházím padnout do peřin.
|
|
RSS